Evropská komise začátkem července navrhla změnu evropského klimatického zákona, která má zakotvit závazné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů do roku 2040. Nejde o žádný překvapivý krok, Komise má povinnost tyto cíle vymezit podle platné legislativy. Ani samotné číslo — snížení emisí o devadesát procent oproti roku 1990 — není nové a odpovídá opakovaně potvrzeným vědeckým projekcím.

Nové jsou dvě věci. Za prvé, Komise měla nové cíle předložit na vyjednávací stůl mnohem dříve, i s přihlédnutím k politickému cyklu, tedy nejpozději do konce března letošního roku. Zpoždění není dobrou vizitkou — především vzhledem k chystanému podzimnímu klimatickému summitu v brazilském Belému.

Za druhé, navzdory vědeckým doporučením návrh nezní „snižme emise o devadesát procent“, ale „snižme je o 87 procent a ve druhé polovině příští dekády si pomozme něčím v zahraničí“. Jde tedy o reálné snížení ambicí oproti vědeckému doporučení, které považovalo spodní hranici devadesátiprocentní emisní úspory v roce 2040 za nejnižší přípustnou, pokud má Evropská unie dostát závazkům z Pařížské dohody a usilovat o snížení nárůstu teploty na planetě maximálně o dva stupně Celsia.

Mezinárodní kredity jsou opatření financovaná jedním státem, ale realizovaná na území jiného státu. Evropským státům v tomto případě umožňují vykazovat snížení emisí skrze projekty realizované ve třetích zemích. O přesném mechanismu fungování nových kreditů ale zatím víme jen velmi málo — měly by být „vysoce kvalitní“, nemají se započítávat do celkové emisní úspory více než z tří procent, mají se týkat období 2036 až 2040 — a zbytek bude teprve upřesněn.

Spíš než jako promyšlený nástroj klimatické politiky působí mezinárodní kredity jako ústupek těm, kdo dávají přednost přešlapování na místě a zametání citlivých problémů pod koberec před odpovědným řešením klimatické krize. To přitom není ani z ekonomického hlediska výhodné — Evropská unie tím prodlužuje svou závislost na fosilních palivech, přichází o možnost využití až jednoho bilionu eur z vedlejších přínosů rychlé dekarbonizace a naopak riskuje hospodářskou ztrátu až 8,5 bilionu eur, do níž spadají třeba zdravotní náklady nebo výdaje spojené s následky extrémního počasí.

Jak nastavit bianko šek, aby nevedl k černým pasažérům

I kdybychom odhlédli od samotného tempa dekarbonizace, existuje hned několik věcných důvodů, proč budí mezinárodní kredity obavy. Za prvé je tu otázka globální spravedlnosti.

Pokud by evropské státy — v globálním měřítku bohatší a vyspělejší — vykázaly jako své snížení emisí levnější projekty například v rozvojových zemích, přenechávají tak na těchto chudších státech odpovědnost za realizaci složitějších a náročnějších opatření. Povinnost snižovat emise se totiž podle Pařížské dohody týká všech, byť podle pravidla „sdílené, ale diferencované odpovědnosti“. To se ale má uplatnit právě proto, aby bohatší státy nepřenášely náklady na dekarbonizaci na rozvojové země.

Stávající zkušenosti s využitím mezinárodních kreditů přitom tuto obavu nijak nezmenšují. Využívá je například Švýcarsko, které není členem Evropské unie, a o svých klimatických politikách podává zprávy přímo sekretariátu Pařížské dohody.

Projekty snižování emisí v Ghaně nebo v Thajsku jsou předmětem rozsáhlé kritiky: vykazují se nápadně dobrá čísla, která ale nelze nijak ověřit. Projekty se realizují na základě netransparentních smluv. Vykazují se aktivity, které by se realizovaly i bez dodatečných nákladů, a někdy i činnosti, které jdou proti vůli místního obyvatelstva a na celkovou úsporu emisí nemají velký vliv.

Podobné problémy provázejí všechny srovnatelné offsetové mechanismy, a to už od samého počátku, jak přehledně ukazuje časová osa na webu Carbon Brief.

Proč tíhnou podobné nástroje k netransparentním výstupům, greenwashingu a tomu, že se místo smysluplných projektů podporují často nahodilá opatření? Jedna z klíčových odpovědí tkví v tom, jak vlastně kredity a podobná opatření fungují. Jejich podstatou je bianko šek a spoléhání na dobrou vůli realizátora — státu nebo i konkrétní firmy —, že věrohodně doloží přínosy pro snížení emisí.

Těžko ale předem vymyslíte postup, jak takové doklady hodnotit, protože máte ve stejné kategorii výměnu kotlů a topenišť, zavádění elektrobusů nebo třeba sázení stromů. Pokud by se měly takto různorodé projekty seřadit podle jednotné objektivní metodiky, muselo by být nejprve jasné, jaké emise v daném místě či podniku byly původně a jaké úspory se skutečně podařilo dosáhnout.

Existuje systém, který to dokáže — evropský systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Ale ten zkrátka do Ghany nebo do Thajska jen tak nerozšíříte — a pokud ano, tak rozhodně ne prostřednictvím offsetových nástrojů.

To je také důvod, proč se mezinárodní kredity nejspíš nebudou — a z popsaných důvodů ani nemají — započítávat do systému povolenek EU ETS. Ten tak bude nejspíš pokračovat dál — s novými emisními stropy odvozenými od celkových klimatických cílů pro další dekádu.

Tříprocentní podíl emisí z kreditů bude stát „někde vedle“ a je otázka, jak přesně se vybere, co se do něj započítá. Pro srozumitelnou architekturu evropských klimatických politik to už jen z tohoto důvodu nepředstavuje velký přínos.

K čemu je to vlastně dobré?

Pokud někomu připadá hledisko globální spravedlnosti nebo transparentnosti příliš abstraktní, existuje ještě jeden konkrétní a pragmatický důvod, proč by stát jako Česká republika neměl mezinárodní kredity bezvýhradně vítat.

Realizace úspor skleníkových plynů znamená investici — v podobě stavby nových elektráren, úspornějšího vytápění, nízkoemisní dopravy a tak dále. Česká republika má v současnosti v souvislosti s dekarbonizací značnou investiční mezeru. Podle odhadů Ministerstva životního prostředí budou náklady na dekarbonizaci vyžadovat přibližně 3,5 bilionu korun investic jen do roku 2030, a vzhledem k potřebě dekarbonizovat emisně náročný průmysl tyto potřeby nejspíš nepoklesnou ani v další dekádě.

Systém mezinárodních kreditů ale umožňuje přesměrovat evropské investice mimo unijní území — a české úřady tak budou muset shánět finance na potřebná opatření jinde, jinak riskují další prohlubování tuzemské investiční mezery.

Ačkoliv se mezinárodní kredity někdy prezentují jako „flexibilita“, je namístě se ptát, čemu mají taková pružná ustanovení vlastně přispět. Vědci se shodují, že to nebude rychlejší tempo snižování emisí ani větší naděje na dosažení byť jen těch nejnižších cílů Pařížské dohody. Je obtížné říct, zda mezinárodní kredity něco přinesou české veřejnosti či ekonomice, snad s výjimkou toho, že sem nebude směřovat část investic, která by se jinak mohla realizovat u nás.

Navíc hrozí, že se v důsledku netransparentních dohod a zpráv veřejnost ani nedozví, na co byly investované prostředky skutečně využity. Některé obavy se možná podaří Evropské komisi zmírnit, až předloží detailnější verzi pravidel, jak mají mezinárodní kredity fungovat.

Zásadní pochybnost o tom, k čemu to vlastně celé má být dobré, však s námi nejspíš zůstane i nadále — a spolu s ní i jistá nedůvěra v to, jak vážně to současná Evropská komise s řešením klimatické změny myslí.