Sotva se v Německu koncem února zavřely volební místnosti, podělil se přední evropský uhlobaron a mediální magnát Daniel Křetínský na webových stránkách německého deníku Die Welt o svůj názor na to, jak by Evropská unie měla omezit své ambice v oblasti klimatické politiky. Jeho článek do značné míry vyznívá jako standardní seznam požadavků deregulace ze strany korporací.

Křetínský ve svém článku mimo jiné navrhuje, aby Evropská unie zavedla takzvané uhlíkové kredity. Jedná se o opatření, které by členským státům a firmám umožnilo kompenzovat vypouštění emisí v Evropské unii financováním snížení emisí v chudších zemích.

Je zjevné, jaký prospěch by z takového opatření měl Daniel Křetínský. Je největším těžařem uhlí v Evropě, jedním ze tří největších producentů emisí v Evropě a rovněž majitelem korporace, která vstoupila do ocelářského průmyslu a má vůbec nejrozsáhlejší plány na budování nových elektráren spalujících fosilní plyn v Evropě. Křetínský podniká tak, jako by o existenci rapidně se prohlubující klimatické krize, neměl tušení.

Záhy poté, co Křetínský vydal svůj lobbistický text v Die Welt, jal se současný evropský komisař pro klima, uhlíkovou neutralitu a čistý růst Wopke Hoekstra právě za uhlíkové kredity horovat u ministrů vlád jednotlivých členských zemí. O jejich zavedení se právě tehdy začalo hovořit jako o seriózním návrhu.

Za pozornost přitom stojí, že Wopke Hoekstra je bývalý zaměstnanec nechvalně proslulé ropné korporace Shell a partner konzultační společnosti McKinsey, která je známá svou spoluprací s firmami v ropném a plynovém byznysu. Je tedy na místě předpokládat, že pro plány Daniela Křetínského a dalších fosilních oligarchů a korporací může mít porozumění. Mluvčí eurokomisaře Hoekstry přislíbila vyjádření k tématu, ale do vydání článku nedodala po opakovaných urgencích odpověď.

Nicméně podle informací serveru Politico Hoekstra protlačil uhlíkové kompenzace do pozměňovacího návrhu evropské klimatické legislativy, jehož finální verzi má 2. července představit Evropská komise. Takzvaný Evropský právní rámec pro klima, který stanovuje, že Evropská unie musí do roku 2040 snížit své emise skleníkových plynů o devadesát procent oproti hodnotám z roku 1990, tak má umožnit členským státům, aby ke společnému úsilí částečně přispěly tím, že ho přenesou do chudších zemí.

Uhlíkové kompenzace ohrozí dekarbonizaci

Před takovýmto rozvolňováním evropské klimatické politiky v červnu varoval Evropský vědecký a poradní výbor pro změnu klimatu. Jedná se o sbor expertů, kteří v Evropské unii v otázkách klimatické politiky vůči Komisi plní podobnou roli, jakou hraje česká Národní ekonomická rada vlády.

„Poradní sbor nedoporučuje využívat mezinárodní uhlíkové kredity ke splnění cíle pro rok 2040, protože hrozí riziko odklonu zdrojů od domácích investic a mohlo by to narušit integritu životního prostředí,“ shrnula rada svůj postoj. Podle ekonomky a místopředsedkyně rady Jette Bredahl Jacobsenové je přitom cíl snížit emise v Evropské unii o devadesát až pětadevadesát procent dosažitelný.

Důvodů, proč odborníci soudí, že zavedení uhlíkových kreditů vytváří nebezpečný precedent, který může ohrozit evropské snahy o dekarbonizaci, je celá řada. Jeden za všechny: uhlíkové kredity měly doposud zcela katastrofální výsledky. Dosavadní zkušenosti prokazují, že se jedná spíše o manévr, který má umožnit korporacím „kreativní klimatické účetnictví“, jak dokládají četné novinářské investigace. Když vědci zkoumali obsáhlý vzorek pětiny všech doposud udělených uhlíkových kreditů, zjistili, že jen méně než šestnácti procentům z celku lze připsat nějaké skutečné snížení emisí.

Před zavedením uhlíkových kreditů v červnu varoval i think tank Evropského parlamentu, jehož úkolem je poskytovat europoslancům nezávislou analýzu projednávané legislativy. Upozorňuje, že dřívější pokusy o zavádění mechanismu uhlíkových kompenzací do evropského systému obchodování s emisními povolenkami snížily účinnost snah o dekarbonizaci.

Fosilní průmysl úspěšně tlačí na deregulaci

Daniel Křetínský jistě není jediný, kdo se snaží oslabit evropskou klimatickou politiku v uvedeném směru. Již přes rok sledujeme, jak se korporacím na evropské úrovni daří prosazovat zásadní deregulační obrat.

Výčet postupné kapitulace odpovědné politiky založené na faktech před zájmy korporací je v daném ohledu už celkem dlouhý. Jedním z prvních křiklavých příkladů bylo okleštění zákona o obnově přírody na konci roku 2023. O pár měsíců později byly v důsledku lobbování korporací výrazně osekány předpisy ukládající firmám reportovat o dopadech jejich podnikání na klima či lidská práva a následnou nápravu vadného chování.

Letos v červnu Evropská komise dále vyklidila pole odpovědných regulací, když oznámila, že opouští návrh směrnice, který by korporacím zakázal uvádět nepodložená tvrzení, jimiž své praktiky natírají nazeleno. A spolu s uhlíkovými kompenzacemi se dnes diskutuje rovněž o návrhu zahrnout mezi možná opatření na ochranu klimatu technologické odstraňování uhlíku, jež podle studie prestižního německého výzkumného pracoviště Öko-Institutu rovněž ohrozí stávající evropské snahy o dekarbonizaci.

Návrh na zavedení uhlíkových kreditů tedy není jediným okleštěním klimatické politiky, spíše se jedná o ilustraci neblahého trendu oslabování klimatických regulací, které by z hlediska vědeckého poznání bylo na místě naopak podstatně zpřísňovat. Je také na místě se obávat, že daný krok otevře dveře dalším obdobným způsobům, jimiž korporace budou chtít vykosťovat klimatickou politiku.

Představí-li tedy skutečně eurokomisař Hoekstra uhlíkové kredity ve finálním návrhu, ukáže se, že současná Evropská komise nehájí veřejné zájmy na ochraně klimatu, ale tančí, jak Daniel Křetínský a další figury fosilní oligarchie a korporací, pískají.