Velké korporace, a dokonce ani ty fosilní, se již nesnaží popírat existenci klimatické krize ani ji bagatelizovat. Místo toho formulují závazky, jimiž se alespoň verbálně hlásí ke klimatické politice a ke snaze napomoci dosažení světových klimatických cílů. Činí tak pomocí „uhlíkových kompenzací“, které až nebezpečně připomínají moderní formu odpustků.

Funguje to zdánlivě jednoduše: firma zaměřená na uhlíkové kompenzace odstartuje projekt například na ochranu deštných pralesů. Dále vypracuje analýzu toho, kolik svou činností ušetří emisí. Za takto ušetřené emise jí certifikační společnost vystaví odpovídající počet uhlíkových kreditů, se kterými pak obchoduje na trhu. Kredity uhlíkových kompenzací si tak může koupit jakákoliv korporace, která místo snižování emisí ze své činnosti zkrátka přenese odpovědnost na firmu zajišťující uhlíkové kompenzace.

Pokud tedy například znečišťovatel vypustí čtyřicet tun CO2 do atmosféry, může následně zakoupit uhlíkové kompenzace, za které specializované firmy vysadí ekvivalentní množství nových stromů nebo ochrání odpovídající rozlohu pralesa před vykácením. Na první pohled se zdá, že korporace dosáhla zisku a prales zůstal celý — jenže to tak docela neplatí.

Podle posledních studií, o nichž referovala světová média jako The Guardian či Die Zeit, značné množství z deklarovaných prostředků globálních korporací určených na zmírnění klimatické krize ve skutečnosti k řešení krize nepřispívá. Firmy jako Disney, Shell nebo Gucci si kupováním kompenzací jen vytvářejí alibi pro své emise.

V rámci plnění cílů Pařížské dohody se do kompenzačních projektů zapojily největší globální firmy. Ty v posledních letech zformovaly specializované trhy s „dobrovolnými uhlíkovými kompenzacemi“ (Voluntary Carbon Markets), kde „dobrovolně“ utrácejí své finanční prostředky především za ochranu pralesů. Objem trhů s uhlíkovými kompenzacemi se v roce 2021 pohyboval kolem dvou miliard dolarů a dále stoupal. Může se tak zdát, že globální korporace věnují na ochranu přírody nemalé peníze.

Jenomže podle analýzy, jejíž závěry publikovaly zmíněné přední novinářské organizace, je až devadesát procent projektů na ochranu pralesních ekosystémů neefektivních. Poukazuje to na fatální selhání trhu s uhlíkovými kompenzacemi a na obcházení globálních klimatických cílů. Jedním z posledních příkladů nefunkčnosti uvedeného mechanismu je skandál společnosti Verra.