Velké korporace, a dokonce ani ty fosilní, se již nesnaží popírat existenci klimatické krize ani ji bagatelizovat. Místo toho formulují závazky, jimiž se alespoň verbálně hlásí ke klimatické politice a ke snaze napomoci dosažení světových klimatických cílů. Činí tak pomocí „uhlíkových kompenzací“, které až nebezpečně připomínají moderní formu odpustků.

Funguje to zdánlivě jednoduše: firma zaměřená na uhlíkové kompenzace odstartuje projekt například na ochranu deštných pralesů. Dále vypracuje analýzu toho, kolik svou činností ušetří emisí. Za takto ušetřené emise jí certifikační společnost vystaví odpovídající počet uhlíkových kreditů, se kterými pak obchoduje na trhu. Kredity uhlíkových kompenzací si tak může koupit jakákoliv korporace, která místo snižování emisí ze své činnosti zkrátka přenese odpovědnost na firmu zajišťující uhlíkové kompenzace.

Pokud tedy například znečišťovatel vypustí čtyřicet tun CO2 do atmosféry, může následně zakoupit uhlíkové kompenzace, za které specializované firmy vysadí ekvivalentní množství nových stromů nebo ochrání odpovídající rozlohu pralesa před vykácením. Na první pohled se zdá, že korporace dosáhla zisku a prales zůstal celý — jenže to tak docela neplatí.

Podle posledních studií, o nichž referovala světová média jako The Guardian či Die Zeit, značné množství z deklarovaných prostředků globálních korporací určených na zmírnění klimatické krize ve skutečnosti k řešení krize nepřispívá. Firmy jako Disney, Shell nebo Gucci si kupováním kompenzací jen vytvářejí alibi pro své emise.

V rámci plnění cílů Pařížské dohody se do kompenzačních projektů zapojily největší globální firmy. Ty v posledních letech zformovaly specializované trhy s „dobrovolnými uhlíkovými kompenzacemi“ (Voluntary Carbon Markets), kde „dobrovolně“ utrácejí své finanční prostředky především za ochranu pralesů. Objem trhů s uhlíkovými kompenzacemi se v roce 2021 pohyboval kolem dvou miliard dolarů a dále stoupal. Může se tak zdát, že globální korporace věnují na ochranu přírody nemalé peníze.

Jenomže podle analýzy, jejíž závěry publikovaly zmíněné přední novinářské organizace, je až devadesát procent projektů na ochranu pralesních ekosystémů neefektivních. Poukazuje to na fatální selhání trhu s uhlíkovými kompenzacemi a na obcházení globálních klimatických cílů. Jedním z posledních příkladů nefunkčnosti uvedeného mechanismu je skandál společnosti Verra.

Certifikáty Verra jako odpustky fosilního byznysu

Firmy jako módní gigant Gucci, fosilní korporace Shell, letecká společnost easyJet nebo Disney nakupovaly uhlíkové kompenzace u certifikační společnosti Verra, která poskytuje speciální certifikaci pro kompenzační projekty na ochranu přírody. Měla by tak fungovat na podobném principu jako jiné „značky kvality“, které můžeme znát i z domácího prostředí, například značku kvality českých potravin Klasa nebo certifikaci biopotravin.

Projekty se značkou Verra by měly být zkrátka důvěryhodné a skutečně přispívat k ochraně přírody. Ostatně společnost Verra na svých stránkách uvádí, že „nastavuje nejuznávanější světové standardy pro opatření v oblasti změny klimatu a udržitelného rozvoje“. Zřejmě ale nevadí, že takové standardy nastavuje za peníze plynoucí mimo jiné z fosilní korporace Shell.

Pilířem podnikání společnosti Verra je ochrana světových, obzvláště pak jihoamerických deštných pralesů před odlesňováním. Zapojuje se tak do širších snah mezinárodního společenství o snížení emisí z odlesňování a ničení lesních ekosystémů v rozvojových zemích. Tyto snahy jsou ukotveny v schématu REDD+, v rámci kterého je možné uskutečňovat velké projekty emisních kompenzací; tedy přesně to, co Verra potřebuje.

Díky „prověřeným“ certifikátům Verra mohl Shell spálit miliony tun fosilních paliv a přitom tvrdit, že se snaží o klimatickou neutralitu. Vzniklé emise přeci vykompenzuje ochranou starých a výsadbou nových stromů uprostřed amazonského pralesa. Peníze vydělané ve „špinavým“ byznysem se tím údajně „očistí“.

Falešné kompenzace

Podle investigace britského The Guardian, německého Die Zeit a občanské organizace SourceMaterial je naprostá většina projektů společnosti Verra neefektivních. Korporacemi nakoupené kompenzace tudíž nenapomáhají k ochraně pralesů — a fungují jen jako zástěrka pro pokračování v běžném, emisně náročném podnikání. Investigace podložená dvěma studiemi z univerzit v Cambridge a Stanfordu přichází se čtyřmi základními zjištěními.

1. Jen velmi malá část projektů prokázala, že skutečně zabraňuje odlesňování. Analytici investigativního týmu SourceMaterial porovnali výsledky zmíněných vědeckých studií o míře ochrany pralesů s počtem povolenek vystavených společností Verra. Množství povolenek však neodpovídalo úrovni ochrany; až čtyřiadevadesát procent emisních kompenzací žádným způsobem nepřispělo k řešení klimatické krize, a jsou tak jen virtuálními položkami na trhu s uhlíkovými kompenzacemi.

2. Certifikační společnosti Verra enormně nadhodnocuje rozlohu chráněných ploch. „Zatímco projekty o sobě tvrdily, že pokrývají lesy o velikosti Itálie, tak ve skutečnosti chránily oblast srovnatelnou s rozlohou Benátek,“ píší analytici SourceMaterial. V některých projektech šlo o navýšení rozlohy chráněného lesa až o čtyři sta procent.

3. The Guardian informuje o tom, že mezi desítkami organizací, které koupily povolenky od společnosti Verra a používaly je na pokrytí svých klimatických závazků, byly korporace jako Gucci, Shell, easyJet nebo Leon.

4. Poslední závažné zjištění investigativního týmu se týká otázky lidských práv. Podle The Guardian jsou nejméně v jednom z kompenzačních projektů porušována základní lidská práva místních obyvatel, a to v projektu na ochranu pralesa Alto Mayo na západním okraji Amazonie. Po zřízení parku se původním obyvatelům brání ve vstupu do lesa a za asistence policie tu bylo zdemolováno na pět desítek domů.

Společnost Verra se proti uvedeným tvrzením ohradila. Podle jejího prohlášení vyvozují novináři z dat vědeckých týmů nepravdivé závěry. „Verra vydala od roku 2009 více než jednu miliardu uhlíkových kreditů, které umožnily nasměrovat miliardy dolarů na naléhavá opatření v oblasti klimatu, udržitelný rozvoj a ochranu a obnovu ekosystémů,“ tvrdí v tiskové zprávě.

Autor jedné ze studií, Thales A. P. West z univerzity v Cambridge se však pro The Guardian vyjádřil následovně: „Pracoval jsem jako auditor projektů přímo v brazilské Amazonii. Když jsme začínali s naší analýzou, chtěli jsme zjistit, zda můžeme výrokům společnosti Verra o ochraně před odlesňováním věřit. Důkazy z analýzy prokazují, že to možné není.“

Kompenzace nevyřeší klimatickou krizi

Snahy o kompenzaci emisí lze přirovnat k situaci, kdy vám přetéká vana a místo uzavření kohoutku hledáte kyblík, kterým by šlo přibývající vodu vylévat pryč. Taková strategie praktikovaná globálním byznysem nejenže neřeší klimatickou krizi, ale naopak ji zrychluje.

Velké fosilní společnosti, jako například Shell, nakupují uhlíkové kompenzace jako klimatické odpustky, kterými ospravedlňují své podnikání. Ze zpráv Mezivládního panelu pro klimatické změny — IPCC však víme, že každá další tuna CO2 může mít dalekosáhlé následky. Planetární klima se totiž neřídí lineární logikou, ve které by bylo myslitelné, že jednu tunu emisí zcela nahradí certifikovaná kompenzace v podobě výsadby stromů, ochrany lesů nebo zachytávání uhlíkatých emisí z atmosféry. Klima se řídí logikou bodů zlomu, a pokud emise dosáhnou určité neúnosné hladiny, může dojít ke kolapsu některých klíčových ekosystémů a nikoliv lineárnímu, ale exponenciálnímu růstu škod.

Celá situace je tak absurdní: jeden soukromý subjekt vydává druhému povolení k vypouštění emisí a tváří se, že dokáže zajistit jejich kompenzaci. Jak se ale ukázalo, bez dostatečné veřejné kontroly se takové počínání mění v Potěmkinovu vesnici — korporace se tváří, že přispívají k řešení krize, ale zároveň ji dál fatálně prohlubují.

Chybným ale není jen počínání společnosti Verra a jejích zákazníků. Neobhajitelným je i samotný princip kompenzování něčeho, co kompenzováno být nemůže: nelze dost dobře vyhandlovat několik hektarů uchráněného pralesa za několik desítek barelů ropy. Spalování fosilních paliv nás přivedlo do situace hrozícího klimatického rozvratu a hluboké krize biodiverzity. Neměli bychom ho kompenzovat. Měli bychom s ním přestat.