Podle zprávy SIPRI z dubna 2025 dosáhly globální vojenské výdaje rekordní výše 2,7 bilionu dolarů a zaznamenaly nejstrmější meziroční nárůst od konce studené války. Evropská unie mluví o plánu ReArm Europe, který má na zbrojení uvolnit až 800 miliard eur. Tento plán, představený předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, zahrnuje mimo jiné uvolnění fiskálních pravidel členských států, aby mohly zvýšit své obranné výdaje.

Veřejná debata o tak zásadním rozhodnutí však zůstává překvapivě plochá. Zbrojení je obvykle vnímáno jako nezbytnost, uvažuje se o něm zejména v rámci ekonomických a geopolitických parametrů. Zbraně jsou pojímány pouze jako pasivní nástroje moci, plně pod kontrolou člověka, státu či vojenských uskupení. I tam, kde zaznívají hlasy volající po silnější demokratické kontrole, se o zbrojení uvažuje převážně v mezích zbrojního průmyslu. Debata se soustředí hlavně na jeho roli v globálním kapitalismu a na vliv mocných lobbistických struktur.

O tom, jak zbrojení promění naši každodennost, společenské vztahy, subjektivitu nebo kulturní imaginaci, se téměř nemluví. To je zásadní deficit, který může pomoct překlenout takzvaný nový materialismus. Ten nabízí radikálně odlišný pohled na fenomén militarizace. Zbraně nejsou pouze pasivní objekty, které slouží lidským záměrům, ale aktivní činitelé spoluvytvářející sociální realitu, formující politické jednání a proměňující naše myšlení, identitu i každodenní život.

Zbraně jako aktéři

Nový materialismus rozbíjí dichotomii mezi aktivním člověkem a pasivní věcí. Podle této perspektivy i ne-lidská entita, jako je dron, smrtící virus či jaderná hlavice, disponuje aktivní schopností zasahovat do světa. Zbraně nejsou pouze nástroje v rukou vojáků a v ústech politiků, ale samy proměňují to, co je považováno za možné, myslitelné, přijatelné, a tím proměňují i jednání.

Například sklady zbraní nebo biolaboratoře nejsou pouhé pasivní objekty. Jsou to prostory, které přetvářejí naši sociální realitu. Tyto objekty ovlivňují představy o vnitřní i zahraniční politice, o bezpečnosti, o vztazích s druhými, dokonce mohou ovlivňovat i vnímání vlastního těla. Aktérství zbraní se tak neomezuje jen na moment jejich použití, „výstřel“ je pouze jedním bodem v celém řetězci. Jejich působnost sahá od těžby surovin, přes výrobu, distribuci a skladování, až po kulturní imaginaci o jejich možném nasazení či zneužití.

Biologické zbraně jsou příkladem takového aktérského jednání. Přestože je jejich skutečné použití extrémně vzácné, samotná existence těchto zbraní vyvolává enormní investice do preventivních opatření a zároveň stimuluje bohatou, často až apokalyptickou imaginaci.

Militarizace a kulturní proměna

Militarizace Evropy s sebou nese hlubší kulturní a symbolické důsledky. Americká přítomnost po druhé světové válce fungovala jako forma „bezpečnostního outsourcingu,“ která Evropanům umožnila vyvázat politiku, kulturu i veřejný prostor z přímého soužití s válečnými technologiemi. Zatímco západní Evropa se stylizovala do role „post-vojenské“ civilizace založené na humanistických hodnotách, Američané byli spojováni s válečnými intervencemi a konflikty.

Zbrojení totiž nevytváří pouze arzenál, ale i pole vzájemné závislosti zbraní a lidí. Svět se začíná přizpůsobovat požadavkům zbraní, vznikají specializované výrobní řetězce, výzkumné ústavy, pracovní místa, vojenské doktríny, emocionální odezvy, kulturní narativy, a nakonec i násilné jednání. V určitém bodě totiž může být propletení člověk-zbraň tak hluboké, že tento hybridní celek jedná jako jeden „organismus“ při řešení běžných politických a společenských problémů.

V takovém světě je identita vojáka, dělníka či běžného občana neoddělitelně spjata se zbraněmi. Používají je, spravují je, a zbraně se nakonec stávají symbolem jejich společenského postavení. Jak ukazuje archeologie, zbraně byly vždy nositelkami prestiže. Meč, ostruhy, válečný kůň a moc ničit tvořily hmotnou i symbolickou výbavu mocných. Zbraně rozehrávaly sociální dramata nejen za života, ale i při pohřebních rituálech a v posmrtné mytologii. Budeme i my jednou odcházet na věčnost spolu s drony?

Seberealizace zbraní

Produkce zbraní generuje stále novou poptávku: po větším množství, nových verzích, modernizacích i vzájemné kompatibilitě. S každým dalším krokem roste závislost systému na jejich vývoji, výrobě a začleňování do širších struktur bezpečnosti, ekonomiky i politiky. Vzniká propletenec, jehož logika je čím dál méně ovládána lidmi. Podobný efekt můžeme pozorovat například u digitálních platforem, kde v přímém přenosu vidíme, jak algoritmy posilují určité uživatelské chování a myšlení.

Podobně se zbraně otiskují do konkrétní formy násilí. Například používání autonomních zbraňových systémů urychluje vedení války do té míry, že překračuje možnosti lidského vnímání, rozhodování i morální reflexe. Násilí se prostřednictvím těchto zbraní realizuje bez možnosti přímé lidské kontroly. Svou podstatou se to podobá situaci, kdy se člověk stane obětí cenové diskriminace v anonymním algoritmu online obchodu. S tím rozdílem, že místo peněz vás tento algoritmus připraví o život.

Podle Carla von Clausewitze je válka pokračováním politiky jinými prostředky. Nový materialismus však umožňuje jiný pohled, válka je i seberealizací zbraní, tedy stavem, v němž se plně aktualizuje jejich účel a potenciál. Například každý statusový předmět žádá krom symbolického stvrzení čas od času i hmatatelnou demonstraci své funkce. Výjimkou nejsou ani zbraně, které se hlásí o slovo tam, kde je společenská prestiž odvozovaná od schopnosti ničit.

S množstvím zbraní to není tak přímočaré, že by jejich kritické množství neodvratně vedlo ke konfliktu. Avšak jak ukázaly sklady přeplněné relikty studené války, někdy je těchto zbraní tolik, že jejich hlas, rezonující v železe, doktrínách i představivosti, už zkrátka nelze přeslechnout.

Nový materialismus vnáší do veřejné debaty o evropském zbrojení dosud spíše opomíjenou, avšak zásadní perspektivu. Ukazuje, že nestačí vnímat zbrojení pouze prizmatem ekonomických ukazatelů či geopolitických strategií. Militarizace je mnohovrstevnatý proces, který formuje způsob, jakým společnost myslí, jedná i cítí. Zbraně zde přestávají figurovat jako neutrální, pasivní nástroje zcela závislé na lidské vůli. Naopak, stávají se aktivními spolutvůrkyněmi světa, který je s nimi neoddělitelně propleten. Schopnost zbraní jednat tak není o nic méně reálná než schopnosti generálů či diplomatů.

Dokážeme si, čelíc největšímu zbrojení za poslední desetiletí, uchovat tvář humanistické civilizace, načrtnuté lidskými právy, mírovými iniciativami a diplomacií? Čím dál zřetelněji se ukazuje, že militarizace, navzdory dobré vůli, může tuto snahu zhatit. ReArm Europe tak není jen investice do bezpečí, ale i do společenské proměny. Je načase ji pojmenovat a otevřít jí prostor ve veřejné debatě.