Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Dvě tváře eura
Janis VarufakisZe všech politiků, kteří nikdy nestáli v čele jakékoli země, měli největší dopad na podobu Evropy tak, jak ji známe, Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Souputníci, kteří odešli shodně v prosinci loňského roku.
Z evropských politiků, kteří se nikdy nestali předsedy vlád či prezidenty, měli na utváření současné Evropy největší vliv dva lidé: Jacques Delors a Wolfgang Schäuble. Oba zemřeli na konci prosince den po sobě. Ačkoli se doba, kterou každý strávil v politických funkcích, zcela nepřekrývala, přece jejich ostré střety ohledně budoucnosti Evropy vstoupily do dějin. A ač je společenský význam obou mužů obecně uznáván, zřídkakdy je náležitě pochopena těsná příčinná souvislost mezi jejich protichůdnými vizemi Evropské unie a současnou krizí, v níž se nachází.
Četné nekrology připomněly oba muže jako dvě zásadně rozdílné osobnosti: Delors, okázalý francouzský sociální demokrat římskokatolického vyznání, jehož sen o keynesiánské Evropě byl noční můrou britské premiérky Margaret Thatcherové. A Schäuble, přísný německý právník, jehož fiskální kalvinismus děsil jihoevropské i francouzské ministry financí.
Přestože jsou oba považováni za pozoruhodné Evropany — a jako takoví za nepřátele euroskeptiků —, Delors je líčen jako netrpělivý centralista v ostrém kontrastu se Schäublem, který nehodlal postoupit Bruselu pravomoci německého parlamentu. To vše je do jisté míry pravda, ale přece jen je tento popis motivací a činů obou mužů jen částečný — a nejspíš zavádějící.
Delorsův taktický obrat
Když v roce 1984 jmenoval tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl Schäubleho ministrem bez portfeje, Delors končil právě strastiplné období v čele resortu financí ve vládě francouzského prezidenta Françoise Mitterranda.
Mitterrandova vláda složená ze socialistů a komunistů byla v roce 1981 zvolena na základě programu, jenž by zaměřen proti úsporám a sliboval hospodářský růst, z něhož budou těžit všechny vrstvy společnosti. Takřka okamžitě po volbách však začal francouzský kapitál hromadně prchat do Německa. Jestliže ho chtěl Delors zastavit, nezbývalo mu než výrazně devalvovat frank nebo zvýšit úrokové sazby na úroveň, která by ekonomiku přivedla ke krachu.
Evropský měnový systém (EMS), který Německo a Francie s velkou slávou stvrdily v roce 1978, stanovoval pevný směnný kurz a jakákoli devalvace franku předpokládala německý souhlas. Za jeho poskytnutí měla ale Francie platit vysokou cenu: snížit reálné mzdy (tj. zmrazit mzdy při vysoké inflaci).
Mitterrandova vláda byla ale zvolena v očekávání, že právě tomuto zabrání. Delorsovi tak zbývaly jen dvě možnosti: vypovědět smlouvu o Evropském měnovém systému a jednostranně devalvovat frank, nebo zvýšit úrokové sazby na závratných 25 procent. Zvolil druhou možnost, ale kapitál přesto dál utíkal a příjem na obyvatele poklesl během tří let o více než deset procent.
Od roku 1983 proto Delors začal plně prosazovat úsporná opatření, včetně zmrazení mezd žádaného Německem. Levicoví ministři podali demisi a Francie vkročila na cestu k přijetí německé strategie konkurenceschopné dezinflace — tedy zpomalující inflace —, což se odrazilo v politice silného franku, která se stala standardem pro celá devadesátá léta.
Byl to konec Mitterrandova socialistického programu? Ne, prohlašoval Delors: aby mohla Francie bojovat proti úsporám na evropské úrovni, musela je nejprve sama přijmout. Delors tvrdil, že jakákoli francouzská politika ve prospěch pracujících bude vždy zmařena tím, že finanční trhy soustředěné v anglosféře vsadí proti franku, což zvýší náklady francouzského státu na půjčky, způsobí únik kapitálu do Německa a vynutí si znehodnocení franku.
Delors proto poradil Mitterrandovi, že jediný způsob, jak uskutečnit politický program z roku 1981, je přesvědčit finanční trhy, že sázky proti franku jsou zbytečné, protože francouzská měna je pevně spojena se silnou německou markou. Francouzský socialistický plán tak může zvítězit jedině na celoevropské úrovni — což představovalo rozsáhlý projekt, který vyžadoval „ovládnout“ Bundesbanku (v podstatě přijmout německou marku prostřednictvím měnové unie) a přimět německé elity, aby si na evropské úrovni osvojily program francouzských socialistů.
V roce 1985 tak Mitterrand využil svého vlivu a úspěšně lobboval za Delorsovo jmenování do funkce předsedy Evropské komise. Z Bruselu pak Delors prosazoval zavedení eura, k čemuž využíval slavný Delorsův výbor.
Na rozdíl od skutečných federalistů usilujících o plnohodnotnou demokratickou politickou unii, se Mitterrand a Delors nikdy neplánovali vzdát mezivládního rozhodovacího rámce, jenž podle nich lépe vyhovoval jejich snaze promítnout priority a metody francouzské vlády na evropskou úroveň. Chtěli vytvořit měnovou unii, která by se postupně nenápadně přetvořila ve fiskální — nikoli však politickou — unii, v níž by Francie měla převahu.
Ochranný štít zvaný Schäuble
Francouzský postup Bundesbanku nijak nepřekvapil a už od roku 1983 uplatňovala agresivní měnové intervence, které měly úspěch Delorsovy strategie znemožnit. Plán Bundesbanky si z německých politiků plně osvojil právě Schäuble. Rozpoznal v Delorsovi mistrného taktika, který si představuje Evropu po vzoru velké Francie, jež bude využívat německou marku k financování sociálnědemokratické politiky.
Proti Delorsovu plánu Bundesbanka se Schäublem prosazovala výrazně menší měnovou unii, jež by umožňovala členství pouze státům s přebytkem běžného účtu a velmi nízkým schodkem veřejných financí. Schäuble chápal politický a geostrategický význam Francie v takové unii, ale Francouzi by museli akceptovat ztrátu suverenity nad vlastním státním rozpočtem — což je předpokladem pro to, aby jakákoli zadlužená země mohla udržitelně zůstat v měnové unii s chybějící fiskální unií.
Po třetím vítězství Margaret Thatcherové v parlamentních volbách pronesl Delors na sjezdu britských odborářů v září 1988 projev, v němž představil svoji vizi „sociální Evropy“ coby protikladu ke „skupině kapitalistů“, jak nazval existující společný evropský trh. Soudě dle ovací vstoje, jichž se mu dostalo, si zástupce britských pracujících naprosto získal. A téhož dne britská Labour Party zahájila svůj obrat od euroskepticismu k proevropskému postoji.
Stejného dne a na základě týchž důvodů ale mobilizovala i Thatcherová. O několik týdnů později pronesla v Bruggách slavný projev — pravděpodobně zde můžeme vidět zrod myšlenky brexitu —, v němž varovala před hrozícím evropským „superstátem“. Thatcherová se ovšem dopustila stejné chyby jako Mitterrand: podcenila Schäubleho, že by dokázal porazit Delorsův plán.
Dnes už lze to, proč se této chyby dopustila, pochopit docela snadno. Vodou na mlýn Delorsovým ambiciózním plánům byl tehdy pád Berlínské zdi. Vzhledem k odporu Thatcherové proti sjednocení Německa měl Mitterrand náhle v rukou páku, jak donutit Kohla k souhlasu s větší eurozónou, zahrnující nejen Francii, ale i další zadlužené země jako Španělsko, Portugalsko a konečně i Řecko.
Bojiště Evropa
Pro Schäubleho a Bundesbanku znamenal souhlas s vytvořením velké a nesourodé eurozóny výměnou za francouzský souhlas se sjednocením Německa prohru. Schäuble se ale nevzdával. Jak Mitterandovi a Delorsovi, tak i Schäublovi a Bundesbance bylo totiž od počátku jasné, že nesourodá měnová unie je bez fiskální unie velice zranitelná — a o to křehčí je, chybí-li jí bankovní unie.
Předpokládali, že první vážná finanční krize buď donutí evropskou politickou třídu ke zřízení federální státní pokladny, nebo se stávající eurozóna rozpadne, anebo nezbyde než se smířit s trvalým úpadkem Evropy. Evropa se tak ocitla ve slepé uličce kvůli střetu mezi Delorsem — podporovaným Mitterrandem — usilujícím o to, co Thatcherová popisovala jako dystopický superstát, a Schäubleho vizí — podporovanou Bundesbankou — menší eurozóny v rámci větší, vícerychlostní EU. A čekalo se na rozuzlení, jež muselo přijít s příchodem první vážné finanční krize.
Uběhla dvě desetiletí, Delors odešel do důchodu, zatímco Schäuble se stal německým ministrem financí. Z této pozice řídil Euroskupinu, neformální radu ministrů financí eurozóny. Když v roce 2008 způsobil pád banky Lehman Brothers postupný bankrot německých a francouzských bank a o dva roky později platební neschopnost řeckého státu, Schäuble si uvědomil, že teď půjde do tuhého. Očekával, že Francouzi budou i po třech desetiletích nést pomyslnou Delorsovu štafetu. Využijí krizi k prosazení svého dlouhodobého cíle — vytvoření fiskální unie — a začnou mutualizací dluhu (pojištěním dluhů jednotlivých států společnou centrální bankou, pozn. překl.).
Schäuble svou obrannou strategii založil na návrhu, aby se nesolventním zemím pomohlo jen za předpokladu, že opustí euro. Grexit se náhle stal alternativou k tvrdým úsporám a mimořádně vysoké vnitřní devalvaci. Jako praktikující protestantský ordoliberál s vybraným despektem k makroekonomii totiž Schäuble vyznával takzvaná úsporná opatření.
Po roce 2010 se Schäuble stal zastáncem úsporných celoevropských opatření z úplně stejného důvodu, z jakého se jako ústřední postava podílel během sjednocování Německa na zbídačování a aktivní deindustrializaci východního Německa: chtěl udržet poválečný, merkantilistický západoněmecký obchodní model. Ale i on nakonec pochopil, že úsporná opatření uvalená v letech 2010—2015 na Řecko byla až příliš destruktivní.
Jak to vím? Protože v době, kdy jsem byl řeckým ministrem financí, jsme o těchto záležitostech společně hodiny diskutovali a on mi to při několika příležitostech sám řekl. Během jedné naší výměny názorů mi dokonce potvrdil, že si myslí, že je eurozóna „špatně konstruovaná“ a nutně potřebuje politickou unii, čemuž ale brání Francouzi.
„Já vím,“ řekl jsem mu, abych ho povzbudil, aby pokračoval, „chtěli využívat vaši německou marku, ale bez toho, aby se dělili o suverenitu!“
Se souhlasem přikývl: „Ano, je to tak. A já na to nepřistoupím,“ pokračoval.
„Takže, jak vidíte, jediný způsob, jak udržet měnovou unii pohromadě, je větší disciplína. Každý, kdo chce euro, musí přijmout ukázněnost. A eurozóna se může stát mnohem silnější, pokud bude disciplinovaná Grexitem.“ Schäuble si nedělal žádné iluze. Vypuzení Řecka z eurozóny mělo málo co společného se samotným Řeckem, to, o co šlo, se pro něj týkalo Francie a Delorsovy vize Evropy.
Schäuble se snažil, aby Francie pochopila, že pokud chce euro (které v našich rozhovorech dvakrát označil za německou marku), musí v Paříži přivítat Trojku a upustit od Delorsova snu o velké Francii v evropském kabátě. Jeho naléhání na Grexit bylo nepříliš jemným vzkazem francouzské politické elitě: stejně jako Řecko si od úsporných opatření můžete oddechnout pouze mimo eurozónu.
Tři perspektivy vývoje
Logika Schäublova stanoviska byla jednoduchá. Vzhledem ke špatné architektuře eurozóny nezbývá Evropě po krizi v roce 2008 než zvolit jednu ze tří možnostmi:
Nejlepší varianta: menší homogenní eurozóna, která vyžaduje pouze mírná úsporná opatření a umožní odepsání dluhů silně zadluženým zemím výměnou za jejich odchod z eurozóny.
Horší varianta: Zachování původní heterogenní eurozóny za cenu masivního rozšíření úsporných opatření bez možnosti ozdravného odpisu dluhů.
Nepřijatelná varianta: Delorsova vize fiskální unie bez demokratické politické unie — to, co Thatcherová v roce 1989 označila za evropský „superstát“.
Schäuble preferoval odchod Řecka z eurozóny. Vedl by k tomu, že by Itálie a další zadlužené země během několika dní následovaly Řecko a konečně by se realizoval původní plán Bundesbanky na malou, merkantilní eurozónu v rámci většího jednotného trhu.
Francouzské elity spolu se svými protějšky v Itálii, Španělsku a Řecku se proti této variantě ostře postavily, protože chtěly, aby jejich domácí aktiva zůstala denominována v eurech. Aby zakryly své nikterak ušlechtilé pohnutky, nechaly se slyšet, že nastal čas realizovat původní Delorsův plán fiskální unie. Jejich pokrytectví se však jasně projevilo, když dokonce ani francouzští socialisté nebyli ochotni doplnit fiskální unii unií politickou, aby údajně neohrozili francouzskou národní suverenitu.
Schäuble považoval za nutné nastavit pravidla hry: Delorsův plán je nepřijatelný, v neposlední řadě proto, že by ho nebylo možné politicky prosadit v jednotlivých národních parlamentech. Pokud si silně zadlužené země chtějí udržet euro, musejí samy uvalit na své občany rozsáhlé a tvrdé škrty (což byla z jeho pohledu horší varianta).
K jeho nelibosti s tím ale ostatní státy souhlasily. Klíčové přitom bylo, že se německá kancléřka Angela Merkelová pod vlivem Maria Draghiho, tehdejšího prezidenta Evropské centrální banky, postavila na jejich stranu a vůči vlastnímu ministrovi financí projevila značný despekt.
Zdrcený Schäuble rozhodnutí Merkelové akceptoval, i když dobře věděl, že spoléhat se na takové množství úsporných opatření a tisk peněz není vůbec správná cesta, která v důsledku poškodí jak zadlužené země, tak Evropskou unii jako celek. Byl připravený opustit ministerstvo financí. Merkelová mu — a nebylo to poprvé — však nedovolila stát se prezidentem Spolkové republiky a nabídla mu jen méně významnou pozici předsedy Spolkového sněmu.
Dnes je Delorsova i Schäublova vize na smetišti evropských politických dějin. Způsob, jakým se řešila krize eura, zničil jak Delorsovu vizi Evropy jako sociálnědemokratické velké Francie, tak i Schäublovu snahu ochránit poválečný ekonomický model fiskálně suverénního Německa, které se nadále ztrácí v merkantilistické Evropě.
V době, kdy se euro teprve rodilo, si Delors ani Schäuble nedokázali představit, že by Evropa na neodvratnou krizi reagovala tak nesmyslně. Je to právě spojení masivních úsporných opatření a rozmařilé měnové politiky, co umožnilo zachovat eurozónu v její původní podobě, kterou Delors i Schäuble právem považovali za neudržitelnou.
Právě z těchto důvodů je nyní Evropa politicky roztříštěná a v ekonomickém úpadku. Opět se ukázalo, že dějiny jsou krutou učitelkou význačných Evropanů, kteří nechtějí vidět, že zájmy Evropy jsou v přímém rozporu se zájmy jejích vládnoucích tříd.
Z anglického originálu The Two Faces of the Euro publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.