Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Dvě tváře eura
Janis VarufakisZe všech politiků, kteří nikdy nestáli v čele jakékoli země, měli největší dopad na podobu Evropy tak, jak ji známe, Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Souputníci, kteří odešli shodně v prosinci loňského roku.
Z evropských politiků, kteří se nikdy nestali předsedy vlád či prezidenty, měli na utváření současné Evropy největší vliv dva lidé: Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Oba zemřeli na konci prosince den po sobě. Ačkoli se doba, kterou každý strávil v politických funkcích, zcela nepřekrývala, přece jejich ostré střety ohledně budoucnosti Evropy vstoupily do dějin. A ač je společenský význam obou mužů obecně uznáván, zřídkakdy je náležitě pochopena těsná příčinná souvislost mezi jejich protichůdnými vizemi Evropské unie a současnou krizí, v níž se nachází.
Četné nekrology připomněly oba muže jako dvě zásadně rozdílné osobnosti: Delors, okázalý francouzský sociální demokrat římskokatolického vyznání, jehož sen o keynesiánské Evropě byl noční můrou britské premiérky Margaret Thatcherové. A Schäuble, přísný německý právník, jehož fiskální kalvinismus děsil jihoevropské i francouzské ministry financí.
Přestože jsou oba považováni za pozoruhodné Evropany — a jako takoví za nepřátele euroskeptiků —, Delors je líčen jako netrpělivý centralista v ostrém kontrastu se Schäublem, který nehodlal postoupit Bruselu pravomoci německého parlamentu. To vše je do jisté míry pravda, ale přece jen je tento popis motivací a činů obou mužů jen částečný — a nejspíš zavádějící.
Delorsův taktický obrat
Když v roce 1984 jmenoval tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl Schäubleho ministrem bez portfeje, Delors končil právě strastiplné období v čele resortu financí ve vládě francouzského prezidenta Françoise Mitterranda.
Mitterrandova vláda složená ze socialistů a komunistů byla v roce 1981 zvolena na základě programu, jenž by zaměřen proti úsporám a sliboval hospodářský růst, z něhož budou těžit všechny vrstvy společnosti. Takřka okamžitě po volbách však začal francouzský kapitál hromadně prchat do Německa. Jestliže ho chtěl Delors zastavit, nezbývalo mu než výrazně devalvovat frank nebo zvýšit úrokové sazby na úroveň, která by ekonomiku přivedla ke krachu.
Evropský měnový systém (EMS), který Německo a Francie s velkou slávou stvrdily v roce 1978, stanovoval pevný směnný kurz a jakákoli devalvace franku předpokládala německý souhlas. Za jeho poskytnutí měla ale Francie platit vysokou cenu: snížit reálné mzdy (tj. zmrazit mzdy při vysoké inflaci).
Mitterrandova vláda byla ale zvolena v očekávání, že právě tomuto zabrání. Delorsovi tak zbývaly jen dvě možnosti: vypovědět smlouvu o Evropském měnovém systému a jednostranně devalvovat frank, nebo zvýšit úrokové sazby na závratných 25 procent. Zvolil druhou možnost, ale kapitál přesto dál utíkal a příjem na obyvatele poklesl během tří let o více než deset procent.
Od roku 1983 proto Delors začal plně prosazovat úsporná opatření, včetně zmrazení mezd žádaného Německem. Levicoví ministři podali demisi a Francie vkročila na cestu k přijetí německé strategie konkurenceschopné dezinflace — tedy zpomalující inflace —, což se odrazilo v politice silného franku, která se stala standardem pro celá devadesátá léta.
Byl to konec Mitterrandova socialistického programu? Ne, prohlašoval Delors: aby mohla Francie bojovat proti úsporám na evropské úrovni, musela je nejprve sama přijmout. Delors tvrdil, že jakákoli francouzská politika ve prospěch pracujících bude vždy zmařena tím, že finanční trhy soustředěné v anglosféře vsadí proti franku, což zvýší náklady francouzského státu na půjčky, způsobí únik kapitálu do Německa a vynutí si znehodnocení franku.
Delors proto poradil Mitterrandovi, že jediný způsob, jak uskutečnit politický program z roku 1981, je přesvědčit finanční trhy, že sázky proti franku jsou zbytečné, protože francouzská měna je pevně spojena se silnou německou markou. Francouzský socialistický plán tak může zvítězit jedině na celoevropské úrovni — což představovalo rozsáhlý projekt, který vyžadoval „ovládnout“ Bundesbanku (v podstatě přijmout německou marku prostřednictvím měnové unie) a přimět německé elity, aby si na evropské úrovni osvojily program francouzských socialistů.
V roce 1985 tak Mitterrand využil svého vlivu a úspěšně lobboval za Delorsovo jmenování do funkce předsedy Evropské komise. Z Bruselu pak Delors prosazoval zavedení eura, k čemuž využíval slavný Delorsův výbor.