Už když začínala krize eura, dospěli někteří komentátoři k závěru, že Evropu může před ekonomickou stagnací a krajní pravicí — jež z ní jediná bude profitovat — zachránit jen masivní program veřejných zelených investic. V roce 2017 jsem potřebnou částku na investice do zelené energie a udržitelných technologií vyčíslil na pět procent celkových evropských příjmů.

Jelikož bylo už tehdy jasné, že takovou částku nebudou moci zajistit samy členské státy ani unijní rozpočet, navrhl jsem nový způsob financování prostřednictvím dluhopisů vydávaných Evropskou investiční bankou a krytých Evropskou centrální bankou.

Když jsem tuto myšlenku v roce 2015 předložil výboru evropských ministrů financí a centrálních bankéřů, neodmítli ji — ani se o ní nebavili. Ale nevzdával jsem to a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 jsem jako kandidát celoevropského hnutí DiEM25 propagoval Zelený Nový úděl pro Evropu. Na jeho podporu jsem argumentoval, že kampaň za pět procent zelených investic by mohla být „pro pokrokáře tím, čím je pro pravičáky imigrace a rasismus“.

Místo toho tehdy Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové přijala zoufale podfinancovaný Green Deal, který je nejen makroekonomicky bezvýznamný, ale — jak jsem tehdy varoval — z hlediska ochrany životního prostředí i velice pochybný.

Pak přišel covid-19. Evropští představitelé reagovali vytvořením fondu obnovy, oficiálně známého jako NextGenerationEU. Fond představoval — jak jsem také předpovídal — nejen další makroekonomicky irelevantní nástroj, ale také definitivní ránu pro jakékoli vyhlídky na evropskou fiskální unii, jež by dokázala financovat investice nezbytné pro budoucnost Evropy.

Evropští úředníci trvali na tom, že NextGenerationEU je tím pravým, co Evropa potřebuje, a můj návrh na veřejné investice ve výši pěti procent evropských příjmů odmítli jako „fiskálně nezodpovědný“ a „politicky neuskutečnitelný“.