Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové schválila soubor legislativních návrhů s cílem deregulace, který oslabí samotné základy evropské sociální smlouvy. Pod zdánlivě nevinným heslem „zjednodušení“ v balíčku s názvem Omnibus téměř mizí ochrana práv lidí, planety a demokratického systému jako takového. Ocitáme se v situaci, kdy si máme zvolit — stejně jako tolikrát v historii — mezi trhem a spravedlností. A znovu hrozí, že se bude rozhodovat bez nás.

Demokracie na tichém ústupu

Předem je třeba popsat, jak v současné Evropské unii, tedy pomyslné vlajkové lodi demokracie, probíhá diskuse nad legislativou, která ovlivní životy desítek milionů lidí. Podle zprávy IndustriaAll Europe a ETUC — dvou odborových uskupení, zastupujících zaměstnance na evropské úrovni — se jednání u kulatého stolu účastnilo pětkrát více korporátních lobbistů něž odborářů a nevládních organizací.

Odboráři a nevládní organizace také upozorňují na to, že Komise neprovedla veřejnou konzultaci, nezveřejnila dopadové studie a neumožnila rovný přístup občanské společnosti k debatě, zatímco intenzivně komunikovala právě s korporacemi. Na celý proces podalo osm předních občanských organizací stížnost Evropskému veřejnému ochránci práv.

Regulace je součástí demokratické kontroly nad mocí — a především nad silami trhu, které jinak nemají motivaci brát ohled na důstojnost, rovnost nebo budoucnost. Zákony chránící pracovní podmínky, životní prostředí nebo soukromí v digitálním světě vznikly právě proto, že jsme se jako společnost dohodli na tom, že zisk nesmí stát nad lidským životem. Ostatně, hlavní část pravidel, která se mají nyní rušit, vznikla i v reakci na zřícení Bangladéšské textilní továrny v Rana Plaza, kde zahynulo více než tisíc pracovníků a pracovnic.

Nyní ale Evropská komise zahájila rozsáhlý ústup z těchto pozic. Bez veřejné debaty, bez seriózních dopadových studií a v některých případech i bez Parlamentu. Na devadesát evropských ekonomů se vyjádřilo poměrně jasně: „Krátkodobé zisky z méně přísné regulace půjdou na úkor dlouhodobých sociálních a ekologických nákladů.“ Ochranné regulace, které vznikaly roky, často právě pod tlakem občanské společnosti a odborů, jsou najednou prezentovány jako byrokratická přítěž.

Co padá: od klimatu po pracovní právo

Pod nánosem technokratického jazyka a slovíčkaření mizí podstata: oslabuje se ochrana nás všech a světa kolem nás. Z návrhů Komise například vyplývá rozvolnění pravidel pro klimatickou politiku — mimo jiné má být znečišťovatelům umožněno využívat takzvaných mezinárodních uhlíkových kreditů. Fakticky to znamená, že si bohatší hráči koupí odpustek — a znečišťovat mohou dál.

Návrhy počítají také s oslabením směrnic o odpovědnosti firem v rámci dodavatelských řetězců, které měly vést ke klimatické i lidskoprávní odpovědnosti. To mimo jiné sníží přehled o tom, jak se vlastně firmy chovají v sociální a zelené oblasti.

Tím však dopady na klimatickou politiku nekončí. Evropská komise totiž navrhuje zrušení environmentálních podmínek v zemědělské politice, včetně ochrany mokřadů a půdy. Navrhované změny legislativy by podle odborníků znamenaly největší oslabení zelené politiky v historii EU.

Dalším důsledkem balíčku bude narušení ochrany digitálních práv. Návrh Evropské komise chce totiž znovu otevřít otázku GDPR a také rozvolnit pravidla, která mají bránit před sledováním a zneužíváním dat.

V ohrožení se ocitnou také pracovní práva zaměstnanců. Návrhy na tzv. „28. režim“, který Komise rámuje jako „modernizační nástroj“, vytvářejí paralelní systém, kde si firmy mohou vybrat výhodnější a méně závazný rámec mimo národní ochranu zaměstnanců. Je tedy reálné riziko, že se firmy zcela vyhnou dodržování zákoníku práce.

A konečně je tu bod s dost možná největším negativním dopadem, totiž přesměrování sociálních fondů. Podle listu Financial Times Komise plánuje vzít prostředky původně určené na boj proti chudobě a na sociální začleňování a využít je k podpoře obranného průmyslu a strategických technologických sektorů.

Jakou Evropu vlastně chceme?

Navrhovaná deregulace není jen technickou změnou právních předpisů. Je to tichá kulturní a hodnotová revoluce. V kontextu současné vlny konzervatismu a vzestupu krajní pravice, společně s reálnou bezpečnostní hrozbou v podobě válečného konfliktu přímo na hranicích EU, může mít toto rozhodnutí naprosto zásadní negativní dopad i na existenci Evropské unie jako takové. Reakcí na rostoucí strach a nespokojenost ve společnosti nemůže být další oslabení jistot a posílení nerovností.

Evropská unie stojí právě teď na rozcestí. Jednou cestou je Evropa jako bezpečný přístav pro korporátní zisk — bez regulací, bez kontroly, bez ohledu na důsledky. Druhou je Evropská unie jako prostor pro důstojný a bezpečný život, kde se politici dívají dál než na konec volebního období. Kde naslouchají především lidem, a ne korporátním lobbistům.

Prohlubování sociálních nejistot jen posílí rozdělenou společnost. A jsou to antisystémové a krajní strany, které budou z chybných rozhodnutí nejvíce těžit.

O to víc je potřeba, aby právě nyní byla vidět a slyšet občanská společnost. Aby se nevládní organizace a odbory nenechaly odsunout na druhou kolej a měli dostatečnou sílu v hájení našich práv. Protože jiný hlas momentálně v Evropě nemáme.