V sobotu začíná každoroční akce Ukliďme Česko, během které dobrovolníci sbírají odpadky, likvidují nelegální skládky nebo sázejí stromy. Bohulibá akce, kterou však někteří sponzoři využívají k budování vlastní značky.
Dělat dobro je trendy a dobrovolnictví u nás poslední dobou zažívá vzestup. Každý rok více než osmdesát tisíc Čechů a Češek o jednom jarním víkendu zvelebí své okolí a vynese z přírody téměř tisíc sedm set tun odpadu. Akce Ukliďme Česko je rok od roku větší. Podobné činnosti, které zvednou velké množství lidí z gaučů a židlí a přinutí je sebrat průměrně devatenáct kilogramů odpadků, si jistě zaslouží obdiv.
Přesto ale něco nesedí. Akce, která se koná v sobotu, má hodně sponzorů a partnerů. A že to nejsou malí hráči. Někteří mají sami se znečišťováním životního prostředí bohaté zkušenosti: Škoda auto, Lesy ČR a E.on. Nad všemi však ční generální partner akce: Nadační fond Veolia.
Honí se vám hlavou myšlenka, proč by tyhle firmy akci vlastně chtěly sponzorovat? Za vším stojí nový trend CSR. Tři písmenka znamenají zázrak, na který český špatně financovaný neziskový sektor dlouho čeká. Společenská odpovědnost firem (z anglického Corporate Social Responsibility) přináší myšlenku, že firmy přeberou úlohu mecenášů a vedle primárního důvodu své existence, tedy generování zisku, nebudou zapomínat na společnost, ve které mohou existovat. Cílem je tedy zmírnit dopady konzumní společnosti, kterou sami vytvářejí.
Pokud firma sází stromy, podporuje postižené nebo psí útulek, dělá dobro. A ráda se tím pochlubí, protože cílové skupiny na tuto formu propagace slyší. Nicméně podobné jednání často bývá součástí greenwashingové strategie, při které (většinou nadnárodní) firmy odlákávají pozornost od devastujících důsledků své činnosti.
Kromě toho mohou snadno dosahovat nových — etičtějších - trhů a zvyšovat tím spotřebu a vlastní zisk. Právě Veolia, hlavní partner akce Ukliďme Česko, je nejlepším příkladem podobné praxe.
Socializace nákladů, privatizace zisku
Francouzský koncern Veolia, který patří mezi největší hráče v oblasti vodního a odpadového hospodářství, rozvíjí koncept CSR již od konce osmdesátých let. Za svou podporu většinou neškodným ekologickým inciativám a popularizaci společenské odpovědnosti si vysloužila nálepku předního proponenta etického byznysu. Při bližším pohledu je však realita zcela odlišná a mnohé progresivní ekologické organizace ji už dávno prohlédly.
Do našeho prostředí se firma dostala v polovině devadesátých let, kdy za pochybných podmínek skoupila velkou část vodní a distribuční sítě. Právě privatizaci české vodovodní soustavy provázelo několik korupčních kauz, které ve svých reportážích rozkrývali například Reportéři ČT. Taktika Veolie byla jednoduchá, za každou cenu převzít do té doby fungující a obcemi spravovanou vodu a z krajů vyvést zisky na svá zahraniční konta.
Ve své podstatě to znamená, že zatímco obce by zisky z vodného a stočného investovaly do zlepšení kvality vodárenské soustavy, nadnárodní koncern je podle svých vlastních materiálů využívá k vyplácení dividend akcionářům.
K tomu přidejme, že tato společensky zodpovědná a ekologicky zaměřená firma provozuje na Ostravsku uhelnou elektrárnu Třebovice, která významně přispívá ke znečištění tamějšího ovzduší. Příklad České republiky je však jen předehrou k tomu, jak se stejná firma chová v rozvojovém světě.
Kolonizace firmou Veolia
V roce 2013 obdržela společnost od francouzských Přátel Země Pinocchiovu cenu (jakousi obdobu českého Ropáka) v kategorii tzv. loupežníků nazvané Jeden za všechny a všechno pro mě. Podle ekologů si cenu zasloužila tím, že „patří mezi nejagresivnější podniky v oblasti zabírání zdrojů, jejich nadměrného a bezohledného využívání a ničení“.
Příkladů dravého chování Veolie ve třetím světě najdeme spousty, část z nich je možné vidět v německém dokumentu Water makes money. Například v centrální Indii, oblasti Nagpur, začal podle výzkumů koncern po privatizaci tamějších vodních zdrojů zvyšovat poplatky, úmyslně vytvořil nejasnou strukturu mezi veřejným a privátním vlastnictvím a nízkými dodávkami vody napomohl k vyhrocení konfliktu mezi reprezentanty místní politické moci a obyvatelstvem.
V největším městě Ekvádoru Guayaquil zase zůstala po ovládnutí vodní infrastruktury část nejchudších lidí odříznuta od čisté vody úplně. Případová studie o privatizaci vody v marockém Rabatu zase ukazuje, jakým způsobem společnost Veolia korumpovala místní politiky, masivně propouštěla lokální zaměstnance a silou potlačovala odborové hnutí. Podobných příkladů bychom po celém světě našli desítky.
Přitom Veolia není jediným nadnárodním koncernem, který využívá greenwashingové praktiky a zašťiťuje se značkou CSR. Podobné taktiky si osvojily například i Starbucks, Renault, jaderná EDF nebo francouzská banka Engie (dřive GDF SUEZ). Nejpokřivenější snahy o greenwashing můžeme u nás vidět na případu Severní energetické, která vydává své snahy o prodloužení životnosti starých uhelných elektráren za boj za čistší ovzduší.
V ekologicky čím dál citlivější společnosti se totiž těmto firmám vyplatí budovat obraz společensky odpovědné společnosti, který zastíní jejich reálnou úlohu v současném systému. Většinu z nich nevede ke starosti o společnost snaha zachránit životní prostředí, ale prostý kalkul a snaha zvýšit vlastní zisk. Akce Ukliďme Česko, byť její poselství považujeme za velmi sympatické, je součástí právě této greenwashingové strategie.
Koncept CSR může fungovat jen v případě, že budou české neziskové organizace schopny snahy o zneužití svých světu prospěšných činností rozpoznat a nepodlehnou vidině relativně snadno dosažitelných a velmi potřebných velkých peněz. Kritéria toho, kdo může jejich práci financovat, si určují organizace samy. Mohou tedy také vyslovit větu: „Od vás si peníze nevezmeme.“