Očím levičáka se to může zdát jako noční můra, je to nicméně fakt: v čase, kdy by bylo zapotřebí investovat do řady transformačních změn, hledá většina evropských států peníze prioritně na zbrojení. Stranou nechme teď, kde a jak moc je to potřeba — jde o složitější problém, leč co se děje na Ukrajině a s Trumpovými USA, vidí každý.

Rozhodující zde je, že vlně zbrojení, zdá se, neunikneme. Evropská komise navrhuje rozdělit tučných 800 miliard eur v eurobondech právě na posílení obrany. V Německu schvalují přelomový dozbrojovací program. Státy jako Polsko či Dánsko jsou kapitoly samy pro sebe. Avšak jak připomínají kolegové z rakouského Standardu či španělského Confidencialu, i vídeňská vláda teď nakupuje stíhací letouny Eurofighter a velmi investovat do obrany chce také levicová koalice v Madridu.

U nás Fialova vláda s velkým úsilím utratila dvě procenta HDP a nyní slibuje zvýšení na tři procenta. Babišův blok se sice zaklíná mírem, dle svých posledních vyjádření ale ve zvýšení zbrojních výdajů na tři procenta problém nevidí, bude-li jasné, kam a proč jdou.

Spor mezi vládou a opozičním ANO se dnes koncentruje spíš na otázku, za co navýšené prostředky utratit — zda kupovat spíše letouny F-35 nebo budovat protileteckou obranu a podobně. Připočtou-li se úzká provázání zbrojařů na oba tábory, těžko si malovat, že volby zde něco změní.

Co dělat v takové situaci? Výzvou se zdá být teď nový trend uhlídat: odmítat obecnou argumentaci ruskou hrozbou, posuny v USA či citáty dávných státníků; trvat na co nejvěcnější debatě, precizním zdůvodňování a co nejtransparentnějším procesu pod demokratickou kontrolou.

Těžko dnes popírat ruský imperialismus. Těžko však také lačnost všech aktérů zainteresovaných do zbrojení či notorická podezření na předraženost vojenských zakázek. Svět se změnil. Což ale neznamená povinnost kývat a slepě poslouchat.