Kyjev, únor 2025. Andrij si se mnou domluvil schůzku v baru ve čtvrti Pozňaky na levém břehu Dněpru. Na pravém břehu řeky, protékající ukrajinským hlavním městem, se rozkládá historické a politické centrum, nejluxusnější a nejdražší čtvrti a sídlo vlády.

Třicetiletý Andrij pracuje jako webový vývojář a je členem levicového Sociálního hnutí. Před válkou se uskupení, které nemá status politické strany, věnovalo především aktivismu v ulicích a soustředilo na problematiku práce a sociálních práv. Dnes však vše zhoršuje válka — stanné právo zakazuje demonstrace, stávky a protesty.

„Na Ukrajině je zásadní problém v tom, že zde neexistuje žádná sociálnědemokratická tradice: sociální demokracii na Ukrajině zničili bolševici a Rusové. Levice byla tradičně spojena s komunistickou stranou a s ní spjatými partajemi. Ti, kteří nechtěli mít žádné vazby na komunistickou minulost ani na Rusko, vytvořili po Euromajdanu Sociální hnutí,“ říká mi Andrij anglicky, zatímco usrkává čaj.

„Situace je složitá. Jsme vystaveni opravdovému nebezpečí a současně jsou omezována občanská práva, což je ovšem v době války pochopitelné.“ Na druhou stranu však válka „aktivizovala občanskou společnost: dnes existuje velké množství občanských iniciativ. A tato hnutí vedou neustálý dialog s těmi, kdo jsou u moci, což nás zachraňuje, protože bez této zpětné vazby by podle mého názoru vláda prostě nejednala správně.“

Sociální hnutí, které se snaží podporovat vojáky v první linii i civilní obyvatelstvo postižené válkou, vedlo například kampaň za to, aby se kyjevská samospráva více podílela na financování armády.

„Dobře si uvědomujeme, že lidé ze Západu Ukrajině nerozumějí, jelikož je to malá, nevýznamná země a lidé často uvažují na základě stereotypů.“ Je ale dobré mít na paměti, že větší porozumění „by mohlo mít skutečně pozitivní dopad na životy Ukrajinců“.

Úsilí, které musí být „spravedlivé“

Kancelář Sociálního hnutí se nachází na pravém břehu Dněpru v centrální kyjevské čtvrti Podil vedle řady restaurací, kaváren a knihkupectví. Prostory sdílí se studentským svazem Přímá akce, který se zasazuje za skutečně zcela bezplatné vzdělávání bez jakékoli diskriminace. Na nádvoří už na mě čekají Vitalij Dudin, Dionysij Vynohradiv a Vova Hesfer.

Na Dudinovo jméno jsem narazila už dříve při četbě jeho článků v časopise ukrajinské levice Commons. Dudin je právník, specializuje se na pracovní právo a Sociální hnutí spoluzakládal. Vynohradiv studuje filologii, je členem Sociálního hnutí i Přímé akce.

Hesfer je ekologický aktivista. Už začátkem února byl mimořádně znepokojen dohodou o těžbě ukrajinských vzácných nerostů, kterou Trumpova administrativa podmínila pokračování americké vojenské pomoci. Vova také působí v projektech na podporu těch, kteří přišli o své domovy v Charkovské oblasti na severu země, kde ruská armáda, jakkoli pozvolna, opět postupuje.

Dudin říká, že otázka odporu je dnes klíčová: „Dostali jsme velkou pomoc od Spojených států a dalších západních zemí ve jménu podpory demokracie a boje proti autoritářství. Nyní se však tato pomoc stále více podmiňuje bezprostředním ziskem a prospěchem pro Západ, což ovlivňuje i situaci na Ukrajině. Tyto okolnosti znemožňují dlouhodobější plány do budoucna, ale i rozvoj demokracie a pluralitní soutěže v politickém životě. Zabraňují nám rovněž v navázání spolehlivé spolupráce s ostatními zeměmi, protože vše se může náhle změnit. Proto jediné, v co doufáme, je jednota a boj ukrajinského lidu.“

K dnešnímu dni se Sociálnímu hnutí podařilo navázat řadu kontaktů s progresivními a socialistickými stranami a organizacemi po celé Evropě, včetně Aliance severské zelené levice a Aliance zelené levice střední a východní Evropy. Jak mi sdělil Dudin, kancelář, v níž se scházíme, financuje Dánský institut pro politické strany a demokracii s pomocí dánské ekosocialistické strany Jednotná kandidátka — Rudo-zelení a strany Alternativa.

Vlna odporu, kterou vyvolala v zemi ruská invaze v roce 2022, naráží nyní na problémy: ne kvůli myšlence, že by se mělo od bojů upustit — nikdo z mnoha lidí, s nimiž jsem na Ukrajině hovořila, tuto možnost nenaznačoval —, ale kvůli dopadům válečného úsilí, které musí být „spravedlivě“ rozložené.

Co se tím myslí? „V roce 2024 byla zavedena nová srážka z platu zaměstnanců, která má financovat válečné úsilí. Dříve činila 1,5 procenta, dnes je to pět procent,“ vysvětluje Dudin. „Ale pro byznys je téměř vše stejné jako dříve. Jediný sektor, který trochu utrpěl, jsou podnikající jednotlivci,“ tedy různí nezávislí pracovníci a drobní živnostníci.

„Dělníci, zemědělci — obecně pracující třída platí v tomto konfliktu neúměrnou cenu. Provedené reformy, jako byla deregulace pracovního práva, oslabily práva zaměstnanců a zničily i ty zbytky důvěry, jež dotyční ještě ve stát měli.

Nedávno přijaté zákony zhoršily sociální ochranu a usnadnily propouštění, a to i v době války. Zatímco existence Ukrajiny závisí na odolnosti a kolektivním úsilí jejích občanů, vláda demoluje samy základy této solidarity,“ vysvětluje Hanna Perechodová, historička a členka Sociálního hnutí, s níž jsem hovořila před příjezdem do Kyjeva.

„Skutečnost je taková, že ukrajinská vláda svým neoliberálním přístupem nejen podkopává ekonomickou suverenitu země, ale také ohrožuje její sociální soudržnost, která je klíčovou podmínkou přežití každé společnosti vystavené válce.

Vláda se ocitla ve slepé uličce. Snaží se vést totální válku proti imperialistické mocnosti a zároveň se upíná k iluzi neoliberální ekonomiky. Ta je ovšem založena na představě individualizované společnosti a ekonomické deregulace, což jednoduše naprosto neodpovídá potřebám obrany, která vyžaduje jednotné úsilí všech vrstev společnosti,“ tvrdí Perechodová.

„Tato forma nerovnosti je prostě strašná,“ dodává ukrajinsky Vynohradiv, jehož slova tlumočí Dudin. „Elity, politici, velkopodnikatelé mohou odejít ze země, pokud chtějí, a začít znovu podnikat v zahraničí. Zbytek obyvatelstva má ale jen povinnosti. Je to určité porušení společenské smlouvy.“

Tlak vyvíjený na veřejné finance je dnes samozřejmě mnohem větší než před invazí, dodává Dudin: „Musíme živit armádu. Musíme nakupovat zbraně. Musíme budovat obranu na jihu a východě země. Musíme udržovat dodávky elektrické energie. Musíme obnovovat naše domy, školy, univerzity a nemocnice. Kde na to máme vzít peníze? Myslím, že model, který nastolil Zelenskyj, takříkajíc mezinárodního dotování ukrajinských potřeb, se vyčerpal a chýlí se ke konci.“

Antiautoritářské hnutí

Druhý den se vracím do čtvrti Pozňaky, abych se setkala s Kolektivy solidarity, skupinou aktivistů, která vznikla po plnohodnotné invazi v roce 2022 na pomoc vojákům na frontě i civilnímu obyvatelstvu. Kolektivy solidarity se označují za „antiautoritářskou“ organizaci.

Xenia vysvětluje, co to znamená: „Jsou mezi námi militantní feministky, progresivisté, ekologové, levičáci. Někteří se politicky neidentifikují, ale obecně sdílejí progresivní myšlenky — práva LGBT, práva žen, ekologie atd.“ Před invazí bylo „naše hnutí roztříštěné — což je ostatně typické pro lidi na levici, ne?“ říká mi s úsměvem v místním KFC.

Je 9:20 ráno a venku je minus osm stupňů. Jediné místo, kde se dala sehnat káva, bylo právě v tomto řetězci rychlého občerstvení. Pokladní mě uvítala s širokým úsměvem a divila se, že nemluvím ukrajinsky. Výškové budovy, většinou postavené v devadesátých letech, lemují rušné cesty. Při tomto našem druhém setkání se Xenie ptám na Pozňaky. Vysvětluje mi, že je to dělnická čtvrť, jejíž obyvatelé často pracují na „pravém břehu“ města.

Nájemné je tu totiž nižší než v centru Kyjeva, dobře obsluhovaném veřejnou dopravou, kde ceny domů v posledních třech letech prudce vyletěly a dosahují výšek podobných jako v nejdražších západoevropských metropolích.

Když zazní poplach, což se děje několikrát za noc a někdy i ve dne, veřejná doprava na levý břeh se zastaví a lidem, kteří tam žijí, nezbývá než přespat v metru nebo se vrátit domů taxíkem za ceny, které jsou vzhledem k ukrajinským platům astronomické. Minimální mzda na Ukrajině je osm tisíc hřiven a průměrná mzda dvacet tisíc, což je asi 4 500, resp. 11 200 korun.

Část Kolektivů solidarity se po invazi rozhodla narukovat, zatímco jiní členové se věnují pomoci civilistům a pravidelně vyjíždějí na frontové linie, aby podpořili místní komunity a ty, kteří prchají z okupovaných území. Další část skupiny se učí konstruovat, programovat a létat s drony a doručovat je antiautoritářským a levicovým vojákům v různých praporech.

Angažovanost Kolektivů solidarity při shromažďování vojenského vybavení je ukázkovým příkladem nesmírného nasazení ukrajinské občanské společnosti, která velmi praktickým způsobem podporuje ozbrojené síly v situaci, kdy stát není schopen pokrýt jejich potřeby.

Existují desítky nadací a stovky iniciativ, které posílají peníze různým praporům nebo armádě obecně, případně nakupují zbraně a vybavení, cvičí vojáky… Například nadace Come Back Alive, která patří v zahraničí k nejznámějším, vybrala od roku 2022 přes čtrnáct miliard hřiven — asi 7,8 miliardy korun.

Výbor Kolektivů solidarity považuje za klíčovou složku své činnosti komunikaci: „Pro nás bylo důležité ukázat perspektivy levice, aktivity a příběhy antiautoritářských bojovníků v první linii.“ A to ze dvou důvodů: aby podpořili odbojové úsilí v zemi, ale také aby zazněl jejich hlas a jejich příběh, protože válka je pro ty, kteří působí v levicových skupinách, pochopitelně mimořádně složitým tématem. „Mnozí někdejší antimilitaristé, například lidé, kteří zde na Ukrajině obviňovali ostatní z militarizace společnosti, nakonec vzali do rukou zbraně a my se snažíme vysvětlovat proč.“

Vzhledem k historickému vývoji a současnému kontextu vznikla mezi ukrajinskými levicovými aktivisty a jejich západními protějšky bariéra v porozumění — ačkoli totéž lze říci i o dalších zemích bývalého sovětského bloku.

Jak vysvětluje Perechodová, „pro mnoho levicových aktivistů, kteří nežijí ve válečných zónách a diktátorských režimech, jsou fyzické přežití a relativní svoboda samozřejmostí. To vytváří nebezpečnou slepou skvrnu, kterou režimy jako Rusko využívají s ohromující účinností. Ukrajinská levice se proto musí v tomto prostředí dobře pohybovat: zavázat se k obraně spravedlnosti a rovnosti a zároveň se účastnit bezprostředního boje za fyzické přežití své vlastní společnosti. Úkolem je zůstat věrný svým hodnotám a zároveň vést tento dvojí boj: odolávat vnějšímu agresorovi a pracovat na spravedlivější a rovnostářštější společnosti na Ukrajině.“

Perechodová dodává, že „konflikt dnes očividně rozvrátil vše, včetně pojetí politiky samé. Nyní je jasné, že jakákoli politická aktivita vyžaduje přinejmenším dvě základní podmínky: zůstat naživu a zachovat si určitou míru svobody.“

Dopiju svou kávu dřív, než Xenia stihne dopít svou, ale ona pokračuje: „Proč jsme v téhle situaci? Protože nějaký autoritářský režim rozhodl, že si zasloužíme být okupováni? Protože jsme prý ‚fašisté‘ nebo si vymyslí nějakou jinou záminku… Pohnutky byly u všech stejné — hluboce osobní starost o příbuzné a přátele, o místa, kde jsme vyrostli, a o práva, která máme a která je třeba bránit. To jsou věci, které činí motivaci k boji tak velkou. Protože buď zemřeme, nebo budeme bojovat.“

„Ukrajina není dokonalá, ale je to nejdemokratičtější projekt, který na území bývalého Sovětského svazu existuje. Máme svá práva. Za tato práva jsme odjakživa bojovali. A bylo pro nás důležité, abychom ubránili to, co máme, a abychom mohli tento projekt dále rozvíjet,“ říká mi, když mě doprovází do metra.

Je Evropa na obzoru?

Ti, s nimiž jsem hovořila, spojují budoucnost Ukrajiny jedině s Evropskou unií. To ovšem neznamená, že nedodávají některá „ale“.

„Myslím, že před válkou měli Ukrajinci o Evropě poněkud pohádkovou představu, jako by tam bylo všechno úžasné a žádné sociální rozpory tam neexistovaly. Situace se změnila, Ukrajinci jsou v mnoha evropských zemích — ovšemže ne jako turisté. A vnímají, že v řadě ohledů je to tam lepší, ale v jiných ne. Pozorují také, že mnohé západní země se vydávají politickým směrem, který se stále více podobá tomu, co známe z Ukrajiny: extrémní personalizace a odstup od politické základny, politika, která o politice vlastně nemluví; politika, za kterou nestojí žádné organizování, ale zato má vynikající volební podporu,“ říká mi Andrij.

To nám však nebrání vidět společný horizont: „Potřebujeme Evropskou unii. Potřebujeme lepší dodržování zásad právního státu, Evropa má společné instituce a společné zákony. Nevěřím, že Evropa je odpovědí na všechny naše otázky, stačí se ostatně podívat na Maďarsko. Ale domnívám se, že existuje společný problém a že bychom ho měli řešit společně.“

Vynohradiv to vnímá stejně a nedělá si žádné iluze. „Samozřejmě, je to neoliberální Unie. Ale stále existuje naděje, že díky větší integraci států bude možné na širší úrovni bojovat za realizaci některých humanistických iniciativ ve prospěch všech. V každém případě není na Putinovi, aby rozhodoval o tom, zda Ukrajina chce vstoupit do Evropské unie, nebo ne. O tom musí rozhodnout výhradně Ukrajinci, ukrajinský lid.“

Dudin uzavírá: „Evropská unie je velmi komplexní instituce. Nevím, zda bude mít Ukrajina nějaký vliv na evropskou agendu. Ale myslím si, že naši politici už zničili náš sociální systém a nezastaví se u toho, protože korporace stále nejsou spokojeny s mírou destrukce našich sociálních práv. Takže možná nás vstup do EU zachrání před nejhorším scénářem a budeme mít jakousi červenou čáru, za níž z hlediska sociálních, ekonomických a lidských práv nelze jít. Mohl by to být nástroj, který nás ochrání.“

Když opouštím kancelář Sociálního hnutí v Podilu, Dudin a Vova mě doprovázejí do hotelu a ujišťují se, že na náledí na zasněžených kyjevských chodnících neuklouznu. Zatímco kráčíme, Dudin mi povídá ještě něco, co si musím rychle poznamenat do mobilu jako důležitou součást ukrajinského příběhu: „Široká lidová podpora a masová solidarita, které se zrodily během války, znamenají, že zapojení do politického života už není výsadou vyšších vrstev.“

Z anglického překladu Ciarána Lawlesse Wars, inequality, neoliberalism: the challenges facing the Ukrainian left publikovaného na webu Voxeurop přeložil OTAKAR BUREŠ.