Dlouhé noci z 12. na 13. července se během jednání o Řecku v konstrukci Evropské unie objevila vážná trhlina. Od onoho rána Evropané žijí v jiné EU.

Změnilo se totiž Německo. Stalo se jinou zemí, než jak je Evropané mohli od konce druhé světové války poznávat. Na povrchu se zdálo, že se jedná o tom, jak odvrátit odchod Řecka z eurozóny (Grexit) a ponuré důsledky, jež by to mělo pro měnovou unii. V hlubší, podstatnější, rovině se ovšem jednalo o tom, do jaké úlohy se obsadí nejlidnatější a hospodářsky nejmocnější evropská země.

Poválečná obnova Německa a jeho postupné opětovné získávání důvěry světa, jež vyvrcholilo po pětačtyřiceti letech sjednocením, stálo na mohutných pilířích v domácí i v zahraniční politice. Doma se podařilo rychle zbudovat stabilní demokracii založenou na vládě práva. Hospodářský úspěch Německa se stal pro Evropu vzorem. A ochota Němců postavit se čelem a bez vytáček zločinům nacismu vypěstovala v jejich politické kultuře hluboce zakořeněnou skepsi ke všemu vojenskému.

V zahraniční politice si Německo znovu získalo důvěru evropských partnerů tím, že si osvojilo program integrace Západu a europeizace. Mocnost ve středu Evropy se už nikdy neměla stát hrozbou pro evropský kontinent, ani sobě samé. Cílem západních spojenců po roce 1945 — na rozdíl od situace po I. světové válce — nebylo Německo izolovat a hospodářsky ho podlomit, ale naopak z něj politicky učinit pevnou součást Západu.

Udobření Německa s jeho arcinepřítelem Francií podnes zůstává jedním ze základů Evropské unie. Díky němu se podařilo Německo včlenit do společného evropského trhu, jenž vznikal s cílem dosáhnout politického sjednocení Evropy.

V dnešním Německu se ovšem takové úvahy pokládají za beznadějně „euroromantické“; jejich čas prý už minul. Od nynějška už má Německo na evropské úrovni prosazovat pouze své národní zájmy tak jako všichni ostatní.

Jenomže takové uvažování stojí na falešném předpokladu. Otázka, zda se Německo v 21. století vydá cestou k „evropskému Německu“, anebo k „německé Evropě“, je zásadní, historické dilema, jež leží v ohnisku německé politiky po dvě století. A během oné dlouhé noci v Bruselu byla prozatím zodpovězena: koncepce německé Evropy zvítězila nad koncepcí evropského Německa.

Je to osudové rozhodnutí jak pro Německo, tak pro Evropu. Člověk si musí nutně klást otázku, zda Angela Merkelová a Wolfgang Schäuble věděli, co činí.

Pokud mnozí Němci odmítají ostrou kritiku Německa a jeho hlavních představitelů, jež se rozhořela po diktátu Řecku, nasazují si růžové brýle. Zajisté jsme měli co do činění i s pitomoučkou propagandou, která používala neobhajitelné termíny jako „Čtvrtá říše“ či odkazovala na Hitlera. Ale ve své podstatě kritika německého postupu vychází z oprávněného vědomí, že Německo se rozešlo s celou svou poválečnou politikou.

↗

Schäuble svým počínáním popírá celé základní směřování poválečné německé politiky. Foto WmC

Ještě nikdy od II. světové války se nestalo, aby Německo nechtělo svým počínáním posilovat Evropu, ale naopak se ji snažilo oslabit. Německý postoj v noci z 12. na 13. července ohlásil touhu proměnit eurozónu z projektu evropské integrace ve sféru vlivu. Nakonec byla Merkelová přinucena vybrat si mezi Schäublem a Francií (s Itálií).

Šlo o zásadní otázku. Německý ministr financí chtěl masivním nátlakem přinutit člena eurozóny k „dobrovolnému“ odchodu. Řecko mohlo buďto odejít (s plným vědomím strašných následků pro sebe i pro Evropu), anebo přijmout program, který z něj de facto činí evropský protektorát; bez sebemenší vyhlídky na zlepšení ekonomické situace. Řecko je podrobeno kůře — dalším škrtům — jež nefungovala v minulosti a jež mu byla naordinována čistě s cílem uspokojit německé vnitropolitické potřeby.

Ale těžký konflikt s Francií a Itálií, druhým a třetím největším hospodářstvím eurozóny, ještě neskončil, protože Schäuble nepřestal Grexit zvažovat. Trvá-li na tom, že odpuštění dluhů je „legálně“ možné pouze mimo eurozónu, chce téma proměnit v páku, která by mu umožnila znovu dosáhnout „dobrovolného“ Grexitu.

Schäubleho pozice nasvěcuje v ostrých barvách základní otázku vztahu mezi evropským severem a jihem. Jeho přístup může zatížit eurozónu natolik, že to neunese. Přesvědčení, že euro lze využít k ekonomické „převýchově“ jižní Evropy se ukáže jako nebezpečný blud — a to nejen v Řecku. Jak už dobře vědí Francouzi a Italové, takový přístup ohrožuje evropský projekt jako takový, poněvadž v jeho základech leží respekt k rozmanitosti a solidarita.

Německo je velkým vítězem sjednocování Evropy, jak hospodářsky tak politicky. Jen si porovnejte dějiny Německa v první a v druhé polovině dvacátého století. Bismarck sjednocoval Německo v 19. století v době, kdy byl německý nacionalismus na vrcholu. Povahou německé moci se stal militarismus. Povšimněme si, že německá politická filosofie, na rozdíl od francouzské, britské či americké, nikdy nepodmiňovala užití vojenské síly civilizačním ideálem.

Vznik druhého jednotného německého státu v roce 1989 byl založen na neochvějné západní orientaci a na europeizaci. A právě europeizace německé politiky vyplňovala — a posud vyplňuje — civilizační průrvu v německém státnictví. Dovolit aby tento pilíř zerodoval, anebo — ještě hůř — docela se zhroutil, je šílenstvím nejvyššího stupně. Z toho důvodu v Evropské unii, jež vznikla 13. července, Německo i Evropa mohou jedině ztrácet.

Článek původně vyšel na Project Syndicate, odkud jsme získali práva vydat jej v češtině. Přeložil Jakub Patočka