V české veřejné debatě se čím dál častěji objevuje názor, že Evropa si nemůže dovolit investovat současně do obrany i do klimatické politiky. Tento postoj, zastávaný ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, předsedou Národní rozpočtové rady Mojmírem Hamplem a dalšími, je založen na přesvědčení, že pokud jsou výdaje na obě priority vysoké, musíme si vybrat jednu z nich — a samozřejmě dát přednost bezpečnosti.

Názor Stanjury, Hampla a dalších opomíjí klíčovou skutečnost: bezpečnost a dekarbonizace nejsou dva protichůdné cíle, ale dvě strany téže mince. Spolu s investicemi do inovací jde o klíčové podmínky dlouhodobé prosperity nejen Evropy, ale samozřejmě i prosperity české. Stavět bezpečnost a dekarbonizaci proti sobě je falešné dilema, strategicky krátkozraké uvažování, pro které nemají jeho zastánci žádné rozumné argumenty, natož aby se opírali o odborné studie.

Energetická soběstačnost je předpokladem obranyschopnosti

Za prvé, neexistuje obrana bez energetické bezpečnosti. A evropská energetická bezpečnost neexistuje bez dekarbonizace. Země Evropské unie dnes dovážejí většinu fosilních paliv a velkou část jaderného paliva — včetně izotopů a uranových koncentrátů — ze zemí mimo NATO (85 procent uranu se těží v Kazachstánu, Kanadě, Austrálii, Namibii, Nigeru a v Rusku, přičemž Bulharsko, Česká republika, Maďarsko a Slovensko jsou zcela závislé na ruském uranu). Tyto dovozy jsou zranitelné vůči geopolitickým otřesům a v případě konfliktu se mohou stát zbraní.

Strategickou odpovědí na tuto zranitelnost není návrat k uhlí, ale budování vlastních, obtížně zranitelných zdrojů energie — tedy obnovitelných zdrojů a kapacit pro jejich uchovávání. Rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů energie přináší nejen větší bezpečnost, ale také stabilnější ceny a nižší náklady. Důležité je současně reformovat tržní strukturu energetiky a posílit roli smluv typu PPA (Power Purchase Agreements), které umožňují dlouhodobé zajištění dodávek za předem známé ceny.

To nejsou zelené fantazie. Mario Draghi ve své zprávě pro Evropskou komisi trefně říká, že dekarbonizace, energetická bezpečnost a obranyschopnost tvoří propojený celek, který nelze rozdělit bez vážného rizika pro hospodářskou a politickou stabilitu Evropy.

České řešení v podobě investic do jaderných reaktorů je naopak falešnou nadějí, protože jednak cenu elektrické energie pravděpodobně nesníží, jednak neřeší problém strategické závislosti. To přiznává i Ministerstvo průmyslu a obchodu v Hospodářské strategii: Česko do top 10, která počítá počítá s jádrem, a tím pádem i s dovozem zdrojů energie ve výši pětašedesáti až sedmdesáti procent i po roce 2030. Problém energetické zranitelnosti česká strategie taktně zamlčuje.

Evropská obrana je finančně i strategicky možná a výhodná

Za druhé, není pochyb o tom, že Evropa potřebuje investovat více do obrany, ať už kvůli hrozbě z Ruska, nebo kvůli nevyzpytatelné politice Donalda Trumpa, který si další angažmá v Evropě nepřeje.

Studie publikované think-tankem Bruegel společně s Kiel Institute for the World Economy či v časopise Foreign Affairs docházejí k závěru, že pro zajištění věrohodné obranyschopnosti bez spoléhání na Spojené státy potřebuje EU zvýšit své obranné výdaje z dnešních necelých dvou procent na tři až tři a půl procenta HDP. Znamená to každoroční navýšení investic asi o 250 miliard eur v následujících pěti letech. To není málo, ale jde o úroveň výdajů, které západní Evropa běžně vynakládala během studené války.

Druhá zmíněná studie zdůrazňuje, že klíčovým problémem není jen počet vojáků — EU a Británie dohromady mají přes 1,4 milionu aktivního vojenského personálu. Problémem je rozdrobenost, nízká interoperabilita a chybějící strategická kapacita: jednotné velení, strategický transport, nedostatečná vlastní zpravodajská kapacita nebo vesmírná infrastruktura nezbytná pro monitoring protistrany v reálném čase.

Podle expertů by pro věrohodné odstrašení bylo třeba vytvořit sílu odpovídající tři sta tisícům dobře vycvičených vojáků s moderním vybavením, asi padesáti evropských brigád — náklady na vybudování této síly představují právě oněch 250 miliard eur ročně.

Souvisejícím problémem evropské obranyschopnosti je, že členské země dnes nakupují většinu vojenského materiálu samostatně, často v malém množství a ještě z osmdesáti procent ze zemí mimo Evropskou unii. Naopak zbrojní sektor v zemích EU většinu své produkce vyváží. Tento nesoulad mezi nabídkou a poptávkou také podkopává evropskou strategickou autonomii.

Evropská komise proto již představila strategii řešení, Program evropského obranného průmyslu (EDIP), který má tento problém řešit. Je ale otázkou, zda se členské státy budou ochotny zavázat ke společným nákupům, které značně snižují jednotkové ceny, především od evropských zbrojařských firem.

Pokud chce česká vláda domácí ekonomice pomoci, měla by tuto strategii podporovat všemi deseti. Český zbrojní průmysl má exportní potenciál a při koordinované evropské poptávce může vyrůst do úplně nové úrovně. Díky tomu může pomoci vytvářet dlouhodobě udržitelná dobrá pracovní místa v době hrozících obchodních válek a ochlazení v průmyslu navázaném na výrobu aut.

Pozitivních dopadů ale může být mnohem více. Vyšší ambice Evropské unie zajistit obranu vlastními silami se neobejdou bez vyššího tempa inovací, které mohou pomoci růstu produktivity i v dalších sektorech ekonomiky.

Klimatická transformace není luxus, ale racionální rozhodnutí

Za třetí, zásadní chyba argumentace Stanjury, Hampla a dalších spočívá v opomenutí nákladů nečinnosti. Neinvestovat do obrany znamená vystavit Evropskou unii geopolitickému rozkladu v případě ruské agrese. Neinvestovat do klimatické transformace znamená akceptovat škody z extrémního počasí, sucha, ztráty biodiverzity a produktivity zemědělství.

Nové studie naznačují, že ztráty z nečinnosti budou astronomické, byť o celkovém účtu na horizontu konce století shoda nepanuje. Už dnes ale častější a silnější vlny veder, sucho, povodně či požáry způsobují ekonomické škody v řádech desítek miliard eur ročně. Celkový účet na dopady globálního oteplování mezi roky 1980 a 2023 je odhadován na závratných 738 miliard eur, což je zhruba tolik, na kolik měly podle původních odhadů vyjít politická opatření Green Dealu — naopak dřívější studie, které zlehčovaly dopady oteplení, se ukázaly jako metodicky vadné — podcenily četnost extrémních jevů a jejich dopady na ekosystémy, zemědělství i infrastrukturu.

Odhady nákladů na zelenou transformaci se liší. Draghiho zpráva pracuje s částkou 400 až 450 miliard eur ročně, což odpovídá zhruba 2,5 procentu HDP EU. Zásadní roli zde bude hrát mobilizace soukromého kapitálu — a té mohou napomoci změny regulace přinášející větší jistotu a zkracující dobu návratnosti zelených technologií. Již dnes se velká část takzvaných zelených investic zaplatí na nižších provozních nákladech sama.

Stejně jako zbrojní výdaje má dekarbonizace reálný potenciál restartovat růst evropské produktivity tím, že urychlí zavádění nových technologií, otevře nové trhy a zvýší produktivitu v sektorech s vysokým inovačním potenciálem. I to je leitmotivem Draghiho zprávy shrnující vědecké poznání v oblasti dynamiky ekonomického růstu a inovací posledních let.

Můžeme si dovolit obojí, ale nemůžeme si dovolit nicnedělání

Za čtvrté, celkový rozsah investic potřebných pro dekarbonizaci a obranu činí podle současných odhadů 4,5 až 5,5 procenta HDP ročně, což odpovídá zvýšení míry investic z dnešních asi 22 procent HDP na 27 procent, tedy na úroveň běžnou v šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století. V té době evropské ekonomiky prosperovaly. Nejde tedy o bezprecedentní nárůst veřejných výdajů ani o něco, co by bylo mimo rámec myslitelného.

S ohledem na to, že rozpočet EU tvoří přibližně jen jedno procento evropského HDP, je zřejmé, že taková investiční a rozvojová iniciativa je proveditelná jen při větší spolupráci členských zemí nebo při dohodě na masivním zvýšení společného rozpočtu. Vzhledem ke struktuře české ekonomiky můžeme vydělat na obojím.

Zásadní otázka tedy nezní, zda si můžeme dovolit investice do obrany i klimatické politiky, ale jak takové investice provést s co největším užitkem. Jak obojí financovat a jak peníze utratit co nejsmysluplněji.

Draghiho zpráva, simulace Evropské komise i ekonomické výzkumy navrhují v prvních letech dluhové financování s tím, že nyní potřebujeme velké investice, které ale mají z větší části charakter dlouhodobých investic spíš než opakujících se nákupů. Ilzetzki odhaduje, že 1,5procentní nárůst takových výdajů přinese růst HDP o 0,9 až 1,5 procenta, tedy že takové investice přispějí k celkovému růstu ekonomiky.

Odhad nárůstu zadlužení hodně závisí na tom, zda spolu s růstem zbrojních výdajů a s výdaji na dekarbonizaci porostou i další výdaje v rozpočtu. Dopady na zadlužení se proto pohybují mezi třiceti procenty nárůstu poměru dluhu na HDP až po jeho mírný pokles v situaci, kdy ostatní výdaje — po započtení vlivu inflace — zůstanou stejné. Všechny simulace ukazují jen mírné zvýšení inflace.

V případě pesimistického scénáře by veřejný dluh v Evropské unii narostl z dnešních 81 procent na 110 až 120 procent. Pro srovnání — v USA je tento poměr 124 procent, v Japonsku 216 procent, v Číně již 88 procent s plánem na další zvyšování dluhu někam ke 125 procentům. Nešlo by tedy o nic extrémního a v případě dobrého designu neufinancovatelného. Klíčová debata na evropské úrovni se týká hledání optimálního mixu regulací ovlivňujících návratnost zelených technologií, míry spolupráce ve zbrojních zakázkách, povinného podílu evropských firem na zbrojních nákupech a způsobu financování celého balíku.

Stát před volbou „buď klima, nebo obrana“ je jako vybírat si mezi srdcem a plícemi. Obojí potřebujeme — a obojí je dnes ekonomicky i strategicky provázané. Místo falešných dilemat potřebujeme odvahu, investiční plán a politickou koordinaci. A také hlas, který v debatě připomene, že naše bezpečnost a prosperita nejsou otázkou škrtů, ale chytrých investic.