Už když začínala krize eura, dospěli někteří komentátoři k závěru, že Evropu může před ekonomickou stagnací a krajní pravicí — jež z ní jediná bude profitovat — zachránit jen masivní program veřejných zelených investic. V roce 2017 jsem potřebnou částku na investice do zelené energie a udržitelných technologií vyčíslil na pět procent celkových evropských příjmů.

Jelikož bylo už tehdy jasné, že takovou částku nebudou moci zajistit samy členské státy ani unijní rozpočet, navrhl jsem nový způsob financování prostřednictvím dluhopisů vydávaných Evropskou investiční bankou a krytých Evropskou centrální bankou.

Když jsem tuto myšlenku v roce 2015 předložil výboru evropských ministrů financí a centrálních bankéřů, neodmítli ji — ani se o ní nebavili. Ale nevzdával jsem to a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 jsem jako kandidát celoevropského hnutí DiEM25 propagoval Zelený Nový úděl pro Evropu. Na jeho podporu jsem argumentoval, že kampaň za pět procent zelených investic by mohla být „pro pokrokáře tím, čím je pro pravičáky imigrace a rasismus“.

Místo toho tehdy Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové přijala zoufale podfinancovaný Green Deal, který je nejen makroekonomicky bezvýznamný, ale — jak jsem tehdy varoval — z hlediska ochrany životního prostředí i velice pochybný.

Pak přišel covid-19. Evropští představitelé reagovali vytvořením fondu obnovy, oficiálně známého jako NextGenerationEU. Fond představoval — jak jsem také předpovídal — nejen další makroekonomicky irelevantní nástroj, ale také definitivní ránu pro jakékoli vyhlídky na evropskou fiskální unii, jež by dokázala financovat investice nezbytné pro budoucnost Evropy.

Evropští úředníci trvali na tom, že NextGenerationEU je tím pravým, co Evropa potřebuje, a můj návrh na veřejné investice ve výši pěti procent evropských příjmů odmítli jako „fiskálně nezodpovědný“ a „politicky neuskutečnitelný“.

Promarněná příležitost

Začátkem letošního září předložil bývalý prezident Evropské centrální banky a bývalý italský premiér Mario Draghi předsedkyni Evropské komise von der Leyenové, právě nastupující své druhé funkční období, netrpělivě očekávanou zprávu. Jaké je její poselství? Pokud Evropa nepodnikne určité nezbytné kroky, „pozbude smysl své existence“.

Jaké kroky musí podle Draghiho Evropa učinit, aby tomu zabránila? Ústřední bod jeho zprávy navrhuje, aby se pěti procent celkových evropských příjmů — prostřednictvím nového společného dluhu — financoval veřejný program ekologických investic.

Ihned mi volali novináři z celé Evropy a ptali se, zda cítím určité zadostiučinění. „Ne, naopak si připadám úplně zdrcený,“ odpovídal jsem. „Ale,“ trvali na svém, „není přece lepší pozdě než nikdy?“

Jednoduše řečeno: není. Protože pro Evropu neodbíjí za minutu dvanáct, ale už je zkrátka pozdě. Důvodem přitom nejsou jen nejméně tři biliony eur do zelených technologií, které Evropa od roku 2019 neuskutečnila, čímž výrazně zaostala za Čínou a Spojenými státy.

Je to ještě horší: příležitost přesměrovat pět procent evropských příjmů do zelených investic — pozdě, ale přece — už je pryč. Vypařila se, nenávratně zmizela. Během evropského vyčkávání se totiž změnila ekonomická dynamika z deflace v inflaci, a tím zmizela možnost, přítomná až do roku 2020. Pokusím se to blíže vysvětlit.

V roce 2019 jsem navrhoval, aby Rada Evropské unie dala Evropské investiční bance zelenou k vydávání vlastních třicetiletých dluhopisů v hodnotě přibližně půl bilionu eur ročně na financování ekologických investic po celé Evropě. V té době již Evropská centrální banka nakupovala dluhopisy, aby srazila deflaci pustošící německou ekonomiku — například tím, že stlačila úrokové sazby střadatelů na nulu nebo do záporných hodnot.

Tehdy stačilo jen, aby Evropská centrální banka oznámila, že bude nakupovat čerstvé dluhopisy Evropské investiční banky namísto německých státních dluhopisů. To by zajistilo levné půjčky do výše pěti procent celkových evropských příjmů, jež by bylo možné investovat, aniž by se výrazně zatížily rozpočty členských států nebo Evropské unie. Výsledkem by dnes byla mnohem vyšší produktivita, německý průmysl by nebyl v současném žalostném stavu a zvýšená ekonomická aktivita by přinesla nárůst daňových příjmů.

Draghiho labutí píseň

V současné době je však už na něco takového příliš pozdě. Po letech zanedbatelných investic evropská poptávka klesla a následná, pandemií povzbuzená inflace donutila Evropskou centrální banku dluhopisy prodávat — a tím zmizela i příležitost k velkým emisím dluhopisů Evropské investiční banky krytých Evropskou centrální banku.

Ani Evropská komise už dnes není schopna vydávat vlastní dluhopisy do výše pěti procent evropských příjmů, jako to dělala, když financovala projekt NextGenerationEU. Důvod je prostý: nedůvěřují jim už ani investoři, ani vlády členských států. Investoři proto, že vědí, že Komise se nemůže zavázat k navýšení svých vlastních zdrojů nebo výše příspěvků členských států do unijního rozpočtu, zatímco členské státy dluhopisům nevěří proto, že v nich vidí předzvěst tlaku na zvýšení svých příspěvků do budoucího evropského rozpočtu.

Jediný způsob, jak by dnes bylo možné financovat potřebný investiční program, by bylo vytvoření plnohodnotné federace s demokraticky zvolenou federální vládou a federálním rozpočtem, odpovídajícím nejméně třicetinásobku současného unijního rozpočtu, a s pravomocí si půjčovat a určovat daně. Bohužel i toto řešení se stalo kvůli nesmyslnému řešení krize eura a pandemie politicky zcela neprůchozím.

Lapidárně řečeno, Draghiho zpráva bude velebena, aniž by však její doporučení bral někdo skutečně vážně. Komise se k ní přihlásí s tím, že v jejích intencích použije část nevyužitých prostředků z fondu obnovy, ve skutečnosti tím však hlavní doporučení zprávy definitivně pohřbí. Je možné, že by si to Draghi neuvědomoval?

Osobně mám za to, že dobře ví, jak se věci mají. Zpráva působí jako jeho labutí píseň, jíž se zříká jakékoli vlastní odpovědnosti za rozklad Evropy, proměňující se před našima očima ve skanzen zašlých průmyslových odvětví a muzeum perfektních doporučujících zpráv, na něž se pěla chvála, než skončily uloženy v šuplíku.

Z anglického originálu Draghi’s Report Confirms Europe’s Irreversible Decline publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.