V českém veřejném prostoru se stále častěji setkáváme před zdánlivě nevyhnutelnou volbou: buď posílíme naši obranyschopnost, nebo zachováme sociální stát. Toto falešné dilema se nešíří jen v České republice, ale po celé Evropě. Rozhodně nám nepomůže se odpovědně rozhodovat, jen odvádí naši pozornost od skutečných možností a naléhavých potřeb naší společnosti.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a jeho neochota bezvýhradně podporovat tradiční transatlantická spojenectví postavily Evropu před nepříjemnou otázku: Dokážeme se bránit sami? V této souvislosti můžeme slyšet anekdotické konstatování, že 450 milionů Evropanů se doprošuje 340 milionů Američanů, aby je bránili před 144 miliony Rusy.

Nicméně pojďme se na financování obrany podívat na základě faktů. Je to opravdu tak, že když si Evropa zajistí ochranu sama, bude to znamenat nižší důchody a rozpad sociálních jistot?

Think tank Bruegel odhaduje, že dosažení dostatečné evropské obranyschopnosti by znamenalo dodatečných 300 000 vojáků a roční navýšení výdajů na obranu o 250 miliard eur. Program „ReArm Europe“, který je nyní na stole, předpokládá investici 800 miliard eur během následujících let, z čehož 150 miliard by bylo hrazeno z centrálního evropského rozpočtu a zbytek by musely pokrýt jednotlivé členské státy.

Nebezpečí krátkozrakých řešení

Jak tedy 650 miliard eur mezi členskými státy v následujících letech najít? Opakovaně se objevuje volání po přesunu rozpočtových prostředků. Nejen Česká republika se přitom minimálně od covidové pandemie drží v rozpočtovém deficitu, což ostatně navazuje na obecné odmítání zvyšovat daně. Přitom se přímo nabízí využití zmrazených ruských majetků v Evropské unii (cca 250 miliard eur) a zapojení nejbohatších prostřednictvím daně z kapitálových zisků, případně jiného mechanismu, který by dále nezatěžoval běžnou populaci — tak, jak to navrhuje například Socialistická strana ve Francii.

Téma nových zdrojů je namístě. Bezpečnostní břemeno by mělo být neseno spravedlivým způsobem — a to hlavně tou částí společnosti, která si to může dovolit. Jen tak můžeme zajistit stabilní a dlouhodobé financování naší obrany a zároveň dále nezatěžovat již tak několika krizemi vyčerpanou běžnou populaci.

Nezůstávejme však u jednotlivých opatření. Evropě chybí komplexní strategie, jak integrovat bezpečnostní a sociální agendu. Zde se nabízí příležitost pro koordinované akce na úrovni Evropské unie: od společného plánování obranných výdajů až po větší investice do evropského obranného průmyslu. Tyto kroky by nejen zvýšily efektivitu, ale zároveň podpořily evropské hospodářství.

Objevují se hlasy, které navrhují škrty v sociální politice nebo dokonce omezení investic do klimatické transformace ve prospěch zvýšených obranných výdajů. Tyto návrhy jsou nejen krátkozraké, ale přímo nebezpečné.

Omezení sociálního státu by s jistotou vyvolalo negativní reakci veřejnosti a dlouhodobě oslabilo podporu posilování evropské obrany, podpořilo další polarizaci společnosti, pravděpodobně posílilo krajní pravici či některé síly, které mají blízko k pozicím Kremlu. Výsledkem by byla slábnoucí soudržnost evropské společnosti, což by bezpečností situaci jen zhoršilo.

Zelená transformace je navíc klíčová nejen pro boj s klimatickou změnou, ale i pro naši energetickou nezávislost. Jak trefně poznamenali ve své kampani evropští Zelení: „Izolujme Putina, izolujme naše domovy.“ Závislost na ruském plynu a ropě nejenže přispěla k energetické krizi, ale bránila i rozhodnějšímu postupu proti agresivní politice Kremlu.

Evropa má dostatek zdrojů, aby dokázala zajistit svou bezpečnost a zároveň udržela důstojné životní podmínky pro své obyvatele. Klíčem je politická odvaha a vize, která dokáže propojit obě tyto oblasti. Společná bezpečnost a silný sociální stát nejsou protiklady, ale dvě strany téže mince.

Jedině propojením těchto dvou pilířů můžeme zajistit stabilní budoucnost Evropy, která bude nejen bezpečná, ale i spravedlivá a udržitelná. Otázkou zůstává, zda má Evropa politiky a političky schopné tuto vizi obhájit.