↗

Mýtus uvědomělé spotřeby má několik výhod. Vyžaduje sice určité ústupky nebo omezení, nenutí nás ale zpochybňovat zažitou představu o fungování společnosti. Problém leží na úrovni rozhodnutí jednotlivců, nikoli v krizi společenských hodnot nebo neudržitelném nastavení ekonomického systému. Není proto třeba promýšlet šetrnější společnost komplexně a hledat inovativní řešení. Ilustrace Merio, pixabay

Ten příběh známe všichni. Měli bychom začít u sebe. Každý neseme svůj díl zodpovědnosti za environmentální rozvrat kolem nás. Pokud nejsme spokojeni s žalostným stavem životního prostředí, měli bychom přispět k řešení snížením dopadu našich životů. Šetřit elektřinou, nakupovat zelené produkty, méně spotřebovávat. V případě změn klimatu je pak třeba snížit docela pohodlně kvantifikovatelný index — osobní uhlíkovou stopou.

Myšlenka osobní „spotřebitelské“ zodpovědnosti je environmentálním smýšlením dnes prorostlá tak silně, že se zdá, jako by ho provázela od nepaměti. Zdání ale může klamat. A v tomto případě zcela záměrně. Pojďme se podívat, kde se onen koncept uhlíkové stopy vzal.

S myšlenkou kvantifikovat ekologickou zátěž jednotlivce podle způsobu života přišli v 90. letech William Rees a Mathis Wackernagel, výzkumníci na univerzitě v Britské Kolumbii. Jejich koncept byl záhy převeden do sféry ochrany klimatu a vznikla osobní uhlíková stopa. Zatím však prakticky bez zájmu veřejnosti. Do obecného povědomí se termín dostal až v roce 2004. Nestáli za tím však ekologové, jak by někdo mohl čekat, ale ropný gigant British Petroleum (BP). Právě ten vytvořil první kalkulačku uhlíkové stopy a spolu s ní spustil rozsáhlou kampaň propagující tento koncept.

Kampaň s dobře promyšleným cílem. Přesvědčit jednotlivce, že za změny klimatu nesou vinu jeho spotřebitelské volby, nikoli společnosti jako BP, které každým rokem zvyšují neudržitelné tempo dobývání fosilních paliv. A příslušně tomu své skutečně mamutí zisky. Motiv je zcela zřejmý: paralyzovat obyčejné lidi pocitem vlastní viny, a omezit tak tlak na skutečná řešení, to jest přijetí účinné klimatické legislativy, která by podobné destruktivní modely podnikání regulovala.

Falešní vypravěči

Fosilní průmysl však není jediný, kdo s touto vskutku geniální strategií přišel. Už v roce 1971 byla vysílána dojemná reklama s indiánem ronícím slzy poté, co k jeho nohám dopadnou odpadky vyhozené z okýnka projíždějícího auta. Spot končící ikonickým motem „Lidé znečišťují. Lidé s tím mohou přestat.“