Jel jsem do Blanska na pohřeb. V obavě, abych ho nezmeškal, zvolil jsem jako spolehlivější dopravní prostředek vlak — plus náležitá časová rezerva. Od Dolních Počernic se vzhledem k rekonstrukci tratě zvané optimalizace rychlík ploužil, jen co noha nohu mine, stál v Běchovicích, Klánovicích i Úvalech, ba choval se, jako by nás táhl v roce 1875 kafemlejnek, což bych ovšem bral. Ještě jsme nebyli ani v Českém Brodě, a už jsme měli půlhodinové zpoždění. Půjde-li to takhle dál, vymrháme moji tříhodinovou rezervu, jen to fikne, a pohřeb stejně nestihnu.

Naštěstí někde za Tuklaty skončil úsek proklaty, a vlak bujaře vyrazil vpřed. Svištěli jsme asi stodvacítkou či stotřicítkou, a já s jízdním řádem na klíně mohl radostně konstatovat, že v každé další stanici stahujeme zpoždění zhruba o minutu, v Blansku čítala naše sekera pouhých třináct minut. Kdyby vlak jel dál než do Brna, třebas do Vídně, možná by dojel úplně včas, a sám přednosta Nádraží císaře Františka Josefa by mu salutoval. Takhle jsem v Blansku alespoň já šel strojvedoucímu podat ruku, bohužel statečný muž nepochopil, ruku mi nepodal s omluvou, že je ve službě. Nicméně elektrická dvousystémová lokomotiva z roku 1986 spokojeně hučela, a to mi vlastně stačilo.

V nádražce jsem si dal výborné pivo z Černé Hory a domýšlel následující úvahu o železnici: U nás si železnice získává pozornost díky vidině zkrácení přepravních časů, tedy zvýšení rychlosti vlaků. Kritizujeme stát za neschopnost při budování vysokorychlostních tratí, protože například podle premiéra Bohuslava Sobotky na trati Praha — Ústí nad Labem — Drážďany — Berlín, která je prý prioritou, by vlaky měly letět tři sta padesátikilometrovou rychlostí až někdy kolem roku 2030. (Podle Blančina tunelu skeptik míní, pán bůh zaplať, když to bude v roce 2060.) Jako příklad budovatelské neschopnosti se uvádí již optimalizovaná trať z Prahy do Plzně, kde pouze vlaky s naklápěcí skříní (vzor Pendolino) budou moci jezdit stošedesátikilometrovou rychlostí, ostatní pomaleji. Není to ostuda?