Válka na Ukrajině je největší konvenční válkou na evropském kontinentu od roku 1945 a radikální zkouškou dosavadních názorů na vedení moderní války. Provází ji rozsáhlé použití moderních zbraní, a poskytuje tak bezprecedentní ověření ruských i západních zbraňových systémů skutečnými bojovými zkušenostmi.

Zvláštností úvodních operací bylo poměrně rychlé vyčerpání možností stran k vedení manévrového boje a přechod k poziční válce, což nás přimělo hovořit o návratu k materiálním bitvám v duchu první a druhé světové války. Zatím není jasné, do jaké míry je tento trend charakteristický pro celou současnou fázi moderního vojenství a do jaké míry jen odráží specifika bojových operací na Ukrajině.

Je třeba poznamenat, že tíhnutí k poziční válce namísto manévrové bylo v posledních desetiletích mnohokrát pozorováno v lokálních konfliktech, zejména když ani jedna strana neměla kardinální početní nebo technologickou převahu. Nejvýraznějším příkladem byla íránsko-irácká válka v letech 1980-1988.

Jedním z hlavních důvodů tohoto trendu je skutečnost, že od arabsko-izraelské války v roce 1973 se neustále zvyšuje zranitelnost tanku na bojišti, což vedlo k tomu, že tank ztratil svůj význam jako klíčový průlomový a manévrovací prostředek, a tím přišla manévrová válka o svou hlavní technickou podporu. Uvidíme, zda zvýšení ochrany tanků (především zavedením systémů aktivní ochrany) situaci radikálně změní. Lze totiž předpokládat, že by to podnítilo intenzivní práce na zdokonalování tanků a zintenzivnilo nákupy nejmodernějších a nejpokročilejších tankových platforem.