Korporacím jako Shell nepatří v debatě o ochraně klimatu místo

Kristýna Kousalíková

Zvát korporace jako Shell, byť jen jako sponzory na akce o klimatu, je selháním pořadatelů. Fosilní korporace napáchaly tolik zla na přírodě i lidech, že na takových akcích nemají co pohledávat, dokud se od základu a věrohodně nezmění.

Tehdejší generální ředitel Shell Oil vystupoval v roce 2013 v Londýně na konferenci s příznačným názvem, který aspoň nepředstíral žádnou starost o klima jako konference Hospodářských novin minulý týden. Foto Carl Court, AFP

Pražská korporátní konference Green Deal Summit pořádaná Hospodářskými novinami — s řadou problematických sponzorů — si oficiálně kladla za cíl ukázat, že ruská agrese na Ukrajině činí Green Deal ještě potřebnějším, než byl před ní. Protesty proti nepřijatelným partnerům konference pozornost přesměrovaly k tématu lakování černočerného byznysu nazeleno — tak řečenému greenwashingu. Právě nebezpečný greenwashing, vzorově praktikovaný ropnou společností Shell totiž Green Deal a celou ekonomicko-energetickou transformaci existenčně ohrožuje.

Co je tedy špatného na tom, že velké společnosti, které nesou na současné energetické a klimatické krizi zásadní podíl, nyní aktivně projevují zájem o přechod k nízkouhlíkové ekonomice? Mohlo by se přece zdát, že ač je jejich moc vystavěna na obrovských finančních prostředcích, část z nich — pod tlakem evropské legislativy, spotřebitelů a přelomových soudního rozhodnutí — skutečně dnes chtějí nasměrovat kýženým směrem.

Kámen úrazu leží v tom, že jejich zájem o záchranu klimatu a spravedlivou transformaci energetiky je pouze předstíraný, a to prostě proto, že u podobných korporací vždy na prvním místě leží zájem o vlastní profit. Tak například korporace Shell již bezmála půlstoletí ví o devastujícím vlivu své hlavní činnosti, jíž je těžba fosilních paliv, na klima a jaké důsledky má pro vyhlídky civilizace, přitom svá zjištění tutlala, aby mohla nadále pokračovat ve svém obchodním modelu. Ba co víc — korporace Shell vědomě manipulovala veřejné mínění produkcí falešných vědeckých zpráv popírajících, že se klima mění a jakým zásadním způsobem k tomu přispívají fosilní paliva.

Častá námitka zní, že stejně tak jako v případě onemocnění rakovinou plic nelze celou vinu připsat na vrub tabákovým společnostem, ani klimatická krize není čistě vinou ropných společností. Argumentuje se, že odpovědnost přece nesou i spotřebitelé, kteří si dané produkty žádají — a korporace pouze reagují na jejich poptávku.

Pokud bychom prý nechtěli jezdit auty, kupovat bezhlavě spoustu produktů, které obsahují ropné deriváty, nespotřebovávali tolik plastů a jednoduše nespotřebovávali tolik, korporace by neměly pro koho ropu těžit. Zkušenosti tomu ale odporují. Fosilní korporace dělaly a nadále dělají vše pro to, aby objem těžby fosilních paliv zůstal co největší a po co nejdelší dobu, na vytváření poptávky se samy intenzivně podílejí — například lobbingem či reklamou.

Proto — v obavě z ohrožení svých zisků — vyslaly do světa cinknuté vědecké zprávy a chlácholily tak společnost, že není potřeba nic měnit. V krajních případech se dokonce neostýchaly použít násilí a zabít své oponenty tak jako Shell pokryl justiční vraždu aktivistů v Nigérii nebo si Chevron najal privátní eskadry smrti v třetím světě.

Zkušenost je zkrátka taková, že fosilní korporace se neštítily udělat cokoliv, aby ochránily své zisky, které jim zajišťují silné mocenské postavení, z nějž mohou vše výše zmíněné provádět a nenést za to žádné důsledky ani odpovědnost. Jejich finanční moc je tak obrovská, že si vždy našly způsob, jak si podvolit politiky i v nejmocnějších zemích světa.

Pro skupiny upozorňující na jejich nezpochybnitelné zločiny proti přírodě je to úplně nerovný boj. A nezmění se na tom nic, pokud instituce jako Hospodářské noviny budou korporacím nadále pomáhat s kamufláží jejich skutečné povahy.

Dokud se totiž instituce jako Shell veřejně nepřihlásí k odpovědnosti za současný stav, neomluví se za svůj podíl na všech zmařených snahách o celospolečenské uznání závažnosti klimatické krize a nebudou akceptovat závazná opatření, která v jejich podnikání nadřadí veřejné zájmy nad jejich profit, nelze všechny jejich kroky vnímat jinak než jako cynický greenwashing.

Pokud chtějí být korporace jako Shell skutečně vnímány jako instituce, která to „myslí“ s podílem na tvorbě ekologicky udržitelné a sociálně spravedlivé budoucnosti vážně, musí také fakticky, nejen naoko, zahájit konec své fosilní éry, a vše podložit reálnými činy — pod transparentní veřejnou kontrolou. Teprve potom, bude možné vůbec přistoupit na to, že společnost Shell a jí podobné mohou mít své místo na akcích, které se věnují ochraně klimatu.

Se svojí pozicí a kapitálem přitom mají možnosti jako nikdo jiný. Bylo by zadostiučiněním využít takto koncentrovanou moc správným směrem, to jest do sociálně-ekologických transformačních projektů. K tomu ostatně směřuje přelomový rozsudek haagského soudu, který je možné číst jako vítězství aktivistů nad Shellem. Podobné aspirace měl jistě i tichý protest během pražské konference a demonstrace proti greenwashingu svolaná zástupci ekologických organizací.

Nebyl to protest proti Green Dealu, jako tomu bylo v případě krajní pravice v čele s SPD. Byl to protest proti greenwashingu a zneužívání privilegovaného postavení velkých firem k získávání financí určených na transformaci, jež by měly v prvé řadě plynout drobným a skutečně potřebným projektům a institucím.

Vždyť i tím, že by jakékoli prostředky v rámci Green Dealu měly plynout na účty už tak absurdně bohatých korporací, eroduje vize sociálně citlivé transformace. Tou se Zelená dohoda od počátku zaklínala — a právě sociální ohleduplnost, nikoli přízeň korporací, je pro úspěch Green Dealu zásadní.

advertisment