↗

Žena z New Orleans se svou otrokyní, snímek z poloviny 19. století. Otroctví není historickým příznakem kapitalismu, ale jeho trvalým rysem. Foto Wikimedia

Naše země nevzkvétá. Třicet let po přechodu na volnou tržní ekonomiku má významná část společnosti pocit, že ekonomický systém neslouží obyčejným lidem. Dospívající generace má strach z budoucnosti a jejich rodiče s tímto sentimentem souhlasí: poprvé v historii míní, že děti budou žít v horším světě než jejich rodiče. Jedním z důvodů je i hrozící klimatický a ekosystémový kolaps, který se letos v červenci připomněl rozsáhlými požáry v průběhu globálně nejteplejších dnů ve sledované historii.

To je kontext, ve kterém Petr Koubský napsal svůj kritický komentář v Deníku N s názvem Může nerůst zachránit planetu, nebo je to nebezpečná utopie? A jaké máme jako civilizace alternativy? Odpovídáme. Postoj Koubského je jasný: „nerůstová ideologie“, jak to opakovaně nazývá, není nejlepší odpovědí na probíhající polykrize a povede ke „společnosti nedostatku“.

Je vidět, že k intuitivním závěrům vedla autora upřímná snaha myšlenky nerůstového hnutí jen tak neodbýt, ale skutečně se jimi zabývat. Ovšem i když po prvním čtení Koubského analýza zanechává dojem informovanosti a vyváženosti, druhé čtení tento dojem vyvrací.

Návrhy nerůstového hnutí, ať už radikální, či nikoli, jsou totiž reakcí na hluboké vnitřní rozpory kapitalismu a jeho chronicky neudržitelnou závislost na vykořisťování člověka a přírody. Koubského naznačování, že je nerůst ideologií snílků, kteří ohrožují osvícený ekonomický systém s prakticky kosmetickými vadami, ukazuje na hlubší problém - neporozumění kritice kapitalismu. Proto se pokusím některá Koubského tvrzení doplnit a korigovat.

Nejdřív vysvětlím, proč je text Petra Koubského nevyvážený. Koubský míní, že jen díky neustálému růstu je možné financovat zdravotní, sociální a penzijní systém, školství, vědu a výzkum, kulturu, bezpečnost, apod. Pochybuje, že by demokracie mohla existovat bez kapitalismu.

Za svůj argumentační terč si vybírá „řízený pokles“ výroby a spotřeby a chce, abychom přijali, že tohle je jednotný požadavek nerůstového hnutí. Řízený pokles by smrskl aktivity firem, a tím umenšil i jejich příspěvky do veřejných rozpočtů. Předpokládá, že by se takový pokles řídil odněkud z centra, ale nedokáže si představit jak (kdo taky ano) a ani proč by chudí lidé toužící po větším blahobytu podpořili „uskrovnění se“ místo růstu.

Pokud tohle vystihuje Koubského postoj, pak nabízím ke zvážení, jestli nesahá po stejné argumentační technice, jakou využívají i radikální zastánci nerůstu, které kritizuje: cílem je systematicky přeceňovat výhody preferovaného řešení a podceňovat jeho nedostatky; alternativní řešení naopak vystavit nejhoršímu možnému světlu a předvídat nejhorší vývojové scénáře, ideálně s použitím emočně podbarvených výrazů. Alespoň tak to čtu.

Co jsou ony nedostatky, které podle Koubského zastánci nerůstu kapitalismu vytýkají? Opakovaně zmiňuje tři věci: prohlubování sociálních nerovností, rostoucí emise skleníkových plynů a drancování přírodních zdrojů (především v koloniích, jejichž přírodní bohatství v Evropě pomohlo nastartovat průmyslovou revoluci).

Kritici kapitalismu jsou přesvědčeni (myslí si Koubský), že svět spěje k tzv. malthusiánské situaci: na uspokojení potřeb rostoucí populace lidí jednoduše dojdou suroviny. A na to má Koubský připravenou odpověď: lidé jsou nekonečně vynalézaví a reagují na finanční pobídky, které jim kapitalistická ekonomika dává. Díky tomu dnes vyspělé ekonomiky rostou rychleji, než jak spotřebovávají zdroje, což je důvod, proč suroviny zatím nedošly a ani nedojdou.

Vzdušný zámek postavený na bedrech kolonií

Problém je, že moderní kritika kapitalismu (kterou zosobňují třeba Koubským citovaní David Graeber a Jason Hickel či Naomi Klein, Thomas Piketty nebo David Harvey) je hlubší a plastičtější, než jak ji Koubský reprodukuje.

Začněme u kolonialismu, jenž je pro většinu Čechů a Češek vzdáleným tématem. Koubský ví, že některé země historicky zbohatly na úkor jiných a že konkrétně Evropa těžila z drancování přírodního bohatství svých kolonií v Africe a Asii. „Kromě toho,“ dodává Koubský, „Evropané páchali v těchto zemích genocidy, které představují těžko odčinitelný morální dluh.“

V čem je háček? V tom, že takto anekdoticky se dějiny vykládat a chápat nedají. Je totiž třeba pídit se po skutečných motivech dějinných aktérů. Proč evropské mocnosti násilně kolonizovaly svět, zotročily miliony lidí a vyplenily jejich nerostné zdroje? Proč byli lidé jako třeba Hernán Cortés ochotní zavraždit statisíce Aztéků, aby se dostali ke zlatu? Proč belgičtí kolonizátoři mrzačili bezbranné konžské otroky?

Přibývající antropologické důkazy naznačují, že odpovědi na tyto otázky mohou souviset s bytostnou potřebou kapitálu za každou cenu dobývat hodnoty, čili neustále růst. Podobné události nepochopíme, budeme-li za nimi hledat jen individuální selhání. Dějiny pochopíme (a jejich opakování zabráníme) jen tehdy, nahlédneme-li důvody, kterými historické postavy racionalizovaly a ospravedlňovaly své násilné činy, a odkryjeme-li vzorce, které je spojují.

To se týká nejen násilí vykonaném kapitálem, ale též na kapitálu. Ostatně bez socio-ekonomického kontextu dnes může studentům historie připadat, že ničení strojů luddity v Anglii nebo pálení unikátních pepřových polí Pol Potem v Kambodži bylo rebélií proti zdravému rozumu a ne proti kapitalistické dynamice moci.

Pokud jde o otroctví, to bezpochyby předcházelo kapitalismu o tisíce let. Až do doby zámořských kolonií však neexistoval propracovaný systém zotročování lidí za účelem hromadění soukromých zisků, navíc v globálním měřítku a ve prospěch vzdálených investorů. Vzpomeňme, že jednou z prvních kapitálových společností na světě byla nizozemská Východoindická společnost, jejíž agenti nakupovali otroky v koloniích za dovezené textílie. Otroky společnost zapřáhla na plantážích bavlny, z níž vyrobila textilní látky, za které nakoupila další otroky, vše za účelem uspokojení evropských investorů.

Podobně kořistný koloběh nastartoval americkou průmyslovou revoluci: obchodní lodě typicky vyvážely americký rum do Afriky, kde ho agenti směnili za otroky. Ty dopravily na plantáže do Karibiku, kde otroci (pokud vůbec cestu přežili — odhaduje se, že z celkových 12 milionů otroků převážených z Afriky do Ameriky v průběhu raného novověku jich 1,8 milionu zemřelo při transportu) pěstovali třtinu pro americké lihovary. To nejsou střípky z komunistické propagandy, ale poznatky ze (západního) výzkumu.

Některé kolonie Evropě dodávaly nerostné suroviny, jiné otroky, všechny však byly zdrojem zemědělských produktů: koření, cukrové třtiny, kávy, bavlny, pšenice, kaučuku a dalších komodit. Ty byly nejen ceněným zbožím, ale především surovinami pro evropské manufaktury.

Kontrolou mezinárodního obchodu dokázaly Nizozemsko nebo Anglie přenést na půdu svých kolinií náročnou zemědělskou výrobu, která jim za diktované ceny dodávala bavlnu pro jejich textilky a třtinu pro cukrovary a lihovary. Bavlna a třtina se pak do kolonií vrátila zpátky ve formě kalhot, alkoholu a sladkostí za ceny, kterým místní výrobci nemohli konkurovat. Nové trhy v zámoří se tak brzy ocitly zaplaveny evropským spotřebním zbožím.

Pokud lukrativní obchod přestal fungovat, byly evropské státy připraveny zasáhnout vojensky. Známým příkladem je první opiová válka (1839-1842): když britské Indii došla měna na nákup britského zboží, začala tam britská Východoindická společnost vyrábět opium. Opium pašeráci převáželi do Číny, která měla přebytek vzácných kovů. Když se Čína přílivu drogy do země (pašeráky coby soukromými osobami) postavila, byla děly britského (tentokrát už státního, královského) námořnictva donucena ustoupit a otevřít se volnému trhu.

Nic z toho nemá popřít, že evropští kolonizátoři nejdříve odvezli, resp. vytěžili mexické zlato či peruánské stříbro, jak uvádí Koubský. K plundrování ale docházelo odjakživa. Čím byla hlavní část kolonizace specifická, bylo naprosté podřízení kolonií evropským potřebám a zájmům (a později americkým - jakkoli se nejednalo o kolonie v přímém slova smyslu - např. United Fruit Company ve Střední Americe).

Snižování výrobních nákladů vykořisťováním práce a přírody kolonií a zvyšování příjmů skrz otevírání nových trhů bylo nutnou podmínkou existence kapitálu, který potřebuje za každou cenu růst, aby uspokojil své věřitele a plnil (ovšem ne naplnil, což z definice nikdy nemůže) svůj raison d'être.

Aby byl Koubského popis kapitalismu úplný, musel by dodat, že kolonialismus není jen závada na jinak bezproblémovém kapitalistickém soukolí, které stačí naolejovat a ono poběží bezchybně, nýbrž motor, bez nějž by kapitalismus nemohl fungovat. To je důvod, proč si rozvojové země nejen „nesou neblahé dědictví koloniálního období“, ale jsou skrz různé formy neokolonialismu dodnes nutnou podmínkou pokračující prosperity kapitalistického Západu či kapitalistické Číny.

Myslet si, že jde jen o historické křivdy, které se mocnosti „nepopiratelně snaží odčinit“, znamená přehlížet fakt, že ještě mezi lety 1990 a 2015 vysály mocnosti ze zemí globálního Jihu 30× (!) více zdrojů, než kolik do nich odeslaly formou humanitární a rozvojové pomoci a půjček (jev známý jako unequal exchange).

Právě půjčky jsou i jednou z hlavních forem neokolonialismu 2. poloviny 20. století, které v knize The Divide popisuje antropolog Jason Hickel. Když měly západní banky v 70. letech přebytek volných peněz, vyslaly své zástupce do Afriky, aby tam přiměly muže u moci k přijetí vysokých půjček. A proto, že nově osamostatněné kolonie neměly dost amerických dolarů na včasné splacení dluhů, vzrostl jejich kombinovaný dluh během let 1973 až 1993 na 1500 miliard dolarů - přičemž jistinou bylo 400 miliard dolarů, zbytek byly úroky. Pomoc se splátkami nabídl Mezinárodní měnový fond, a to výměnou za neoliberální reformy: dalekosáhlé rozpočtové škrty, zrušení průmyslových dotací, privatizaci veřejných podniků a snížení cel.

Africké země měly ze svých dluhů ekonomicky „vyrůst“. A výsledek? Náhlé otevření hranic mezinárodní konkurenci pohřbilo rodící se místní průmysl. Zatímco ještě v 60. a 70. letech rostl HDP na obyvatele v průměru o 3,2 %, v 80. a 90. letech to bylo jen 0,7 %. V subsaharské Africe dokonce stejným tempem klesal. Podobně i jihoamerické státy měly začít růst po dluhové krizi a předepsané neoliberální revoluci v roce 1982. A výsledek? Tam, kde HDP na hlavu vůbec rostl, rostl až do přelomu tisíciletí polovičním tempem oproti období před rokem 1982.

Podíl lidí přežívajících v extrémní chudobě navíc zůstával prakticky neměnný nebo rostl. Organizace spojených národů v reakci přijala Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals), mezi které patřilo snížení počtu lidí s extrémně nízkými příjmy do roku 2015 na polovinu. Cíl byl splněn v předstihu. Nerůstoví autoři ale upozorňují, že se tak stalo jen díky „kreativnímu účetnictví“ spočívajícímu v udržení hranice chudoby pod příjmem 1,9 dolaru na den, zatímco cenová hladina mezitím rostla (chudých na papíře ubylo, reálně spíše přibylo).

Svůj podíl na iluzi úspěšného boje s chudobou sehrála i Čína, kde životní úroveň stovek milionů lidí skutečně rostla, a to díky politice protekcionismu. Z toho plyne, že rozvíjející se země nejsou jen „pozadu“ v jakémsi dějinném závodě, ale jsou v této situaci cíleně udržovány prostřednictvím pravidel mezinárodního obchodu a hrozbou vojenské intervence. Prosím, to není výzva k pokání, je to výzva k ostražitosti. Vyprávěním dějin kolonialismu se poukazuje na to, že stálý růst, na který jsme si zvykli, byl a je částečně podmíněn vykořisťováním globálního Jihu; a ten si to nenechá líbit věčně. Růst je nahý.

Růstem k blahobytu, násilím k růstu

Půda produkuje rentu, z renty lze koupit víc půdy a mít víc renty, tu investovat do nových strojů, zvýšit zisky, ty dále investovat a takto donekonečna. Kapitál vytváří kapitál, ekonomika roste. Kde se ale vzal první kapitál, když ho z definice nevytvořil kapitál jiný? Jak se první kapitalisté dostali k nadbytku půdy a placených pracovníků na její obhospodaření? Jak si zajistili podmínky k akumulaci?

Odpověď je prostá: násilím. Koubského ležérní zmínka o drancování kolonií je jediným místem, kde uznává, že ekonomický růst od počátku provází tzv. primitivní akumulace. Za varováním před nutností prosadit ideu nerůstu leda násilnou, nedemokratickou cestou stojí jeho nevyřčený předpoklad, že idea růstu se v historii prosadila v zásadě živelně, mírumilovně. Nic nemůže být pravdě vzdálenější.

Povědomí o násilném záboru neboli ohrazování (enclosure) obecních pastvin v Anglii od poloviny 15. do 18. století (kdy přestalo být co ohrazovat) dnes patří do malé násobilky dějin kapitalismu (a tedy i jeho kritiky). Ohrazování a scelování komunitních pastvin do velkých soukromých hospodářství umožnilo šlechtě provozovat lukrativní velkochov ovcí a schraňovat (akumulovat) zisky na jedno místo. Drobní rolníci se ale tím pádem ocitli bez půdy pro vlastní obživu. Pod hrozbou drakonických trestů za tuláctví jim nezbylo než přijmout práci u vlastníků půdy a dílen, nejdřív na venkově, později hlavně ve městech, kde si mohli zaměstnavatelé diktovat specifické podmínky.

Socialističtí ekonomové argumentují, že právě tyto procesy - a nikoli zemědělská produkce zaostávající v Malthusových očích za populačním růstem - vedly v době před anglickou průmyslovou revolucí k dlouhým obdobím klesajících reálných mezd. Kapitalismus tak - podobně jako dnes - sice pomohl nastartovat technologickou revoluci, která lidem začala ulehčovat život, avšak až po stovkách let násilného vytrhávání Angličanů z rolnického způsobu života a podřízení práva, morálky, ba i náboženské doktríny požadavku stálého růstu, přerušovaného překvapivě častými a násilně potlačovanými vzpourami.

Pokud Koubský říká, že „se průměrný Angličan měl z materiálního hlediska lépe ve třináctém století než v osmnáctém, jakkoli podivně to zní,“ nepůsobí to po tomto exkurzu až tak podivně, jakkoli ne z důvodu, který Koubský popisuje.

Lze argumentovat, že ohrazování se nevyhnulo ani českým zemím. Hromadění majetku u nás souviselo s konfiskacemi, nejvíce v důsledku třicetileté války. Koruna tehdy zabavovala majetek nejen šlechtě, která odmítla konverzi nebo skončila před zemskými soudy pro vzpouru králi, ale též protestantským exulantům, kteří za sebou zanechali pole a domy. Panovník si rozdělováním snadno získaných majetků zajišťoval přízeň nových nabyvatelů.

Další opuštěnou a nevyužitou půdu si šlechta jednoduše přivlastnila a scelila ji do soukromých lesů a lánů luk. K velkým majetkům se dostali i vojenští důstojníci, kteří si po válce zdevastovaná panství levně koupili (např. Jindřich Šlik). Karel z Lichtenštejna, Albrecht z Valdštejna a další šlechtici byli najednou obklopeni obrovským kapitálem, zatímco poddaní postupně upadali do tzv. druhého nevolnictví.

Podle kritiků kapitalismu je proces ohrazování (v obecnějším až filosofickém slova smyslu) nutným důsledkem společenské změny, při níž jsou mezilidské vztahy upozaděny vztahy mezi lidmi a komoditami. Komodity — a z nich především peníze — získávají v rodícím se kapitalismu auru čehosi hodnotného samy o sobě, o maximalizaci čehož má cenu usilovat i za cenu vykořisťování jiných lidí či přírody.

To je výklad, který přijalo i nerůstové hnutí, a Koubský s ním nemusí souhlasit, měl by však ozřejmit proč. Jeho text klouže po povrchu, aniž by se vypořádal s podstatou antikapitalistické kritiky, že alespoň část ekonomického růstu je vždy v důsledku podložena násilím.

Kapitál musí být v neustálém pohybu. Aby obstál mezi konkurencí, musí neustále expandovat, vytvářet nová pracovní místa a inovovat. Na své investice potřebuje peníze a za ty musí zaplatit někomu, kdo je bude postrádat. Už dnes proto musí vykázat dostatečný zisk na to, aby zítra splatil včerejší půjčku i s úroky. Tedy akumulovat.

Zlepšovat organizaci práce, logistiku a efektivitu ovšem nejde donekonečna, a kapitál tak musí prostor k akumulaci hledat jinde. To je moment, kdy sáhne po obecní pastvině nebo po přestávkách zaměstnanců. Pokud by to neudělal, popře sám sebe. Okamžik, kdy podmínky další akumulaci neumožňují (dojdou obecní pastviny, státy přijmou legislativu na ochranu práv zaměstnanců), se v literatuře nazývá „krize z nehromadění“ (the crisis of disaccumulation). Té se kapitál snaží předcházet vyvíjením tlaku na politickou moc. Pokud ke krizi z nehromadění dojde, začne se urychleně hledat prostor jinde, třeba v koloniích.

Pojem „kapitálu“ je v Koubského kritice nerůstu ve skutečnosti vůbec velmi naivní. Jeho premisou je, že veškerý kapitál je produktivní, tj. že mu odpovídá nějaké reálně vytvořené zboží nebo služba, které zvyšuje společenský blahobyt. Značná část růstu světové ekonomiky však dnes stojí na spekulacích s kapitálem fiktivním: úvěry, dluhopisy, akciemi, finančními produkty. A ten argumenty pro ekonomický růst značně komplikuje.

Fiktivní kapitál stojí na obchodování s nároky na budoucí výnosy, ke kterým dojít může, ale i nemusí. Ekonomika tak může růst účetně, aniž by rostla reálně, a to s katastrofickými důsledky nejen pro korporace a investory, ale též pro státy a jejich systémy péče.

Řeč je o finančních krizích od slavné South Sea Bubble v roce 1720 po tu poslední po roce 2008. Kapitalismus bohužel dosud neukázal, že s tzv. bublinami dokáže bojovat. Koubský by řekl, že mnoho států včetně ČR proti tomu úspěšně přijalo přísnou bankovní regulaci s robustním systémem pravidel a pojistek. To je ale spíše vizitka pružnosti demokratické kontroly, ne ovšem pružnosti kapitalismu, který se jakékoli kontrole urputně brání.

Pružná je demokracie, nikoli kapitalismus

Za pozornost totiž stojí též pasáže o vztahu kapitalismu a demokracie. Z výkladu Petra Koubského nevíme, jestli může existovat demokracie bez kapitalismu. „Tam zatím nemáme žádnou historickou nápovědu.“ To samozřejmě není pravda. Vezměme však třeba Platónovo Řecko, vrcholně středověký Island, četné africké kmeny nebo kmen Irokézů v Severní Americe, kde demokracie bez kapitalismu fungovala. Zajímavější je důvod, pro který prý je s demokracií nejvíce slučitelný právě kapitalismus.

Koubský píše: „Kapitalismus však funguje dobře a účinně mimo jiné proto, že je vystaven trvalé kritice a že je na ni schopen reagovat. Dnešní systém vyspělého Západu nemá nic společného s brutálním kapitalismem Dickensových (a Marxových) časů. Rozsáhlá práva pracujících, omezení pracovní doby a pokročilý sociální systém vznikly mimo jiné proto, že se z dlouhodobého hlediska vyplácejí, bez politického tlaku by však světlo světa vůbec nespatřily.“

Koubský má úplnou pravdu, že kapitalismus potřebuje vrstvu prekariátu (tak ji kupodivu sám nazývá) udržovat v práceschopném stavu a že z dobroty kapitalistického srdce ještě žádný welfare state nevznikl. Po trvalé kritice a politickém tlaku je ale podle všeho vždy schopen reagovat. V tomto bodě si čtenář není jistý, jestli Koubský kapitalismem ještě míní výše definovaný ekonomický systém, anebo se mu vše smývá s politickým režimem, v němž jsou kapitalisté zároveň u moci.

Protože co je tou nežádoucí, neresponzivní alternativou kapitalismu? Socialismus? Ten — jako sám kapitalismus — má tisíce podob, od Allendeho Chile po Stalinův SSSR. V tom prvém se politickým požadavkům lidí naslouchalo, ve druhém nikoli.

I kapitalismus může fungovat v demokracii, nebo mimo ni, jak uznává i Koubský. Rozsáhlá práva pracujících, omezení pracovní doby a pokročilý sociální systém však musely historicky vznikat spíše kapitalismu navzdory. Je všeobecně přijímáno, že radikální sociální reformy Lorda Melbourna a Benjamina Disraeliho ve Velké Británii nebo Otta von Bismarcka v Německu byly motivovány primárně strachem ze socialistické revoluce, spíše než jako reakce na intelektuální kritiku. Pokud byli vlastníci kapitálu donuceni — výkonem demokratické státní moci nebo ultimáty pracujících — k „lidštější tváři“, zdá se být pokrytecké připisovat to kapitalismu k dobru.

Vyspělý Západ totiž nemá nic společného s brutálním kapitalismem Dickensových časů i proto, že ke skutečnému - vpravdě dickensovskému - vykořisťování dochází v asijských a afrických továrnách, jejichž dělníci na politický tlak jednoduše nemají prostředky (nazvěme to „kapitalismus s lidskou tváří u nás doma“). Svědectví z výrobny žiletek v Krupce nebo motolské prádelně jsou nakonec připomenutím, že k pěsti brutálního kapitalismu bez zastání státu si část české (nebo častěji cizí, do Česka za účelem práce přivezené) populace přičichává každý den.

K pěsti, kterou ucítí na tváři, když si přečtou Koubského slova o schopnosti kapitalismu „dopřát lidem nezávislost, prostor pro rozhodování o vlastním osudu.“ Otázka svobody totiž pro ně není intelektuální „hodnotovou diskuzí“, ale každodenní žitou zkušeností.

Peníze jsou omezeným zdrojem, dokud nejsou

Petr Koubský je vynikající novinář a jeho porozumění růstu i nerůstu zůstává v českém kontextu nevídaným. Snad právě proto je jeho komentář a ohlasy na něj vizitkou především českému školství. Zatímco za neznalost všech příslovečných určení jsou pětky z češtiny a za popletení koncovek -ný, -natý, -ičitý, -ičelý pětky z chemie, studenti mohou bez problému odmaturovat, ba odpromovat bez základního povědomí o vzájemné podmíněnosti kapitalismu a násilí.

Ostatně — odpustíte-li osobní dojem — by jejich učitelé byli při otevření takového tématu (tedy pokud by na to našli čas) bezpochyby osočeni z marxisticko-leninské ideologie („To už jsme tu jednou měli.“) a vyzváni k tomu, aby se vrátili k faktům — třeba teorii peněz.

Ty jsou podle Petra Koubského omezenými zdroji („dobrovolnické iniciativy fungovaly a fungují díky tomu, že existuje okolní svět, odkud lze čerpat peníze a jiné zdroje.“). Proto podle něj i nepodmíněný základní příjem „naráží na nedostatek zdrojů“. Nebudu s ním polemizovat o nepodmíněném příjmu a opět upozorním na to, že jeho pochopení univerzálního prostředku směny se rozchází dokonce i s autory, které sám souhlasně cituje.

Jak David Graeber pečlivě ukázal v knize Debt, peníze nejsou omezeným zdrojem, protože jsou jen společenským konstruktem, symbolem, u něhož jsme se přestali byť i jen tvářit, že má svou materializovanou podobu, nejpozději s rozchodem USA se zlatým standardem v roce 1971.

Přesto se k nim chováme jako k omezenému zdroji, protože si to vyžadují pohledávky věřitelů. Tedy alespoň do chvíle, kdy to přestane konvenovat velkým investičním domům, jak tomu bylo během finanční krize v roce 2008. Americká centrální banka je zachránila mj. vykouzlením 1 bilionu dolarů tohoto vzácného zdroje ze vzduchu. Tím nehoruji pro řešení veškeré chudoby světa tiskem peněz. Vede mě to však k otázce: jak chtějí kritici nerůstu s jeho zastánci debatovat, když se neshodnou na významu základních kategorií, s jejichž pomocí se debata vede?

Všespásné finanční pobídky

Kapitalismus se podle Koubského s novými výzvami vypořádá, protože lidi systematicky vede k reagování na finanční pobídky. Navrhuji teď tomuto šampionovi, kterého Koubský opakovaně vysílá do boje, aniž by vysvětlil proč, nahlédnout pod trenýrky.

Předpokládám, že si s finančními pobídkami spojuje ekonomické nástroje státu při motivaci k prospěšnému chování (pozitivní pobídky) a demotivaci od škodlivého chování (negativní pobídky). To platí i pro jím udávaný příklad (emisní povolenky), které „motivují k úspoře energie“ (věru ne nutně, spíše motivují k výrobě nízkouhlíkové energie, ale to nechme být). „Dá se namítnout, že ne dost rychle,“ připouští.

Ve skutečnosti se dá namítnout mnohem více. Negativní pobídky na národní úrovni nebudou fungovat na volném mezinárodním trhu, kde se část škodlivých aktivit jednoduše přesune do méně přísných zemí (tzv. carbon leakage). Negativní pobídky je navíc obrovský problém prosadit v zemích, jako je Česko, se silnými průniky mezi politikou a podnikateli. Výsledné řešení nakonec typicky přenese náklady negativních pobídek na domácnosti.

Pozitivní pobídky zase často vedou k paskvilům: u nás budiž příkladem dotace na tvorbu mokřadů s cílem obnovit přirozené funkce naší industrializované krajiny. Kolegové z terénu reportují, že dotovaní hospodáři s půdou často vybudují mokřad v místě, kde jim nejméně překáží, a ne tam, kde dává ekologický smysl (invence lidí tak možná často stojí ekonomickým nástrojům spíše na překážku).

To nemá být skepse vůči finančním pobídkám jako takovým, ale skepse vůči důvěře, jakou do nich Koubský k potěšení racionálních optimistů vkládá. Design finančních incentiv je důležitý, ale nutno říct nelehký úkol, s nímž je veřejná správa odsouzena k neustálému dohánění (a předvídání) kapitalistické invence.

Auta na příděl? Ne, spíše blahobyt místo HDP

Nakonec ještě jedna poznámka ke Koubského pojetí „plýtvání“. Koubský pojem zmiňuje vícekrát, vždy ve významu, který se zdá být v české kultuře nejrozšířenější, tedy ve významu neefektivní spotřeby. Topení „Pánu Bohu do oken“, neúsporné žárovky, voda tekoucí přímo do kanálu apod. Ekonomika podle něj může růst zeleně, pokud takové plýtvání odstraní.

To je v souladu se zájmy kapitálu, pro který se zefektivnění vlastní spotřeby (zateplení budovy, nákup elektromobilu apod.) promítne do snížení nákladů. Zisky podniku se zvyšují, energetická a materiálová náročnost snižuje. S tím lze jen souhlasit. Háček tkví v tom, že nepříjemná kritika nerůstového hnutí nesměřuje na zbytečnou spotřebu nezbytných věcí, ale zbytečnou výrobu zbytných věcí.

Koubský na to naráží jen v části, o které říká jen to, že následující není celé pravda: „Požadavek stálého růstu motivuje k plýtvání, protože nastavuje ekonomiku přednostně k výrobě stále nových věcí, ne k údržbě a opravám starých.“

Přesně zde je přitom jádro problému. Nejde jen o výrobu nových praček, zatímco bazary a skládky jsou plné praček starých, stavbu bytů, zatímco ty postavené zejí prázdnotou, a výrobu aut a dalšího zboží, poptávku po němž neustále stimuluje reklamní a zábavní průmysl. Dostatek peněz v ekonomice zaručuje, že kupce si vždy najdou. Přebytek peněz dokonce ke koupi nutí, protože některé statky lépe drží (či zvyšují) hodnotu, než (přebytkem způsobené) inflaci podléhající peníze.

S vidinou zisku, ale bez reálného užitku se vyrábí kryptoměny, NFTs, značkové oblečení, virtuální zboží ve videohrách (bez užitku v nich samých), některé druhy luxusního zboží apod. Na jejich výrobu jdou zdroje, které vytvářejí tlak na lidi a planetu. Takový růst zelený není (a nikdy se jím ani stát nemůže).

Opačný přístup připomíná nedávný infolist poradenské společnosti KPMG, kde poradci tvrdili, že kryptoměnu bitcoin je možné vyrábět (těžit) udržitelným způsobem, pokud elektřina na jeho těžbu pochází z obnovitelných zdrojů. To opomíjí základní problém růstu spojeného s kryptoměnami: je to plýtvání omezenými zdroji (zde energií a IT technologiemi) na zbytečné věci.

Nerůstové hnutí přitom nenavrhuje návrat k plánované ekonomice s poukazy na nová auta, ale oproštění se od neustálého tlaku na výkon, který k ekologicky nesmyslné výrobě reálně nepotřebných praček a reálně nepotřebných aut vede. Konkrétní návrh, který se opakuje napříč nerůstovou literaturou, směřuje k oproštění se od růstu HDP jako hlavní ekonomické mety a k vedení investorů a manažerů ke koncentraci na blahobyt v širším než zhola materiálním smyslu.

Závěrem

Petr Koubský skládá zastáncům nerůstu v jeho okolí poklonu: jsou vzdělaní a jde jim o dobrou věc. Uznává, že nerůstové hnutí nastavuje společnosti laťku upozorňováním na přehlížené problémy. Jedním dechem dodává, že kritici na kapitalismu přehlížejí jeho pozitivní rysy (již zmiňovaná pružnost). A možná má pravdu. Na druhou stranu, svou polemikou na sebe Koubský prozrazuje, že sám přehlíží podstatu kritiky kapitalismu.

Viděli jsme, že zvyšování životní úrovně v centrech kapitalistického světa podle kritiků záviselo a dodnes závisí na násilném vykořisťování práce a přírody. Motivem vykořisťování je snaha akumulovat kapitál, který generuje další kapitál coby nástroj politické moci a zároveň nejvyšší metu života ve společnosti. Ekonomický systém začal takto fungovat nejdříve v Anglii v pozdním středověku, kde proces ohrazování umožnil šlechtě komodifikovat půdu a práci. Angličané se skutečně, jak Koubský píše, začali mít hůř než dříve a opakovaně proti tomu revoltovali.

S rozvojem mořeplavby se proces mohl přesunout do kolonií, jejichž ekonomiky se musely podřídit potřebám evropských mocností. Hlad po pracovní síle na nových plantážích vedl ke zotročení milionů lidí a jejich potomků. Tím se část brutálních podmínek pro ekonomický růst jednak přesunula mimo zraky Evropanů, jednak jim (přesněji řečeno nám) to umožnilo užívat si skrze levnější spotřební zboží praktické výhody tohoto aranžmá. Přesunutím zemědělské výroby do kolonií se mohly koloniální mocnosti industrializovat a poprvé v rozvoji předběhnout Blízký i Dálný Východ.

Viděli jsme, že bývalé kolonie (dnes tzv. „rozvíjející se“ země) jsou v tomto stavu prostřednictvím pravidel mezinárodního obchodu a hrozbou vojenské intervence cíleně udržovány dodnes.

Nelidských pracovních podmínek a využívání dětské práce se kapitalismus nezbavil na základě intelektuální kritiky, ale až na základě státního donucení a pod jednoznačnou hrozbou sociálních nepokojů. Opačné tvrzení by znamenalo zaměňovat kapitalismus jako ekonomický systém s politickým režimem, kterým je protkaný. Bohužel, potřebný politický tlak se nepodařilo vyvinout v kapitalistické Číně, kapitalistickém Bangladéši a dalších zemích, kde k tomu dělníci jednoduše nemají prostředky.

Tlak na ekonomický růst pak nepřetržitě stimuluje mýtus o omezeném množství peněz, který Koubský udržuje při životě. Příběh o podnikatelském duchu a chytřejších řešeních zlepšujících životní úroveň zní samozřejmě lákavě a částečně je pravdivý. Koubský ale opomíjí, že značná část růstu dnes stojí nejen na vyšší produktivitě při práci s kapitálem reálným, ale též na spekulacích s kapitálem fiktivním: úvěry, dluhopisy, akciemi, finančními produkty. Schopnost států financovat systémy péče pak ovlivňuje fluktuující hodnota fiktivního kapitálu na globálních trzích, což občané nejtrpčeji poznají při finančních krizích.

Zázračnou mast, kterou Koubský na patrně kosmetické vady kapitalismu předepisuje, tj. finanční pobídky, ve skutečnosti často (byť ne vždy) přelévá škodlivé aktivity z místa na místo a nejde po jejich podstatě, což vede jen k plýtvání veřejnými zdroji na jejich zavádění a udržování v chodu. Právě plýtvání, jak jsme viděli, je mnohem závažnější problém, než jak Koubský připouští, a souvisí s výrobou pro výrobu, růstem pro růst. Jak si povzdechl už Jan Patočka při úvahách o industriální společnosti, „optimismus trendu, živelný a nezkrotný, zdá se být silnější než každá námitka, kterou dění samo dovede vzbudit“.

Koubský tak ve společnosti upevňuje nedůvodnou představu, že návrhy nerůstového hnutí, jakkoli radikální, nejsou reakcí na hluboké vnitřní rozpory kapitalismu a chronicky neudržitelnou závislost kapitalismu na vykořisťování člověka a přírody, ale výmysly ideologických snílků, které jsou ve zjevném nepoměru k prakticky kosmetickým vadám osvíceného ekonomického systému. Dokud v naší zemi nezačneme být v kritickém studiu kapitalismu důslednější, budou mít pravdu ti, kteří tvrdí, že o nerůstu nemá cenu diskutovat. Vinou nerůstového hnutí to ale nebude.