Naše země nevzkvétá. Třicet let po přechodu na volnou tržní ekonomiku má významná část společnosti pocit, že ekonomický systém neslouží obyčejným lidem. Dospívající generace má strach z budoucnosti a jejich rodiče s tímto sentimentem souhlasí: poprvé v historii míní, že děti budou žít v horším světě než jejich rodiče. Jedním z důvodů je i hrozící klimatický a ekosystémový kolaps, který se letos v červenci připomněl rozsáhlými požáry v průběhu globálně nejteplejších dnů ve sledované historii.

To je kontext, ve kterém Petr Koubský napsal svůj kritický komentář v Deníku N s názvem Může nerůst zachránit planetu, nebo je to nebezpečná utopie? A jaké máme jako civilizace alternativy? Odpovídáme. Postoj Koubského je jasný: „nerůstová ideologie“, jak to opakovaně nazývá, není nejlepší odpovědí na probíhající polykrize a povede ke „společnosti nedostatku“.

Je vidět, že k intuitivním závěrům vedla autora upřímná snaha myšlenky nerůstového hnutí jen tak neodbýt, ale skutečně se jimi zabývat. Ovšem i když po prvním čtení Koubského analýza zanechává dojem informovanosti a vyváženosti, druhé čtení tento dojem vyvrací.

Návrhy nerůstového hnutí, ať už radikální, či nikoli, jsou totiž reakcí na hluboké vnitřní rozpory kapitalismu a jeho chronicky neudržitelnou závislost na vykořisťování člověka a přírody. Koubského naznačování, že je nerůst ideologií snílků, kteří ohrožují osvícený ekonomický systém s prakticky kosmetickými vadami, ukazuje na hlubší problém - neporozumění kritice kapitalismu. Proto se pokusím některá Koubského tvrzení doplnit a korigovat.

Nejdřív vysvětlím, proč je text Petra Koubského nevyvážený. Koubský míní, že jen díky neustálému růstu je možné financovat zdravotní, sociální a penzijní systém, školství, vědu a výzkum, kulturu, bezpečnost, apod. Pochybuje, že by demokracie mohla existovat bez kapitalismu.

Za svůj argumentační terč si vybírá „řízený pokles“ výroby a spotřeby a chce, abychom přijali, že tohle je jednotný požadavek nerůstového hnutí. Řízený pokles by smrskl aktivity firem, a tím umenšil i jejich příspěvky do veřejných rozpočtů. Předpokládá, že by se takový pokles řídil odněkud z centra, ale nedokáže si představit jak (kdo taky ano) a ani proč by chudí lidé toužící po větším blahobytu podpořili „uskrovnění se“ místo růstu.

Pokud tohle vystihuje Koubského postoj, pak nabízím ke zvážení, jestli nesahá po stejné argumentační technice, jakou využívají i radikální zastánci nerůstu, které kritizuje: cílem je systematicky přeceňovat výhody preferovaného řešení a podceňovat jeho nedostatky; alternativní řešení naopak vystavit nejhoršímu možnému světlu a předvídat nejhorší vývojové scénáře, ideálně s použitím emočně podbarvených výrazů. Alespoň tak to čtu.

Co jsou ony nedostatky, které podle Koubského zastánci nerůstu kapitalismu vytýkají? Opakovaně zmiňuje tři věci: prohlubování sociálních nerovností, rostoucí emise skleníkových plynů a drancování přírodních zdrojů (především v koloniích, jejichž přírodní bohatství v Evropě pomohlo nastartovat průmyslovou revoluci).

Kritici kapitalismu jsou přesvědčeni (myslí si Koubský), že svět spěje k tzv. malthusiánské situaci: na uspokojení potřeb rostoucí populace lidí jednoduše dojdou suroviny. A na to má Koubský připravenou odpověď: lidé jsou nekonečně vynalézaví a reagují na finanční pobídky, které jim kapitalistická ekonomika dává. Díky tomu dnes vyspělé ekonomiky rostou rychleji, než jak spotřebovávají zdroje, což je důvod, proč suroviny zatím nedošly a ani nedojdou.

Vzdušný zámek postavený na bedrech kolonií

Problém je, že moderní kritika kapitalismu (kterou zosobňují třeba Koubským citovaní David Graeber a Jason Hickel či Naomi Klein, Thomas Piketty nebo David Harvey) je hlubší a plastičtější, než jak ji Koubský reprodukuje.

Začněme u kolonialismu, jenž je pro většinu Čechů a Češek vzdáleným tématem. Koubský ví, že některé země historicky zbohatly na úkor jiných a že konkrétně Evropa těžila z drancování přírodního bohatství svých kolonií v Africe a Asii. „Kromě toho,“ dodává Koubský, „Evropané páchali v těchto zemích genocidy, které představují těžko odčinitelný morální dluh.“

V čem je háček? V tom, že takto anekdoticky se dějiny vykládat a chápat nedají. Je totiž třeba pídit se po skutečných motivech dějinných aktérů. Proč evropské mocnosti násilně kolonizovaly svět, zotročily miliony lidí a vyplenily jejich nerostné zdroje? Proč byli lidé jako třeba Hernán Cortés ochotní zavraždit statisíce Aztéků, aby se dostali ke zlatu? Proč belgičtí kolonizátoři mrzačili bezbranné konžské otroky?

Přibývající antropologické důkazy naznačují, že odpovědi na tyto otázky mohou souviset s bytostnou potřebou kapitálu za každou cenu dobývat hodnoty, čili neustále růst. Podobné události nepochopíme, budeme-li za nimi hledat jen individuální selhání. Dějiny pochopíme (a jejich opakování zabráníme) jen tehdy, nahlédneme-li důvody, kterými historické postavy racionalizovaly a ospravedlňovaly své násilné činy, a odkryjeme-li vzorce, které je spojují.

To se týká nejen násilí vykonaném kapitálem, ale též na kapitálu. Ostatně bez socio-ekonomického kontextu dnes může studentům historie připadat, že ničení strojů luddity v Anglii nebo pálení unikátních pepřových polí Pol Potem v Kambodži bylo rebélií proti zdravému rozumu a ne proti kapitalistické dynamice moci.

Pokud jde o otroctví, to bezpochyby předcházelo kapitalismu o tisíce let. Až do doby zámořských kolonií však neexistoval propracovaný systém zotročování lidí za účelem hromadění soukromých zisků, navíc v globálním měřítku a ve prospěch vzdálených investorů. Vzpomeňme, že jednou z prvních kapitálových společností na světě byla nizozemská Východoindická společnost, jejíž agenti nakupovali otroky v koloniích za dovezené textílie. Otroky společnost zapřáhla na plantážích bavlny, z níž vyrobila textilní látky, za které nakoupila další otroky, vše za účelem uspokojení evropských investorů.

Podobně kořistný koloběh nastartoval americkou průmyslovou revoluci: obchodní lodě typicky vyvážely americký rum do Afriky, kde ho agenti směnili za otroky. Ty dopravily na plantáže do Karibiku, kde otroci (pokud vůbec cestu přežili — odhaduje se, že z celkových 12 milionů otroků převážených z Afriky do Ameriky v průběhu raného novověku jich 1,8 milionu zemřelo při transportu) pěstovali třtinu pro americké lihovary. To nejsou střípky z komunistické propagandy, ale poznatky ze (západního) výzkumu.

Některé kolonie Evropě dodávaly nerostné suroviny, jiné otroky, všechny však byly zdrojem zemědělských produktů: koření, cukrové třtiny, kávy, bavlny, pšenice, kaučuku a dalších komodit. Ty byly nejen ceněným zbožím, ale především surovinami pro evropské manufaktury.

Kontrolou mezinárodního obchodu dokázaly Nizozemsko nebo Anglie přenést na půdu svých kolinií náročnou zemědělskou výrobu, která jim za diktované ceny dodávala bavlnu pro jejich textilky a třtinu pro cukrovary a lihovary. Bavlna a třtina se pak do kolonií vrátila zpátky ve formě kalhot, alkoholu a sladkostí za ceny, kterým místní výrobci nemohli konkurovat. Nové trhy v zámoří se tak brzy ocitly zaplaveny evropským spotřebním zbožím.

Pokud lukrativní obchod přestal fungovat, byly evropské státy připraveny zasáhnout vojensky. Známým příkladem je první opiová válka (1839-1842): když britské Indii došla měna na nákup britského zboží, začala tam britská Východoindická společnost vyrábět opium. Opium pašeráci převáželi do Číny, která měla přebytek vzácných kovů. Když se Čína přílivu drogy do země (pašeráky coby soukromými osobami) postavila, byla děly britského (tentokrát už státního, královského) námořnictva donucena ustoupit a otevřít se volnému trhu.

Nic z toho nemá popřít, že evropští kolonizátoři nejdříve odvezli, resp. vytěžili mexické zlato či peruánské stříbro, jak uvádí Koubský. K plundrování ale docházelo odjakživa. Čím byla hlavní část kolonizace specifická, bylo naprosté podřízení kolonií evropským potřebám a zájmům (a později americkým - jakkoli se nejednalo o kolonie v přímém slova smyslu - např. United Fruit Company ve Střední Americe).

Snižování výrobních nákladů vykořisťováním práce a přírody kolonií a zvyšování příjmů skrz otevírání nových trhů bylo nutnou podmínkou existence kapitálu, který potřebuje za každou cenu růst, aby uspokojil své věřitele a plnil (ovšem ne naplnil, což z definice nikdy nemůže) svůj raison d'être.

Aby byl Koubského popis kapitalismu úplný, musel by dodat, že kolonialismus není jen závada na jinak bezproblémovém kapitalistickém soukolí, které stačí naolejovat a ono poběží bezchybně, nýbrž motor, bez nějž by kapitalismus nemohl fungovat. To je důvod, proč si rozvojové země nejen „nesou neblahé dědictví koloniálního období“, ale jsou skrz různé formy neokolonialismu dodnes nutnou podmínkou pokračující prosperity kapitalistického Západu či kapitalistické Číny.

Myslet si, že jde jen o historické křivdy, které se mocnosti „nepopiratelně snaží odčinit“, znamená přehlížet fakt, že ještě mezi lety 1990 a 2015 vysály mocnosti ze zemí globálního Jihu 30× (!) více zdrojů, než kolik do nich odeslaly formou humanitární a rozvojové pomoci a půjček (jev známý jako unequal exchange).

Právě půjčky jsou i jednou z hlavních forem neokolonialismu 2. poloviny 20. století, které v knize The Divide popisuje antropolog Jason Hickel. Když měly západní banky v 70. letech přebytek volných peněz, vyslaly své zástupce do Afriky, aby tam přiměly muže u moci k přijetí vysokých půjček. A proto, že nově osamostatněné kolonie neměly dost amerických dolarů na včasné splacení dluhů, vzrostl jejich kombinovaný dluh během let 1973 až 1993 na 1500 miliard dolarů - přičemž jistinou bylo 400 miliard dolarů, zbytek byly úroky. Pomoc se splátkami nabídl Mezinárodní měnový fond, a to výměnou za neoliberální reformy: dalekosáhlé rozpočtové škrty, zrušení průmyslových dotací, privatizaci veřejných podniků a snížení cel.