Pokračování českého jaderného blouznění, mírné pokroky v rozvoji obnovitelných zdrojů, sázka na plyn a znárodnění klíčové energetické infrastruktury. Ministerstvo průmyslu a obchodu v uplynulém volebním období učinilo několik pozitivních a někdy i překvapivých posunů, nicméně většinově pokračovalo v podpoře korporací a jejich zisků. Na realitu klimatické krize adekvátně nezareagovalo.

Na ministerstvu se během vlády Petra Fialy vystřídali dva ministři nominovaní stranou STAN, konkrétně Jozef Síkela a Lukáš Vlček. Ani jeden z nich však nedokázal předložit aktualizaci státní energetické koncepce, kterou vláda slibovala v programovém prohlášení. Energetika se tak řídí plánem schváleným v roce 2015.

Stejně tak ani jeden z ministrů nedokázal předložit další důležitý strategický dokument, a sice aktualizaci Politiky ochrany klimatu. Jediným schváleným strategickým dokumentem ministerstva tak zůstal Národní energetický a klimatický plán, který však obsahuje spoustu nedostatků a vláda jej schválila spíš naoko, aby splnila závazek Evropské unii.

Slabou odolnost ministerstva vůči tlaku fosilních lobbistů dokládá fakt, že všechny tři dokumenty chtěla vláda schválit už v červenci 2024, nicméně po tlaku některých médií ustoupila. Hlavní útok tehdy vedla mediální divize spadající do holdingu fosilního magnáta Daniela Křetínského.

Váhání v krizi

Poslední volební období bylo také časem mezinárodních krizí, které ministerstvo průmyslu a obchodu muselo řešit. Konkrétně jsme zažili začátek ruské agrese na Ukrajině a energetickou krizi, kdy ceny elektřiny a tepla rostly vysokým tempem. Premiér Fiala svého času prohlásil, že všichni trochu zchudneme. Ve skutečnosti však například majitelé energetických společností zaznamenali rekordní zisky.

Tuto velkou energetickou loupež, tedy redistribuci peněz zdola nahoru, nedokázalo ministerstvo průmyslu a obchodu pod vedením Síkely zmírnit. Ba naopak, často se na celém procesu podílelo tím, že otálelo v zavádění klíčových politických opatření. Například zastropování cen energií přišlo pozdě a strop byl nastavený příliš vysoko, kvůli čemuž lidé přišli o zbytečně moc peněz.

Svou roli ministerstvo průmyslu a obchodu sehrálo i v pomalé implementaci daně z nadměrných zisků (tzv. windfall tax), která se nevztahovala na rok 2022, kvůli čemuž jen v případě impéria Daniela Křetínského český stát přišel o čtyřicet miliard. Stejně tak ministerstvo úspěšně tlačilo na to, aby se zmiňovaná daň neuplatnila na bankovní sektor. Všechny tyto chybějící prostředky by bylo možné využít na zmírnění dopadů energetické krize.

Jaderné blouznění, podpora OZE

V oblasti energetiky ministerstvo dále pokračovalo v nesmyslném projektu výstavby nových bloků jaderné elektrárny Dukovany. Ba co víc, ministerstvo představilo smělé plány na rozšíření elektrárny Temelín. Projekt Dukovan pak ministr Vlček svěřil do rukou jihokorejské společnosti KHNP, která nikdy nestavěla v Evropě a poprvé bude také stavět i model reaktoru, který si Česká republika objednala. Co by se mohlo pokazit?

Pokračování jaderného blouznění, které spojuje vládu s opozicí, je tak jedním z největších selhání tuzemského uvažování o budoucnosti energetiky. Dalším takovým je sázka na plyn, zejména v oblasti teplárenství, kde společnými silami ministerstva průmyslu a životního prostředí roste množství nových projektů plynových elektráren. Jejich rozvoj ministerstva podporují jak prostřednictvím dotací, tak i snahou zavést nové kapacitní mechanismy. Připomeňme, že z hlediska dopadů na klima je plyn jen o něco málo lepší než uhlí.

Pochválit můžeme ministerstvo průmyslu a obchodu v sektoru komunitní energetiky, kde se podařilo schválit klíčové opatření na podporu malých energetických komunit. Nově je tak možné sdílet energii napříč domácnostmi, pro obyčejné lidi je také jednodušší zavést si solární panel na střechu. V samotném závěru funkčního období pak parlament schválil zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který by měl čistou energii do budoucna podpořit.

I díky tomu konečně po letech stagnace roste množství obnovitelných zdrojů v tuzemském energetickém mixu. Nicméně oproti ostatním evropským zemím jsme výrazně pozadu a například tempo růstu větrné energetiky není dostatečné na to, aby dokázalo nahradit do roku 2033 uhelné elektrárny. Pomalé tempo rozvoje obnovitelné energetiky nekoresponduje ani s realitou klimatické krize, která na nás dopadá každým rokem silněji.

Z nesplněných slibů vlády připadajících na ministerstvo průmyslu a obchodu lze zmínit také stagnaci v rozvoji bioplynových stanic, které měla vláda podle původních plánů podporovat. Nic z toho se však nestalo a mnozí provozovatelé bioplynek zvažují uzavření svých provozů.

Zestátnění klíčové infrastruktury, spolupráce s Ruskem

Jozef Síkela se v době ministrování nejvíce ukázal veřejnosti v době, kdy se rozhodl zestátnit plynové zásobníky a firmu Net4Gas provozující plynovody přivádějící fosilní paliva ze severu přes Německo. Tehdy za to schytal mediální lynč od médií Daniela Křetínského, jehož firma EPH chtěla rovněž nad touto klíčovou infrastrukturou získat kontrolu.

Ačkoliv celý nákup plynových zásobníků a firmy Net4Gas nebyl pro stát finančně výhodný, čas ukázal, že kontrolu nad klíčovou energetickou infrastrukturou v době energetické krize stát vykonávat může a je pro společnost spíše prospěšná.

Co se ministerstvu však nepodařilo, bylo přestat podporovat ruskou invazi na Ukrajině prostřednictvím nákupu fosilních paliv, zejména plynu a ropy. Ačkoliv se podařilo diverzifikovat zdroje, dodnes platíme Rusku miliardy korun za ropu a plyn. Zpráva Centra pro studium demokracie ukazuje, že za fosilní paliva jsme Rusku zaplatili pětkrát více, než kolik jsme poslytli za pomoc Ukrajině — což je ostuda.

Kosmetické úpravy

Z drobných, spíše kosmetických úprav lze zmínit například zlepšení podpory výzkumu a inovací v oblasti bezuhlíkové energetiky či zřízení fondu na podporu investic do čistých technologií v tuzemském průmyslu. Příznivě lze hodnotit i roli ministerstva při zavádění evropské politiky uhlíkového vyrovnání na hranicích, která je však sama o sobě nedostatečná k podpoře evropských podniků oproti čínským konkurentům.

Ministerstvo nesplnilo slib programového prohlášení, v němž se vláda zavázala vyhodnotit jiná řešení ukládání radioaktivního odpadu, než je hlubinné úložiště. Práva obcí, které proti úložišti v jejich blízkosti dlouhodobě protestují, ministerstvo navzdory slibům zásadně nezvýšilo.

Celkově lze říci, že Ministerstvo průmyslu a obchodu za vlády Síkely a Vlčka přineslo dílčí změny v podpoře obnovitelné a komunitní energetiky, na které jsme dlouhé roky čekali. V některých případech se dokonce nebálo postavit zájmům velkých hráčů. Ve většině ostatních oblastí však ukázalo nekompetenci, nekoncepčnost a příchylnost k velkým korporacím. Na ministerstvo, které by skutečně bralo v potaz vážnost klimatické krize a řídilo rychlou transformaci směrem k nulovým emisím, stále čekáme — a nejspíš budeme čekat ještě dlouho.