Odpuštění řeckého dluhu by muselo mít vlastní strukturu
Lukáš HoudekZásadní jednání o řeckém dluhu skončila. Problém spočívá v tom, že o domnělém konci jsme přesvědčováni již pět let.
Poslední týdny jsou z ekonomického hlediska napjaté zejména kvůli řecké dluhové krizi. Ačkoliv Německo odpis dluhu stále odmítá, Mezinárodní měnový fond přišel s odlišným stanoviskem. To, že poslední dohoda nemusí být konečná a obdobná situace se může opakovat, nastínil také ministr financí Andrej Babiš.
Na summitu eurozóny se Řecko zavázalo k provedení rozsáhlých reforem, aby odvrátilo státní bankrot. Přes odpor zemí jako Německo či Slovensko neprošlo požadované odpuštění části dluhu. V řadě případů mají tyto státy sice pravdu, stojí za to ale návrh na snížení zadlužení znovu připomenout.
Nejprve je nutné zmínit základní fakta. Státní dluh Řecka dosahuje 323 mld. eur, tedy asi 178 % tamního HDP. Právě podle druhého zmíněného ukazatele se jedná o druhé nejvyšší zadlužení na světě. Takové břemeno znamená nesmírnou zátěž pro Řecko, ale i pro Evropu jako celek.
Nasnadě je proto cesta částečného snížení dluhu, které by mohlo umožnit ekonomice volněji dýchat a situaci stabilizovat po sociální stránce, jež je v zemi dramatická. Tento krok však v sobě obsahuje nebezpečný zárodek čehosi, co je nutno blíže rozebrat.
Zaprvé zmiňme, že jakýkoliv problém se lépe řeší bez emocí. Neustálé srovnávání válečných reparací Německa se současnou řeckou dluhovou krizí je toho příkladem. V zásadě navíc vychází ze špatné premisy, kterou nyní potřebujeme připomenout. V řadě diskuzí o řeckém dluhu jsme totiž zcela zapomněli, že k jednomu (poměrně výraznému) odpisu už došlo před třemi lety.
Poučme se z předchozí restrukturalizace
V tomto ohledu nám pomůže si připomenout, jakou úlohu sehrál bankovní sektor. Uplynulá desetiletí si řecké vlády velmi ochotně od finančního trhu půjčovaly na zaplacení programů, u nichž v některých případech vyvstávají pochybnosti, zda byly opravdu nutné. Banky však úvěry poskytovaly ještě ochotněji.
Je proto pravda, že se finanční instituce měly více zabývat rozpočtovou situací země, které půjčky poskytují, aby nebyl spuštěn dluhový proces, na jehož konci mohou být poraženy i samotné banky. Na druhou stranu připomeňme, že pravicové Karamanlisovy vlády falšovaly statistiky zadlužení, a proto úvěrová politika některých bank (těch, co se samozřejmě na pokřivení údajů samy nepodílely) zákonitě realitu ani kopírovat nemohla.
Před třemi lety proto bankovní sektor svou vinu uznal a Řecku odepsal dluh ve výši 100 miliard eur (v dnešním kurzu 2,7 bilionu korun). Srovnání válečného Německa a současného Řecka totiž zcela nesouhlasí, jelikož v nynějším případě k odpisu už došlo také.
Od předchozích faktů se odrazme. Vzhledem k tomu, že odpisy bank dosáhly zhruba poloviny hodnoty dluhopisů, řecký dluh nyní vlastní většinou jednotlivé evropské státy. Souhrn největších věřitelů si uveďme v následující tabulce:
Údaje sice nerozlišují státní a soukromé půjčky, ale protože banky velkou část svého podílu odepsaly, jedná se o zjednodušení, které lze tolerovat (není zde uvedeno Spojené království se Spojenými státy, kterým Řecko dluží po 10-11 miliardách eur, ale přesněji bankovním institucím, které se zapojily do již zmiňované restrukturalizace před třemi lety).
Nebezpečný fakt představuje skutečnost, že kromě Německa patří mezi hlavní věřitele také Francie, Španělsko a Itálie. Francie, jež se dlouhodobě potýká se stagnující ekonomikou, a Španělsko s Itálií, které mohly před pěti lety být rády, že osudu Řecka těsně unikly.
Tento fakt berme v potaz právě v případě odpuštění dluhů. Jestliže by Itálie a Španělsko v restrukturalizaci utopily své peníze, mohou rychle upadnout do recese a vážných rozpočtových obtíží, což by mělo pro evropskou i globální ekonomiku fatální následky.
Odpuštění části dluhu proto může být řešením, ale je nutné myslet na důsledky. To, že při tomto odepsání není možné opomíjet strukturu konkrétních věřitelů, dokládá i zmiňovaný odpis v roce 2012. Vzpomeňme, že se tehdy o 100 miliard eur ulevilo Řecku, ale na pokraj bankrotu se kvůli tomu dostal Kypr, jenž musel být následně rovněž z potíží vytahován záchrannými programy. Ani v roce 2015 nedává smysl odpuštění dluhů Řecka s výsledkem kolapsu Itálie.
Komu (ne)mohou peníze chybět?
Redukce by proto musela tyto aspekty zohlednit. Premiér Tsipras požadoval odpuštění 30 % dluhu, tedy po zaokrouhlení cca 100 miliard eur. Jedná se zhruba o tutéž částku, kterou Řecku už odpustily banky. Navrhněme proto klíč, prostřednictvím něhož by se mohlo postupovat.
Jestliže banky seškrtaly svou část dluhu o polovinu, předpokládejme tentýž postup také u současných hlavních věřitelů (jako základ vezměme předchozí tabulku, ačkoliv je mírně zkreslena bankovními úvěry daných zemí, jež se ale pohybují v jednotkách miliard).
Výjimku ovšem musíme udělit Francii, Španělsku a Itálii, kterým by stejný podíl mohl způsobit natolik vážně komplikace, že by se evropská ekonomika dostala do problémů ještě větších. Zde proto počítejme s redukcí „jen“ o 25 %.
Tímto krokem by dluh Řecka poklesl o 100,25 mld. eur, tedy zhruba o navrhovaných 30 %. Do značné míry lze tvrdit, že situaci jde vyřešit i bez této redukce. Zejména další státy oslabené dluhem (Španělsko, Portugalsko, Irsko či Itálie) musely své finance stabilizovat bez tohoto instrumentu a po „haircut“ by je mohlo naplnit rozčarování.
Mějme však na paměti, že imigrantská krize a prohlubující se nestabilita čínské ekonomiky musí přimět Evropu řešení urychlit. V roce 2012 se provedená redukce o 100 miliard eur mohla jevit jako konečná a dostačující. Jsem přesvědčen, že po nastolení důvěry by Řecko současný dluh nakonec zvládlo, protože k podstatnému snížení by došlo růstem HDP (který na počátku roku již nastal) a inflací. Problém spočívá v tom, že by to trvalo déle, než si s ohledem na zmiňované nové skutečnosti můžeme dovolit.
Stále hrozící nebezpečí
Definujme nyní závěrem, jaká omezení redukce zadlužení má. Zaprvé je to již zmiňovaná nestabilita francouzské, italské a španělské ekonomiky, což výraznější odpis znemožňuje. Nemá smysl sociální problémy v Řecku řešit tím způsobem, že v brzké době prakticky po celé jižní Evropě uvidíme zoufalé důchodce čekající na své peníze.
Zadruhé odpis by se týkal i MMF, do něhož počítáme mimo jiné 38 miliard Kč, které poskytla Česká republika prostřednictvím České národní banky. Premiér Sobotka jasně řekl, že se Česko odmítá podílet na sanaci řeckého dluhu. Pokud by MMF nemohl svým dílem přispět, není již kde více dluh seškrtávat.
A zatřetí riskujeme lavinu odpisů zejména u dalších vysoce zadlužených zemí, což by opět mohlo způsobit evropské ekonomice problémy někde jinde (jako v připomenutém Kypru před třemi lety).
Je naivní se domnívat, že odpuštění dluhu je samospásné. Jistě do určité míry pomoci může, ale má své limity. Restrukturalizací se problém neřeší, pouze přesouvá a záleží kam.
Proto jsem v úvodu článku vybídl ke konkrétnímu posouzení daných věřitelů. Německo by si s odpisem necelých 32 miliard eur poradilo stejně jako Rakousko se shodným procentuálním podílem, hlavně u Itálie a Španělska si tím již jisti být nemůžeme.
Navrhované seškrtání dluhů je tudíž naprosto nejzazší hranice, za níž Řecku ustoupeno být nemůže, jelikož bychom problematiku dluhu pouze přesouvali do nově vzniklých krizí mnohem větších ekonomik, tedy do situací, které by se mohly stát ještě neřešitelnějšími.
Reseni, ktere nemusi ani jeden dalsi evropsky stat ani euro navic, existuje.
Já chápu, že celá problematika je složitá, ale je třeba si dávat pozor na data.
Pokud jde o ddlužení Německa, to má samozřejmě zásadní roli jako případová studie, ale je to zajisté jen jedno z mnoha oddlužení, které známe. Podobně bychom mohli jmenovat Ekvádor, Argentinu, škrtnutí nelegitimních dluhů norskem, HIPC a SDRM oddlužení atd. atd.
Z nich vyplývá, že pokud chce eurozóna dostat alespoň nějaké peníze zpět, musí Řecko oddlužit a oněch 100 miliard reálného oddlužení platilo před tím, než se dohodlo další financování krize. S tím potřeba oddlužení narůstá a narůstá i dalšími úspornými opatřeními, která dále podřezávají ekonomiku.
A pokud jde o strukturu oddlužení, tak to je něco, co NGOs prosazují už dvacet let, vytvoření standardního insolvenčního mechanismu pro suverénní dlužníky (státy), ve jejichž rámci by se postupovalo transparentním a férovým způsobem. Tím by velcí věřitelé, kteří často zneužívají úvěry pro vlastní zájmy, byly odpovědni a neházelo by se vše jen na lid, jehož vlády tihle výlupci korumpovali. V Ekvádoru se ukázalo, ža tových úvěrů bylo na 70 %...
Podstatné je, že k uvolnění v roce 2012 došlo a jednorázově tak zadlužení Řecka kleslo ze 171,3 % HDP v roce 2012 na 156,9 % o rok později. Poslední vývoj této země - spojený s dalšími problémy jako uprchlická krize a nedávné klopýtnutí Číny - ukazuje, že zmíněná restrukturalizace nebyla dotažena do konce. Proto jsem vzal původní návrh premiéra Tsiprase (30 %) a definoval jsem, kudy by mohla vést cesta. Lze odpustit více, ale souběžně tedy musí někde narůst procentuální podíl odpisů.
Zároveň se domnívám, že konkrétní návrh na odpis 100 mld. eur je dobrý začátek, od kterého se dá postupovat dále.
Sestavením přesného a transparentního mechanismu bychom (jak jste naznačil) obdobným potížím mohli v budoucnu předcházet. Je škoda, že jsme se nepoučili už v případě Ekvádoru.
Pěkně o tom píše 96 letý Jürgen Habermas:
http://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/europa-sand-im-getriebe-1.2532119
Tedy až na tu možnost, která je zrovna, tuším, skutečná, že státy, které půjčily Řecku, si na tu půjčku samy vzaly od někoho půjčku. Nezní to trochu jako fraška? Asi mělo Řecko hned na začátku, když začalo mít problémy se splácením dluhů, vyhlásit platební neschopnost, anebo dostat splátkový kalendář na reálně splatitelnou část dluhu a odpis zbytku. Co teď bude s evropskou dluhovou fraškou dál, až Řecko pod německým protektorátem rozprodá všechno, co má, a stupňované škrty dokonají již probíhající zkázu jeho hospodářství? Budeme se huronsky chechtat, jak si státy eurozóny znovu půjčují, aby mohly půjčit Řecku na splacení předchozí půjčky, a tak mohly samy splatit své předchozí půjčky? Nebo už konečně začneme pískat, že je to hloupé a jednotvárné?
„Odpuštění‟ části dluhu spočívající v tom, že se věřitel „velkoryse‟ smíří se snížením úroku, je jako návrh bookmakerovi, že když outsider nezvítězil, nemusí vyplácet celou výhru, stačí polovina.
Každý bookmaker by se vysmál i tomu, kdo by chtěl jenom vrátit vsazenou částku. Přitom iniciativy usilující o vymanění rozvojových zemí z dluhového otroctví mají velké problémy přesvědčit věřitele, aby se spokojili se splacením půjčené částky a odpustili svým dlužníkům úroky. Těžké je dosáhnout byť i jen odpuštění úroků z úroků.
Dokud taková absurdní svévole a krutost postihovala jen exotické rozvojové země na vzdálených světadílech, mohli jsme se tvářit, že o tom nevíme, a že nevíme ani o tom, jak se sami na dluhovém otrokářství podílíme. S řeckou dluhovou krizí přišlo naše šílenství k nám domů.
Japonský příklad dnes a denně ukazuje, že to za situace přebytku volných produkčních kapacit v ekonomice, ničemu nevadí. Tato situace v Evropě jaksi panuje chronicky.
Jenže...
...jenže nemá příliš smyslu se hrnout jednat o řešení, které má ECB, a to především z vůle Německa vlivem jeho historického resentimentu na inflaci 20. let, jakož i používání dluhu jakožto beranidla k vynucení Sparpolitiky, výslovně zakázáno.
A to je ten střet racionality s politikou.