Odpuštění řeckého dluhu by muselo mít vlastní strukturu
Lukáš HoudekZásadní jednání o řeckém dluhu skončila. Problém spočívá v tom, že o domnělém konci jsme přesvědčováni již pět let.
Poslední týdny jsou z ekonomického hlediska napjaté zejména kvůli řecké dluhové krizi. Ačkoliv Německo odpis dluhu stále odmítá, Mezinárodní měnový fond přišel s odlišným stanoviskem. To, že poslední dohoda nemusí být konečná a obdobná situace se může opakovat, nastínil také ministr financí Andrej Babiš.
Na summitu eurozóny se Řecko zavázalo k provedení rozsáhlých reforem, aby odvrátilo státní bankrot. Přes odpor zemí jako Německo či Slovensko neprošlo požadované odpuštění části dluhu. V řadě případů mají tyto státy sice pravdu, stojí za to ale návrh na snížení zadlužení znovu připomenout.
Nejprve je nutné zmínit základní fakta. Státní dluh Řecka dosahuje 323 mld. eur, tedy asi 178 % tamního HDP. Právě podle druhého zmíněného ukazatele se jedná o druhé nejvyšší zadlužení na světě. Takové břemeno znamená nesmírnou zátěž pro Řecko, ale i pro Evropu jako celek.
Nasnadě je proto cesta částečného snížení dluhu, které by mohlo umožnit ekonomice volněji dýchat a situaci stabilizovat po sociální stránce, jež je v zemi dramatická. Tento krok však v sobě obsahuje nebezpečný zárodek čehosi, co je nutno blíže rozebrat.
Zaprvé zmiňme, že jakýkoliv problém se lépe řeší bez emocí. Neustálé srovnávání válečných reparací Německa se současnou řeckou dluhovou krizí je toho příkladem. V zásadě navíc vychází ze špatné premisy, kterou nyní potřebujeme připomenout. V řadě diskuzí o řeckém dluhu jsme totiž zcela zapomněli, že k jednomu (poměrně výraznému) odpisu už došlo před třemi lety.
Poučme se z předchozí restrukturalizace
V tomto ohledu nám pomůže si připomenout, jakou úlohu sehrál bankovní sektor. Uplynulá desetiletí si řecké vlády velmi ochotně od finančního trhu půjčovaly na zaplacení programů, u nichž v některých případech vyvstávají pochybnosti, zda byly opravdu nutné. Banky však úvěry poskytovaly ještě ochotněji.
Je proto pravda, že se finanční instituce měly více zabývat rozpočtovou situací země, které půjčky poskytují, aby nebyl spuštěn dluhový proces, na jehož konci mohou být poraženy i samotné banky. Na druhou stranu připomeňme, že pravicové Karamanlisovy vlády falšovaly statistiky zadlužení, a proto úvěrová politika některých bank (těch, co se samozřejmě na pokřivení údajů samy nepodílely) zákonitě realitu ani kopírovat nemohla.
Před třemi lety proto bankovní sektor svou vinu uznal a Řecku odepsal dluh ve výši 100 miliard eur (v dnešním kurzu 2,7 bilionu korun). Srovnání válečného Německa a současného Řecka totiž zcela nesouhlasí, jelikož v nynějším případě k odpisu už došlo také.
Reseni, ktere nemusi ani jeden dalsi evropsky stat ani euro navic, existuje.
Já chápu, že celá problematika je složitá, ale je třeba si dávat pozor na data.
Pokud jde o ddlužení Německa, to má samozřejmě zásadní roli jako případová studie, ale je to zajisté jen jedno z mnoha oddlužení, které známe. Podobně bychom mohli jmenovat Ekvádor, Argentinu, škrtnutí nelegitimních dluhů norskem, HIPC a SDRM oddlužení atd. atd.
Z nich vyplývá, že pokud chce eurozóna dostat alespoň nějaké peníze zpět, musí Řecko oddlužit a oněch 100 miliard reálného oddlužení platilo před tím, než se dohodlo další financování krize. S tím potřeba oddlužení narůstá a narůstá i dalšími úspornými opatřeními, která dále podřezávají ekonomiku.
A pokud jde o strukturu oddlužení, tak to je něco, co NGOs prosazují už dvacet let, vytvoření standardního insolvenčního mechanismu pro suverénní dlužníky (státy), ve jejichž rámci by se postupovalo transparentním a férovým způsobem. Tím by velcí věřitelé, kteří často zneužívají úvěry pro vlastní zájmy, byly odpovědni a neházelo by se vše jen na lid, jehož vlády tihle výlupci korumpovali. V Ekvádoru se ukázalo, ža tových úvěrů bylo na 70 %...
Podstatné je, že k uvolnění v roce 2012 došlo a jednorázově tak zadlužení Řecka kleslo ze 171,3 % HDP v roce 2012 na 156,9 % o rok později. Poslední vývoj této země - spojený s dalšími problémy jako uprchlická krize a nedávné klopýtnutí Číny - ukazuje, že zmíněná restrukturalizace nebyla dotažena do konce. Proto jsem vzal původní návrh premiéra Tsiprase (30 %) a definoval jsem, kudy by mohla vést cesta. Lze odpustit více, ale souběžně tedy musí někde narůst procentuální podíl odpisů.
Zároveň se domnívám, že konkrétní návrh na odpis 100 mld. eur je dobrý začátek, od kterého se dá postupovat dále.
Sestavením přesného a transparentního mechanismu bychom (jak jste naznačil) obdobným potížím mohli v budoucnu předcházet. Je škoda, že jsme se nepoučili už v případě Ekvádoru.
Pěkně o tom píše 96 letý Jürgen Habermas:
http://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/europa-sand-im-getriebe-1.2532119
Tedy až na tu možnost, která je zrovna, tuším, skutečná, že státy, které půjčily Řecku, si na tu půjčku samy vzaly od někoho půjčku. Nezní to trochu jako fraška? Asi mělo Řecko hned na začátku, když začalo mít problémy se splácením dluhů, vyhlásit platební neschopnost, anebo dostat splátkový kalendář na reálně splatitelnou část dluhu a odpis zbytku. Co teď bude s evropskou dluhovou fraškou dál, až Řecko pod německým protektorátem rozprodá všechno, co má, a stupňované škrty dokonají již probíhající zkázu jeho hospodářství? Budeme se huronsky chechtat, jak si státy eurozóny znovu půjčují, aby mohly půjčit Řecku na splacení předchozí půjčky, a tak mohly samy splatit své předchozí půjčky? Nebo už konečně začneme pískat, že je to hloupé a jednotvárné?
„Odpuštění‟ části dluhu spočívající v tom, že se věřitel „velkoryse‟ smíří se snížením úroku, je jako návrh bookmakerovi, že když outsider nezvítězil, nemusí vyplácet celou výhru, stačí polovina.
Každý bookmaker by se vysmál i tomu, kdo by chtěl jenom vrátit vsazenou částku. Přitom iniciativy usilující o vymanění rozvojových zemí z dluhového otroctví mají velké problémy přesvědčit věřitele, aby se spokojili se splacením půjčené částky a odpustili svým dlužníkům úroky. Těžké je dosáhnout byť i jen odpuštění úroků z úroků.
Dokud taková absurdní svévole a krutost postihovala jen exotické rozvojové země na vzdálených světadílech, mohli jsme se tvářit, že o tom nevíme, a že nevíme ani o tom, jak se sami na dluhovém otrokářství podílíme. S řeckou dluhovou krizí přišlo naše šílenství k nám domů.
Japonský příklad dnes a denně ukazuje, že to za situace přebytku volných produkčních kapacit v ekonomice, ničemu nevadí. Tato situace v Evropě jaksi panuje chronicky.
Jenže...
...jenže nemá příliš smyslu se hrnout jednat o řešení, které má ECB, a to především z vůle Německa vlivem jeho historického resentimentu na inflaci 20. let, jakož i používání dluhu jakožto beranidla k vynucení Sparpolitiky, výslovně zakázáno.
A to je ten střet racionality s politikou.