↗

Mýtus uvědomělé spotřeby má několik výhod. Vyžaduje sice určité ústupky nebo omezení, nenutí nás ale zpochybňovat zažitou představu o fungování společnosti. Problém leží na úrovni rozhodnutí jednotlivců, nikoli v krizi společenských hodnot nebo neudržitelném nastavení ekonomického systému. Není proto třeba promýšlet šetrnější společnost komplexně a hledat inovativní řešení. Ilustrace Merio, pixabay

Ten příběh známe všichni. Měli bychom začít u sebe. Každý neseme svůj díl zodpovědnosti za environmentální rozvrat kolem nás. Pokud nejsme spokojeni s žalostným stavem životního prostředí, měli bychom přispět k řešení snížením dopadu našich životů. Šetřit elektřinou, nakupovat zelené produkty, méně spotřebovávat. V případě změn klimatu je pak třeba snížit docela pohodlně kvantifikovatelný index — osobní uhlíkovou stopou.

Myšlenka osobní „spotřebitelské“ zodpovědnosti je environmentálním smýšlením dnes prorostlá tak silně, že se zdá, jako by ho provázela od nepaměti. Zdání ale může klamat. A v tomto případě zcela záměrně. Pojďme se podívat, kde se onen koncept uhlíkové stopy vzal.

S myšlenkou kvantifikovat ekologickou zátěž jednotlivce podle způsobu života přišli v 90. letech William Rees a Mathis Wackernagel, výzkumníci na univerzitě v Britské Kolumbii. Jejich koncept byl záhy převeden do sféry ochrany klimatu a vznikla osobní uhlíková stopa. Zatím však prakticky bez zájmu veřejnosti. Do obecného povědomí se termín dostal až v roce 2004. Nestáli za tím však ekologové, jak by někdo mohl čekat, ale ropný gigant British Petroleum (BP). Právě ten vytvořil první kalkulačku uhlíkové stopy a spolu s ní spustil rozsáhlou kampaň propagující tento koncept.

Kampaň s dobře promyšleným cílem. Přesvědčit jednotlivce, že za změny klimatu nesou vinu jeho spotřebitelské volby, nikoli společnosti jako BP, které každým rokem zvyšují neudržitelné tempo dobývání fosilních paliv. A příslušně tomu své skutečně mamutí zisky. Motiv je zcela zřejmý: paralyzovat obyčejné lidi pocitem vlastní viny, a omezit tak tlak na skutečná řešení, to jest přijetí účinné klimatické legislativy, která by podobné destruktivní modely podnikání regulovala.

Falešní vypravěči

Fosilní průmysl však není jediný, kdo s touto vskutku geniální strategií přišel. Už v roce 1971 byla vysílána dojemná reklama s indiánem ronícím slzy poté, co k jeho nohám dopadnou odpadky vyhozené z okýnka projíždějícího auta. Spot končící ikonickým motem „Lidé znečišťují. Lidé s tím mohou přestat.“

Na první pohled se přitom autorem zdála být nezisková organizace, ve skutečnosti však šlo o zakázku společností produkujících jednorázové plasty. O tom, že odhazovat smetí do přírody je zavrženíhodné chování, není pochyb. Nicméně narativ, že za znečištění mohou nezodpovědní jednotlivci, nikoli společnosti chrlící do světa nerozložitelné obaly po miliardách denně bez sebemenšího zájmu o jejich další osud, je s tím, jejž použila BP, plně srovnatelný.

Osobní zodpovědnost má svůj hluboký smysl a určitě bychom na ni neměli rezignovat. Přehodnocení vlastní spotřeby je často prvním krokem těch, kteří se o ekologické problémy začnou zajímat. Pomáhá nám uvědomit si, jaká je skutečná cena řady věcí, které bereme za samozřejmé. Je to způsob, kterým dáváme najevo své hodnoty neslučující se s bezostyšnou honbou za maximální spotřebou.

Právě v kultivaci post-materiálních hodnot vidím nejhlubší smysl takového počínání. Bez překonání krize hodnot současné konzumní společnosti se totiž těžko pohneme dál. Navíc by bylo prostě pokrytecké mluvit o udržitelnosti a nepokusit se sám žít trochu ohleduplněji a skromněji.

Přes to všechno, šetrné spotřebitelské volby environmentální problémy nevyřeší ani k jejich řešení znatelně nepřispějí. Nejsou nástrojem změny, ale mnohem spíš možností žít udržitelnější svět už tady a teď, zatím alespoň v osobním měřítku.

Z hlediska dopadů nehraje to, zda si do obchodu přinesu vlastní sáček na zeleninu, žádnou roli. Korporace produkující spotřební zboží jich bez ohledu na to vyrobí několik miliard za den a vychrlí do atmosféry příslušné emise. Peníze utracené za sebeekologičtější produkt budou dál protékat ekonomickým systémem neoddělitelně spjatým s environmentální zátěží a emisemi skleníkových plynů. A i hluboká dobrovolná skromnost skutečně snižující osobní stopu se v reklamou stimulované nadspotřební společnosti stěží stane normou.

Chceme-li se o tom přesvědčit, stačí se podívat na příklad právě uplynulého roku. Ten s sebou přinesl bezprecedentní míru omezení produkce, veškeré dopravy i turismu — míru omezení, kterou si jen stěží představíme jako reakci uvědomělých spotřebitelů na klimatickou krizi.

Emise oxidu uhličitého přitom oproti roku 2019 klesly o pouhých 6,4 %. Mají-li se evropské státy alespoň pokusit dostát závazkům Pařížské dohody, je třeba aby emise snížily v řádově větším měřítku a aby v nejkratším možném čase dosáhly uhlíkové neutrality. A je nad slunce jasné, že bez co nejčasnějšího odstavení fosilního průmyslu a rozsáhle restrukturalizace to nepůjde.

Pohodlný příběh

Přesto jsme se jako společnost ve velké míře rozhodli uvěřit klamavému příběhu tvrdícímu opak. A navzdory tomu, že u jeho zrodu stála jedna z možná vůbec nejúspěšnějších manipulativních kampaní korporátního sektoru, jsme mu na dlouhou dobu dopřáli výsostné místo v diskusích o udržitelnosti.