Katěrina Gordějevová: Pochopíme-li cizí žal, můžeme se stát milosrdnějšími
Jitka KomendováO traumatu z války, propasti mezi Ukrajinci a Rusy, životě Rusů v emigraci i o vině ruského národa jsme hovořili s ruskou novinářkou a dokumentaristkou Katěrinou Gordějevovou.
Váš youtubový kanál Řekni Gordějevové je založen na formátu velmi dlouhých, dvou- až tříhodinových empatických rozhovorů. Čím si vysvětlujete, že v době, kdy se na mediální scéně prosazují stále kratší a dynamičtější formáty, miliony diváků sledují vaše interview?
Lidé jsou dnes velmi uzavření a potřebují, aby s nimi někdo mluvil. Ruské elity to nedělají — ty se nesníží k tomu, aby se přiblížily lidem. Ostatně celá tragédie našich devadesátých let je založená na tom, že s lidmi nikdo nemluvil a nic jim nevysvětlil. Putin je dnes tak silný právě proto, že lidé jsou příliš atomizovaní. Žijeme ve velmi těžké době, a proto je nesmírně důležité dát lidem pocit důvěrného rozhovoru v kuchyni u stolu.
Při přípravě filmu Člověk a válka a psaní knihy Odnes můj žal jste rozmlouvala s celou řadou ukrajinských žen, které byly válkou silně traumatizované. Setkávala jste se s výrazně negativními reakcemi, když jste jako ruská novinářka chtěla psát o utrpení, které jim způsobil váš národ?
V knize je jeden takový případ popsaný, ale byla to výjimka. Lidé, se kterými jsem mluvila, prožili opravdové tragédie a nyní zažívají hluboký žal. A takoví lidé jsou milosrdnější než ti, kdo zažili tragédii jen zprostředkovaně. Lidé, kteří žijí daleko od fronty, v prosperující zemi a jenom čtou zprávy, cítí mnohem větší nenávist než ti, kdo utrpení války bezprostředně zažívali. Nedokážu to nijak vysvětlit, ale myslím, že je to jistá forma kompenzace: člověk, který žije daleko a nemůže nic dělat, čím dál víc propadá nenávisti.
Minulé léto byla u mě na návštěvě Táňa, jedna z hrdinek knihy Odnes můj žal, která ve válce ztratila velmi mnoho blízkých lidí. Moje děti se mě před ní zeptaly, proč neposílám peníze ukrajinské armádě. Snažila jsem se jim vysvětlit, že samozřejmě neposílám peníze ruské armádě, ale ani té ukrajinské, protože by bylo nečestné být pacifistou jen na jednu stranu. Nedokážu sponzorovat zabíjení, ani když je to zabíjení v sebeobraně.
A Táňa mému synovi pravila: „Víš, tvoje máma má pravdu. Nechci, aby vaše ženy a děti zažívaly to, co jsme zažili my.“ V té odpovědi bylo tolik milosrdenství… Lidé, kteří válku zažívají pouze v digitální formě, to tak necítí a mají sklon k daleko ostřejší konfrontaci.
Témata, kterými se jako novinářka zabýváte, jsou vesměs velmi bolestná. Zároveň jste matka čtyř dětí. Snažíte se je nějak chránit, aby na ně tato bolest nedoléhala?
Moje děti to vše prožívají se mnou. Nic před nimi neskrývám. Připadalo by mi nečestné to s nimi nesdílet. Pouze jim to vyprávím nebo ukazuji v rozsahu a formě adekvátní jejich věku. Mé mladší děti stráví už druhé léto spolu s ukrajinskými dětmi, navíc s námi žijí ukrajinští uprchlíci přímo pod jednou střechou. Je to samozřejmě velmi tíživá zkušenost, když mým dětem ukrajinské děti vysvětlují, jakým způsobem se člověk musí schovávat před bombardováním do krytu. Něco takového by přece žádné dítě nemělo znát.