Na začátku července schválil Senát jednu z nejdůležitějších novel energetického zákona za posledních několik let. Novela má pomoci urychlit povolovací proces výstavby obnovitelných zdrojů. Ten je u nás absurdně dlouhý, podle provozovatelů a developerů trvá i deset až patnáct let.

Ve veřejné debatě jsou zdlouhavé povolovací procesy považovány za hlavního viníka českého zaostávání ve výstavbě ekologicky udržitelných elektráren — hned vedle domnělého principiálního odmítání výstavby takových zdrojů ze strany místních. Opomíjí se přitom však ekonomický aspekt celého problému.

Teď to nakopneme?

Podle poslední zprávy Energetického regulačního úřadu vyrobila za rok 2024 česká energetika ze slunečních a větrných zdrojů pouhých šest procent elektrické energie. V Evropské unii přitom solární a větrné elektrárny v minulém roce vyrobily 28,5 procenta veškeré elektrické energie.

Ve využívání čisté energie z větru a slunce zaostáváme i za sousedním Polskem nebo Rakouskem. Zatímco v Polsku vyrobí z větru čtrnáct procent a v Rakousku dokonce šestnáct elektrické energie, v České republice je to pouhé jedno procento.

Podle studie Davida Hansliana, výzkumníka z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, je přitom u nás reálné pokrýt z větru přibližně deset až dvacet pět procent roční spotřeby elektrické energie.

Důvodem propastného zaostávání ve výstavbě obnovitelných zdrojů je podle vládních politiků či organizací lobbujících za obnovitelné zdroje zdlouhavý povolovací proces.

Má to svou logiku. Zatímco povolování výstavby větrné turbíny může trvat i desetiletí, sama stavba zabere i s betonáží základů několik týdnů. Každý, kdo chce stavět větrné turbíny, tak musí počítat s nekonečným byrokratickým maratonem a často nejistým výsledkem. Pro záměry soukromých větrných firem, které jsou pod tlakem věřitelů a sjednávají si na stavbu úvěry, je taková nejistota likvidační. To by měla schválená novela změnit.

S novou úpravou energetického zákona mohou na základě rozhodnutí vlády a samospráv vznikat takzvané akcelerační zóny — speciální a předvybrané oblasti s vhodnými podmínkami pro provoz větrných či solárních elektráren, v odpovídající vzdálenosti od obydlí, jejichž stavba nezasáhne do leteckých koridorů nebo chráněných přírodních oblastí. Povolovací proces má v těchto oblastech trvat maximálně jeden rok. Úprava přitom urychluje i povolování mimo akcelerační zóny.

„Akcelerační oblasti umožní rychlejší a předvídatelnější rozvoj obnovitelných zdrojů v místech s největším potenciálem a nejmenším dopadem na okolí. Vytváříme tak jasný rámec pro investory a přispíváme k větší dostupnosti čisté energie pro domácnosti i firmy,“ tvrdí ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček.

„Po letech složité a zdlouhavé přípravy konečně finišujeme rámec, který by měl umožnit obnovitelné zdroje reálně stavět,“ ocenil v tiskové zprávě zaslané naší redakci rozhodnutí Senátu Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů. Zkrácení povolovacích procesů rovněž dlouhodobě požadovaly ekologické organizace sdružené v Zeleném kruhu.

Novela o urychlení výstavby obnovitelných zdrojů po letech vyjednávání už čeká už jen na podpis prezidenta. Můžeme proto očekávat, že větrné elektrárny a solární panely v České republice porostou vbrzku doslova jako houby po dešti?

Otázkou je ziskovost

Zprůchodnění povolovacích procesů jistě pomůže výstavbě obnovitelných zdrojů. V podmínkách liberalizovaných energetických trhů a kapitalistického hospodářství je však zcela zásadní veličinou ziskovost: pokud nebudou obnovitelné zdroje ziskové, může povolovací proces trvat třeba pět minut, ale obnovitelného boomu se v České republice nedočkáme.

Jak upozorňuje ekonomický geograf Brett Christophers, obnovitelné zdroje jsou možná velmi levné v porovnání se zdroji fosilními, ale mají tu vlastnost, že dokážou generovat za velmi nízkou cenu obrovské množství energie ve stejný okamžik. Když nad Německem nejsou mraky a fotovoltaické panely přeměňují energii slunce na elektrickou energii, dostávají se chvilkové ceny této energie na trzích i do záporných hodnot.

Výrobci tak musí prodávat za velmi nízké ceny. Celkově se pak snižují jejich zisky. Výkyvy mohou vyrovnávat například bateriovými úložišti, přeměnou elektrické energie na tepelnou — a tu pak ukládat ve velkých pískových zásobnících nebo jí pohánět přečerpávací elektrárny. Budování takové infrastruktury je ale náročné, což ovlivňuje i konečné zisky výrobců energií.

Obnovitelné zdroje navíc vstupují na trh, který dosud nahrává velkým konvenčním fosilním zdrojům. Ty jsou výhodné kvůli tomu, že se lehce přizpůsobí poptávce spotřebitelů. Plynovou nebo uhelnou elektrárnu lze jednoduše nahodit, když se blíží špička, a tím pádem mohou provozovatelé snadno generovat své zisky. Obnovitelné zdroje takovou jistotu neposkytují.

Jak stabilizovat zisky?

Jistota je přitom zásadní. Velká část developerů totiž financuje výstavbu obnovitelných zdrojů pomocí úvěru. Bankám musí developer zaručit, že bude z větrných turbín nebo solárních panelů schopen vyrobit dostatek energie za cenu, která pokryje náklady na splátky úvěru i s úroky. Proto v Evropě začaly vlády vyhlašovat aukce na referenční ceny ve snaze snížit riziko investic do obnovitelných zdrojů.

Jedním z úspěšných nástrojů jsou takzvané smlouvy o rozdílných cenách. Ty fungují jednoduše, vláda zveřejní požadavek na instalaci elektráren o určitém výkonu a stanoví nejvyšší referenční cenu, kterou je ochotna provozovateli garantovat. Provozovatelé pak navrhují ceny. Návrhy s nejnižší cenou získají od státu provozní podporu, jejíž výše odpovídá rozdílu mezi reálnou cenou, za kterou provozovatel energii prodal a cenou referenční. Pokud ale provozovatel prodá energii za vyšší cenu, platí provozovatel rozdílnou částku státu. Je to celkem jednoduchý finanční nástroj, kterým lze ziskovost pro větrné elektrárny a další obnovitelné zdroje stabilizovat.

V České republice takové nástroje využívá ministerstvo průmyslu a obchodu. V aukční výzvě z roku 2024 uspělo devět projektů výstavby větrných turbín s referenční cenou kolem tří tisíc korun za megawatthodinu. Turbíny mají být dokončeny v letech 2027 a 2028. Pokud by cena elektrické energie byla v té době stejná, jako je dnes, provozní podpora by se pohybovala v řádech několika set korun na megawatthodinu.

Úspěch těchto aukčních projektů by byl relativně velkým posunem české větrné energetiky. Instalovaný výkon větrných elektráren v České republice by tím vzrostl o přibližně devadesát megawattů, tedy o celou čtvrtinu současného celkového instalovaného výkonu.

Jak se ale ukazuje v zahraničí, mnohdy aukce neuspějí, protože navrhované ceny jsou příliš nízké a neobsahují smlouvu o rozdílných cenách. V prosinci minulého roku například vyhlásila dánská vláda aukci na stavbu větrných turbín na moři o výkonu tří tisíc megawattů, tedy aukci neporovnatelně větší než byla ta, jíž zveřejnilo české ministerstvo průmyslu a obchodu. Do dánské aukce se ale nikdo nepřihlásil.

Důvodem byl v tomto i jiných případech špatný koncept aukcí, který měl vést developery k co nejnižším nabídkám. Tím pádem by ale jejich zisk nebyl dostatečný a ekonomicky nerentabilní. „Dánská vláda musí změnit design aukcí. Ostatní evropské země používá z většiny ve svých aukcích větrných elektráren na moři oboustranné smlouvy o rozdílných cenách,“ komentoval neúspěšnou aukci Giles Dickson, generální ředitel společnosti WindEurope, která zastupuje provozovatele větrných elektráren.

Evropské státy tak nyní volí především cestu snižování rizik pro soukromé investory prostřednictvím provozní podpory. Existuje ale i jiná cesta.

Za veřejný energetický sektor

Obnovitelná energetika se bez podpory státu jednoduše neobejde. Ostatně totéž platilo a platí i o energetice fosilní. Veškeré uhelné elektrárny v České republice byly postaveny za minulého režimu z veřejných rozpočtů. Vyrábějí levně často právě kvůli tomu, že si již na sebe za dekády fungování vydělaly. Uhlobaroni Pavel Tykač a Daniel Křetínský přitom čerpají stovky milionů korun z veřejných rozpočtů na nové fosilní projekty či modernizaci starší infrastruktury.

Nejen obnovitelné zdroje, nýbrž celý český energetický sektor je závislý na státu. Nyní se musíme rozhodnout, zda se spokojíme s rolí státu jako garanta soukromých zisků, nebo zda přehodnotíme vztah k energetice celkově. Energie totiž není něco zbytného, je to zcela klíčová součást fungování domácností, podniků i veřejných institucí. Jestliže jsme nadto ohroženi důsledky klimatického rozvratu, musíme dbát, aby naše zdroje energie byly výhradně obnovitelné.

Kritérium ziskovosti je zkrátka brzdou rozvoje takové energetiky, která by naplňovala potřeby společnosti a hospodářství a zároveň neničila planetární klima.

Labouristická vláda několik měsíců po svém nástupu založila státní energetickou společnost Great British Energy, které v červnu zaslala příspěvek ve výši 700 milionů liber, tedy asi dvaceti miliard korun. Za ně má společnost postavit a provozovat větrné turbíny na moři i na souši v několika lokalitách po celé Velké Británii.

Do utváření nové podoby energetiky se však může zapojit nejen stát jako takový, ale i obce, kraje a energetická společenství. V jejich zájmu je totiž především právě výroba energie a nikoliv generování zisků pro členy představenstev a oligarchy, kteří za ně pak nakupují fotbalové kluby nebo zámky ve Francii.

Pokud v České republice chceme stavět dostatečný objem obnovitelných zdrojů pro odvrácení klimatického rozvratu, nabízejí se nám tak dvě cesty. Nákladným způsobem za veřejné peníze udržovat zisky soukromých energetických společností. Nebo založit energetiku na veřejném základě, jež bude místo zisku usilovat především o naplňování potřeb.