Investice do bezpečnosti nedávají bez dekarbonizace smysl. Potřebujeme obojí
Jaromír BaxaBezpečnost a dekarbonizace jsou propojené pilíře evropské stability, které se vzájemně posilují. Preferovat jeden na úkor druhého představuje falešné dilema. Jak je možné posílení evropské bezpečnosti spolu s dekarbonizací zaplatit?
V české veřejné debatě se čím dál častěji objevuje názor, že Evropa si nemůže dovolit investovat současně do obrany i do klimatické politiky. Tento postoj, zastávaný ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, předsedou Národní rozpočtové rady Mojmírem Hamplem a dalšími, je založen na přesvědčení, že pokud jsou výdaje na obě priority vysoké, musíme si vybrat jednu z nich — a samozřejmě dát přednost bezpečnosti.
Názor Stanjury, Hampla a dalších opomíjí klíčovou skutečnost: bezpečnost a dekarbonizace nejsou dva protichůdné cíle, ale dvě strany téže mince. Spolu s investicemi do inovací jde o klíčové podmínky dlouhodobé prosperity nejen Evropy, ale samozřejmě i prosperity české. Stavět bezpečnost a dekarbonizaci proti sobě je falešné dilema, strategicky krátkozraké uvažování, pro které nemají jeho zastánci žádné rozumné argumenty, natož aby se opírali o odborné studie.
Energetická soběstačnost je předpokladem obranyschopnosti
Za prvé, neexistuje obrana bez energetické bezpečnosti. A evropská energetická bezpečnost neexistuje bez dekarbonizace. Země Evropské unie dnes dovážejí většinu fosilních paliv a velkou část jaderného paliva — včetně izotopů a uranových koncentrátů — ze zemí mimo NATO (85 procent uranu se těží v Kazachstánu, Kanadě, Austrálii, Namibii, Nigeru a v Rusku, přičemž Bulharsko, Česká republika, Maďarsko a Slovensko jsou zcela závislé na ruském uranu). Tyto dovozy jsou zranitelné vůči geopolitickým otřesům a v případě konfliktu se mohou stát zbraní.
Strategickou odpovědí na tuto zranitelnost není návrat k uhlí, ale budování vlastních, obtížně zranitelných zdrojů energie — tedy obnovitelných zdrojů a kapacit pro jejich uchovávání. Rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů energie přináší nejen větší bezpečnost, ale také stabilnější ceny a nižší náklady. Důležité je současně reformovat tržní strukturu energetiky a posílit roli smluv typu PPA (Power Purchase Agreements), které umožňují dlouhodobé zajištění dodávek za předem známé ceny.
To nejsou zelené fantazie. Mario Draghi ve své zprávě pro Evropskou komisi trefně říká, že dekarbonizace, energetická bezpečnost a obranyschopnost tvoří propojený celek, který nelze rozdělit bez vážného rizika pro hospodářskou a politickou stabilitu Evropy.
České řešení v podobě investic do jaderných reaktorů je naopak falešnou nadějí, protože jednak cenu elektrické energie pravděpodobně nesníží, jednak neřeší problém strategické závislosti. To přiznává i Ministerstvo průmyslu a obchodu v Hospodářské strategii: Česko do top 10, která počítá počítá s jádrem, a tím pádem i s dovozem zdrojů energie ve výši pětašedesáti až sedmdesáti procent i po roce 2030. Problém energetické zranitelnosti česká strategie taktně zamlčuje.