Občas můžeme nabýt dojmu, že přechod lidstva od drtivé závislosti na fosilních palivech k využívání alternativních nízkouhlíkových zdrojů energie je nezadržitelný a neustále zrychlující proces. Zapálený postoj mnoha zastánců obnovitelných zdrojů energie je pochopitelný: překonání klimatického zoufalství a dodání sebedůvěry může v lidech podnítit potřebnou motivaci k ukončení závislosti světa na fosilních palivech. Je však třeba zůstat nohama na zemi.

V případě energetické transformace jde skutečně o hodně, pravdou však také je, že obyčejně vyžadují podobné změny celá staletí. Pokud se na věc podíváme z historického hlediska, energetické revoluce vždy znamenaly zásadní proměnu společnosti — ať už to bylo před stovkami tisíc let osvojení ohně člověkem, zemědělská revoluce před deseti tisíci lety nebo náš přechod na fosilní paliva zhruba před dvěma staletími.

Vzhledem k současnému stavu lidské populace — dnes nás na planetě žije osmkrát více než v roce 1820, kdy přechod na fosilní paliva teprve začínal —, k obrovskému rozsahu globální ekonomiky a k bezprecedentní rychlosti, s jakou bude muset být přechod na obnovitelné zdroje energie proveden, abychom zabránili katastrofálním důsledkům klimatických změn, bude transformace na obnovitelné zdroje patrně nejambicióznějším počinem, o jaký se náš druh kdy pokusil.

Jak uvidíme dále, poznatky ukazují, že přechod je teprve v počátečním stádiu a bude-li pokračovat současným tempem, pak se nepodaří zabránit klimatické katastrofě, při níž zahyne či bude donucen k přesídlení stěží představitelný počet lidí a většina ekosystémů se promění k nepoznání.

Nejprve se podívejme na důvody, proč je přechod na nové technologie tak obtížný. Pak se budeme zabývat tím, jak by skutečná energetická transformace mohla vypadat a jak ji uskutečnit.

Proč se zatím o žádný skutečný přechod nejedná

Přestože už byly na vybudování infrastruktury obnovitelných zdrojů energie vynaloženy biliony dolarů, emise uhlíku se nesnižují, ale dále rostou a podíl energie z fosilních paliv je celosvětově jen o něco málo menší než před dvaceti lety. V roce 2024 přitom bude svět využívat více ropy, uhlí a zemního plynu než v roce 2023.

I když v případě Spojených států amerických a řady evropských zemí podíl elektřiny vyrobené z uhlí klesá, pokračující celosvětový růst spotřeby fosilních paliv a emisí CO2 zcela spolehlivě bere jakýkoli důvod k oslavám. Proč nevede rychlé zavádění obnovitelných zdrojů ke snižování spotřeby fosilních paliv? Hlavní viník je jasný: je to ekonomický růst, který nutí k spotřebě více a více energie a materiálů.

Roční nárůst celkového množství spotřebované energie na celém světě stále převyšuje množství energie, které přibude díky novým solárním panelům a větrným turbínám. A rozdíl pochopitelně pokrývají fosilní paliva.

Přinejmenším prozatím tedy nežijeme v době skutečné energetické transformace. Lidstvo pouze přidává energii z obnovitelných zdrojů k rostoucímu množství energie, kterou získává z fosilních paliv. Tolik vzývanou energetickou transformaci lze s jistou dávkou cynismu označit za svatý grál — všichni k němu vzhlížejí, ale nikdo ho ještě neviděl.

Za jak dlouho by mohla být fosilní paliva plně nahrazena obnovitelnými zdroji, vezmeme-li v úvahu jak současnou trajektorii růstu solární a větrné energie, tak i pokračující růst světové ekonomiky, který v poslední době dosahuje tří procent ročně? Ekonomické modely naznačují, že svět by mohl získávat většinu elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2060 — ačkoli mnoho zemí není na cestě ani k dosažení tohoto skromného cíle.

Elektřina přitom celosvětově představuje asi jen pětinu konečné spotřeby energie — transformace zbývajících osmdesáti procent spotřeby energie by trvala podstatně déle — pravděpodobně mnoho následujících dekád.

Abychom však zabránili katastrofickým klimatickým změnám, musíme podle názoru světové vědecké komunity dosáhnout čistých nulových emisí uhlíku do roku 2050, to znamená za pouhých pětadvacet let.

Jelikož vše nasvědčuje tomu, že je prostě fyzicky nemožné získat veškerou energii z obnovitelných zdrojů tak brzy a současně pokračovat v růstu ekonomiky nynějším tempem, předpokládá Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), že lidstvo bude nějakým způsobem využívat technologie zachycování a pohlcování uhlíku v masovém měřítku — včetně technologií, u nichž bylo doloženo, že nefungují.

Tvrdí to navzdory tomu, že neexistuje žádný způsob, jak takovou rozsáhlou průmyslovou výstavbu zaplatit. Přání IPCC je tu otcem myšlenky a jasným dokladem toho, že energetická transformace neprobíhá dostatečně rychle.

Proč transformace pokulhává? Jedním z důvodů je, že vlády, podniky i spousta obyčejných lidí se upínají k nerealistickým cílům. Dalším důvodem je nedostatečné taktické a strategické globální řízení celého úsilí. Na každý z těchto problémů se podíváme zvlášť a přitom poodhalíme, co by bylo třeba, aby se do pohybu dala skutečná energetická transformace.

Podstatou transformace je snížit spotřebu energie

Většina diskusí o energetické transformaci předpokládá dvě nerealistické věci: že i po transformaci bude existovat globální průmyslová ekonomika — podobná svým rozsahem a službami té současné — a že tato budoucí ekonomika, založená na obnovitelných zdrojích energie, bude i nadále růst, stejně jako v posledních desetiletích rostla ekonomika založená na fosilních palivech. Oba tyto předpoklady jsou však naprosto mimo realitu.

Plynou z většinou nevyřčeného záměru: chceme, aby přechod na bezuhlíkovou energetiku byl zcela bezbolestný, bez jakýchkoli ztrát na zisku a našem pohodlí. Cíl je to pochopitelný, protože pokud by nevznikly žádné další náklady, bylo by do tak obrovského úkolu nejspíš snazší zapojit veřejnost, vlády a podniky — i když historie ohromného společenského úsilí a obětí během války zavdává pochybnosti i o tomto předpokladu.

Energetická transformace si však bezesporu vyžádá značné výdaje. Kromě desítek bilionů dolarů potřebných finančních investic bude sama o sobě znamenat obrovskou spotřebu energie, nezbytnou na výrobu solárních panelů, větrných turbín, tepelných čerpadel, elektromobilů, zemědělských strojů na elektrický pohon, letadel s nulovými emisemi uhlíku, baterií a celé řady dalších zařízení potřebných pro provoz elektrifikované globální průmyslové ekonomiky v současném měřítku.

V počátečních fázích přechodu budeme muset většinu energie pro vybudování nové nízkouhlíkové infrastruktury získávat z fosilních paliv, protože ta dodávají stále více než osmdesát procent světové energie — „rozjezd“ přechodu za využití pouze obnovitelné energie by totiž trval neúnosně dlouho. Samotná transformace, zejména pokud bude probíhat rychle, bude tedy znamenat velký nárůst uhlíkových emisí.

Týmy vědců se snaží odhadnout velikost tohoto vstupního impulsu: jedna skupina tvrdí, že se emise související s přechodem budou pohybovat v rozmezí od 70 do 395 miliard tun CO2 „s průměrem 195 Gt CO2 napříč scénáři“ — což je více, než v současnosti činí celosvětové emise CO2 za pět let.

Jediným způsobem, jak vstupní emise minimalizovat, je na jedné straně vystavět podstatně menší globální energetický systém, než je ten, jejž se snažíme nahradit, a na druhé straně během přechodu výrazně snížit spotřebu energie pro účely, které s ním nesouvisejí — včetně dopravy a výroby, jež tvoří hlavní pilíře současné ekonomiky.

Vedle energie bude transformace vyžadovat také materiální zdroje. Zatímco současný energetický systém založený na fosilních palivech těží miliardy tun uhlí, ropy a plynu a k tomu menší množství železa, bauxitu a dalších rud pro výrobu vrtů, potrubí, čerpadel a dalších návazných zařízení, výstavba infrastruktury pro obnovitelné zdroje v obdobném rozsahu by vyžadovala mnohem větší množství nepalivových surovin — mimo jiné mědi, železa, hliníku, lithia, iridia, galia, písku a prvků vzácných zemin. I když jsou podle některých odhadů světové zásoby těchto prvků pro počáteční výstavbu obnovitelné infrastruktury v daném rozsahu dostatečné, přesto tu narážíme na dva zásadní problémy.

Nutnost snížit celkovou spotřebu energie

Za prvé, získávání těchto materiálů bude vyžadovat výrazné rozšíření těžebního průmyslu a jeho dodavatelských řetězců. Tato odvětví ze své podstaty znečišťují životní prostředí a nevratně znehodnocují půdu. K výrobě jedné tuny měděné rudy je například třeba přemístit více než 125 tun horniny a půdy. U některých jiných rud je poměr vytěžené horniny k výslednému kovu ještě mnohem nepříznivější.

Těžba často navíc probíhá na pozemcích přírodních národů a hlušina a další odpad nezřídka znečišťuje vodní toky. Divoká příroda a v principu soběstačně hospodařící komunity na globálním Jihu jsou už nyní vystaveny traumatizujícímu vlivu degradace půdy a toxických látek. Výrazné rozšíření těžby surovin — včetně hlubinné těžby — by zátěž pro ně ještě více prohloubilo a zmnožilo.

Za druhé je tu další „materiálová“ překážka: infrastrukturu pro obnovitelné zdroje energie bude nutné pravidelně obnovovat — zhruba každých pětadvacet až padesát let. I když je pro plnohodnotnou výstavbu panelů, turbín a baterií nyní na Zemi dostatek nerostných surovin, dovolí jejich omezené množství průběžnou obměnu obnovitelné infrastruktury i v budoucnu?

Zastánci popsaného typu přechodu tvrdí, že se můžeme vyhnout vyčerpání zásob rud na planetě tím, že po vybudování první generace solárně-větrné technologie využijeme recyklaci minerálů a kovů. Recyklace však nikdy není stoprocentní a některé materiály se během ní znehodnocují.

Podle jedné z analýz by nám recyklování přidalo jen pár století času navíc, než by vyčerpání surovin ukončilo systém nahrazování zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů — a to za předpokladu plošného a koordinovaného zavedení recyklace v bezprecedentním měřítku. Jediným skutečným dlouhodobým řešením se tak opět ukazuje snaha o výrazně menší globální energetický systém.

Nepřistoupíme-li k výraznému snížení celkové spotřeby energie a k udržení nižší míry spotřeby po časově neomezenou dobu, pak jednoduše nebude možné úspěšně uskutečnit společenskou transformaci, zbavit se závislosti na fosilních palivech a začít využívat čistě nízkouhlíkové zdroje energie. Tato transformace totiž nespočívá pouze v budování velkého množství solárních panelů, větrných turbín a baterií. Jde o jiné uspořádání společnosti tak, aby spotřebovávala mnohem méně energie a aby veškerou spotřebovanou energii získávala ze zdrojů, které lze využívat dlouhodobě.

Jak to udělat: sedm paralelních kroků

První krok: Omezit celosvětovou těžbu fosilních paliv na základě mezinárodní globální úmluvy a každoročně tento limit dál snižovat. Je to prosté: emise oxidu uhličitého nesnížíme, dokud nesnížíme spotřebu fosilních paliv. Namísto toho, abychom se toho snažili dosáhnout zvyšováním podílu obnovitelných zdrojů energie — což zatím ke snížení emisí nevedlo —, je zkrátka mnohem rozumnější omezit těžbu fosilních paliv. Základy takové úmluvy jsem před několika lety nabídl ve své knize The Oil Depletion Protocol.

Druhý krok: Spravedlivě řídit poptávku po energii. Snížení těžby fosilních paliv přináší další problém: kde budeme brát energii potřebnou pro účely transformace? Reálně ji můžeme získat jedině tak, že využijeme tu energii, kterou dnes využíváme k jiným než transformačním účelům.

To znamená, že většina lidí, zejména ve vysoce průmyslově vyspělých zemích, bude muset spotřebovávat podstatně méně energie než dnes — a to jak přímo, tak nepřímo, což se týká energie nutné pro výrobu zboží a provoz veřejných služeb včetně výstavby silnic. Kvůli minimalizaci sociálního napětí bude zapotřebí vytvořit sociální nástroje řízení poptávky po energii.

Nejspravedlivějším a nejpřímějším způsobem řízení poptávky po energii je přídělový systém. Obchodovatelné energetické kvóty (TEQ) představují systém, který před dvěma dekádami navrhl britský ekonom David Fleming. Systém odměňuje ty, kdo energií šetří, a mírně trestá ty, kdo energii spotřebovávají, přičemž zajišťuje, že každý dostane tolik energie, kolik skutečně potřebuje.

Každý dospělý člověk by měl každý týden stejný nárok na bezplatné jednotky TEQ. Pokud spotřebujete méně, než na kolik máte nárok, můžete svůj přebytek prodat. Pokud jich potřebujete více, můžete si je koupit. Veškeré obchodování probíhá za jednotnou národní cenu, která roste a klesá podle poptávky.

Třetí krok: Pracovat s materiálními očekáváními veřejnosti. Bude těžké přesvědčit lidi, aby souhlasili s nižší spotřebou energie, když ji zatím prakticky všichni chtějí zvyšovat. Z toho důvodu bude nutné očekávání veřejnosti usměrňovat. Snad to zní technokraticky a možná až děsivě, ale vezměte si, že už více než sto let jsou očekávání veřejnosti řízena reklamou, která všem neustále podsouvá, aby spotřebovávali víc a víc. Proto teď potřebujeme jiná sdělení, která stanoví jiná očekávání.

Jaké máme životní priority? Je cílem mít co nejvíce věcí, nebo být šťastný a zajištěný? Náš současný ekonomický systém předpokládá to první a stanovil ekonomický cíl (stálý růst) a ukazatel (hrubý domácí produkt neboli HDP), které nás takto orientují. Avšak stále rostoucí počet lidí, kteří využívají stále více věcí a energie, způsobuje narůstající míru vyčerpání, znečištění a degradace, čímž ohrožuje přežití lidstva i zbytku biosféry. Naproti tomu snaha nalézt štěstí a pocit bezpečí je více v souladu s odvěkými kulturními vzorci a lidskou psychikou.

Mají-li se štěstí a bezpečí stát našimi cíli, měli bychom přijmout ukazatele, které nám jich pomohou dosahovat. Namísto hrubého domácího produktu, který udává jen, kolik peněz se v zemi za rok vymění, bychom měli úspěch společnosti měřit na základě blahobytu lidí. Maličký Bhútán to dělá již desítky let na základě ukazatele hrubého národního štěstí (GNH), který ostatním zemím může sloužit za příklad.

Čtvrtý krok: Usilovat o populační pokles. Pokud počet obyvatel stále roste, zatímco množství dostupné energie je omezené, znamená to, že na jednoho obyvatele bude k dispozici stále méně energie. I kdyby se společnosti vzdaly ukazatele hrubého domácího produktu a přijaly hrubé národní štěstí, vyhlídka na stále se snižující dostupnost energie bude představovat adaptační překážku. Jak lze minimalizovat dopady nedostatku energie? Řešení je nasnadě: uvítat úbytek obyvatelstva a odpovídajícím způsobem se na něj připravit.

Světová populace začne klesat v průběhu tohoto století. Míra porodnosti se snižuje po celém světě a v Číně, Japonsku, Německu a mnoha dalších zemích už úbytek obyvatelstva zaznamenávají. Spíše než jako problém bychom to však měli vnímat jako příležitost.

S menším počtem lidí bude pokles spotřeby energie v přepočtu na obyvatele menší zátěží. Existují také další výhody: nižší počet obyvatel vyvíjí menší tlak na divokou přírodu a také často vede k růstu mezd.

Měli bychom proto přestat prosazovat opatření na podporu porodnosti. Dále bychom měli ženám zajistit dostatek možností vzdělání, společenského uplatnění, sociálního zajištění a dostupnou antikoncepci, aby se samy za sebe mohly rozhodovat, zda chtějí mít dítě.

Měli bychom také podporovat malé rodiny a usilovat přitom o dlouhodobý cíl, jímž je stabilní celosvětová populace blížící se počtu lidí, kteří žili na počátku fosilní éry — i přesto, že dobrovolný úbytek obyvatelstva bude nejspíš příliš pomalý, aby nám výrazněji pomohl při okamžitém snižování emisí.

Pátý krok: Soustředit se na technologický výzkum a vývoj zaměřené na energetickou transformaci. Dnes je hlavním kritériem každé nové technologie pouze její ziskovost. Transformace však bude vyžadovat, aby nové technologie splňovaly zcela jiná kritéria, včetně nízkoenergetického provozu a minimalizace použití exotických a toxických materiálů. Naštěstí již existuje jistá skupina inženýrů a techniků, kteří vyvíjejí energeticky šetrné a úsporné technologie, jež by mohly pomoci uvést v život oběhové hospodářství patřičné velikosti.

Šestý krok: Zavést technologické třídění. Mnoho našich stávajících technologií tento požadavek nesplňuje. Během transformace se tak budeme zbavovat dobře známých, ale v konečném důsledku destruktivních a neudržitelných strojů.

Bez některých z nich, jako jsou třeba benzinové foukače listí, se obejdeme docela snadno, ale v případě komerčních letadel to bude obtížnější. Pak je tu umělá inteligence, bez níž jsme donedávna žili, obrovský žrout energie, s nímž bude možná nejlepší se co nejrychleji rozloučit. Nebo velké výletní lodě. Opravdu jednoduché: zmenšíme je, motory nahradíme plachtami a smíříme se s tím, že za svůj život vykonáme jen jednu velkolepou plavbu. Zbrojní průmysl pak skýtá spoustu příkladů strojů a zařízení, bez nichž bychom se velmi rádi obešli.

Samozřejmě, že vzdát se některých zařízení, která nám šetří práci, bude vyžadovat, abychom se naučili užitečným dovednostem — což nám nakonec poskytne i více pohybu. Návod v tomto směru můžeme najít v bohaté literatuře kritiky technologií.

Sedmý krok: Pomoci přírodě absorbovat přebytečný uhlík. Mezivládní panel pro změnu klimatu má pravdu: pokud chceme zabránit katastrofálním změnám klimatu, musíme zachytávat uhlík ze vzduchu a dlouhodobě ho ukládat. Ovšem nikoli za pomoci strojů.

Příroda odstraňuje a ukládá obrovské množství uhlíku, lidstvo však nyní tuto její schopnost oslabuje, přitom jí musíme právě naopak pomoci, aby to dělala ve větším měřítku. Je proto třeba reformovat zemědělství tak, aby půdu spíše obdělávalo, než ničilo, a obnovit ekosystémy, včetně pastvin, mokřadů, lesů a korálových útesů.

Pokud zvládneme uskutečnit těchto sedm kroků, změní se vše. Bude tu před námi méně přelidněný svět, ve kterém se příroda bude obnovovat, a ne mizet před očima, a lidé budou šťastnější a zdravější, protože zmizí všudypřítomné znečištění.

Dnes se realizace těchto sedmi kroků zdá politicky nedosažitelná. Je to ale z velké části proto, že lidstvo si ještě plně nedokázalo přiznat, co způsobilo jeho současné selhání, založené na upřednostňování okamžitého zisku a pohodlí před dlouhodobým přežitím. A není dosud plně schopné zahlédnout důsledky tohoto selhání. S lepším pochopením toho, že se řítíme do bezbřehé katastrofy, a s uvědoměním si alternativ, by se to, co se dnes zdá politicky nemožné, mohlo vcelku rychle stát nevyhnutelným.

Sociální filozof Roman Krznaric říká, že hluboké společenské proměny jsou často spojeny s válkami, přírodními katastrofami nebo revolucemi. Ovšem sama krize nemá pozitivně transformační účinek. Aby se dostavil, musí být rovněž přítomny představy jiného způsobu společenského uspořádání a těmito myšlenkami inspirované sociální hnutí. V krizi vězíme až po uši, ale — jak jsme právě viděli — po ruce máme i několik dobrých nápadů, jak začít jinak a lépe. Co nyní potřebujeme, je silné sociální hnutí.

Budování hnutí vyžaduje politické a sociální organizační schopnosti, čas a usilovnou práci. I když vám třeba nejsou vlastní organizační schopnosti, můžete věci pomoct tím, že se budete zajímat o to, co skutečná energetická transformace vyžaduje, a pak budete vzdělávat lidi kolem sebe. Nebo tím, že budete prosazovat koncepty nerůstu a související politické návrhy. Anebo tím, že snížíte svou vlastní spotřebu energie a materiálů. Začít můžete tak, že si spočítáte svou ekologickou stopu a postupně ji budete zmenšovat, a přitom povíte své rodině a přátelům, proč a jak to děláte.

Ani nové sociální hnutí, zasazující se o skutečnou energetickou transformaci, není samo o sobě zárukou, že civilizace projde tímto stoletím rozkladu v přijatelné podobě. Zásadní však je, abychom pochopili, že už vězíme až po uši v boj o přežití, který nelze zvládnout bez spolupráce a obětavosti — stejně jako v každé totální válce. Dokud nebudeme společně pociťovat tuto intenzivní naléhavost, skutečná energetická transformace zůstane nedosažitelná a perspektiva na lepší budoucnosti lidstva zůstane v tmách.

Z anglického originálu 7 Steps to What a Real Renewable Energy Transition Looks Like publikovaného na webu Common Dreams přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.