Ministr životního prostřední Petr Hladík (KDU-ČSL) má nachystanou legislativu, jež může postavit Českou republiku po bok šestnácti zemí v Evropské unii, které již zálohují PET lahve a nápojové plechovky. Norma by měla být v září schválena vládou a putovat do Poslanecké sněmovny. Česká debata o zálohování tím míří ke zdárnému konci.

Evropský kompromis

Debata o zálohování se vedla i na úrovni Evropské unie, protože výsledky systémů zálohování v Německu a skandinávských zemí jsou výmluvné: vytřídí více než devadesát procent PET lahví a nápojových plechovek, což výrazně zastiňuje jiné systémy sběru. Vytříděné nápojové obaly jsou natolik čisté, že umožňují výrobu „bottle-to-bottle“, tedy použití části materiálu starých lahví na výrobu nových. Tímto způsobem Evropská unie pomalu směřuje k cirkulární ekonomice a snížení závislosti na dovozu i vývozu surovin, které si v Unii můžeme snadno vyrobit.

Výsledkem debaty na evropské úrovni je březnový finální kompromis ohledně textu nazvaného Nařízení EU o obalech a obalových odpadech. Znění Nařízení bylo následně schváleno Radou EU a Výborem pro životní prostředí Evropského parlamentu. Nařízení je pro problematiku zálohování nápojových obalů zásadní. Požaduje, aby všechny členské země EU zavedly systém zálohování, jímž docílí devadesáti procent tříděného sběru PET lahví a nápojových plechovek.

Dosažený kompromis na evropské úrovni umožňuje členským státům ze zavedení zálohování výjimku. Země, které v roce 2026 dosáhnou zpětného odběru jen osmdesáti procent plechovek a PET lahví uvedených na trh, musí předložit strategii a plán opatření, jak dosáhnout devadesáti procent k 1. 1. 2029.

Česká republika si zatím nevede příliš dobře. Aktuálně se u nás vytřídí maximálně 76 procent PET lahví a pouze 26 procent nápojových plechovek. Zbylých dvacet tisíc tun cenných PET lahví a plechovek končí každoročně na skládkách, ve spalovnách nebo pohozené v přírodě.

Dosáhnout do roku 2026 vytřídění osmdesáti procent plastových lahví a plechovek ve stávajícím systému jednoduše nedokážeme. Především proto, že v České republice třídí odpad pouze tři čtvrtiny obyvatel a PET lahve pouze čtyři pětiny, přičemž nárůst „třídičů“ se zvyšuje maximálně o půl až jeden procentní bod ročně. I kdyby se nám nějakým zázrakem podařilo za dva roky vytřídit osmdesát procent PET lahví a nápojových plechovek, cíl vytřídit devadesát procent k 1. lednu 2029 je pro dobrovolný kontejnerový systém sběru zcela nerealistický.

Falešné argumenty odpůrců zálohování

Odpůrci zálohování navrhují zkopírovat belgický systém, který jako jediný na světě dokázal bez zálohování vytřídit 92 procent PET lahví. Jenomže Belgičané na svém systému třídění odpadů, v němž má každá domácnost vlastní kontejner na třídění, pracují déle než čtvrt století. My bychom je museli zdárně napodobit během dvou až pěti let — přičemž se stejně bez nějaké formy zálohování neobejdeme, protože nám pokulhává výchova obyvatel k novému systému tříděného sběru.

V této souvislosti se hovoří o takzvaných digitálních zálohách, které však doposud nebyly na celostátní úrovni vyzkoušeny a sázet na ně by bylo vskutku riskantní. Digitální zálohování funguje tak, že občan v obchodě zaplatí zálohu a tu dostane zpět, jen pokud naskenuje do aplikace v mobilu EAN kód obalu od nápoje a EAN kód kontejneru kam jej vhodil.

Náklady na intenzifikaci sběru a digitální zálohy vypočítalo Ministerstvo životního prostředí na 2,3 miliardy korun a v investicích na tři miliardy provozních nákladů ročně — tedy 275 korun na obyvatele za rok.

Odpůrci zálohování také navrhují v České republice vybudovat automatické dotřiďovací linky na směsný komunální odpad, které budou PET lahve a nápojové plechovky třídit pomocí optických senzorů ze směsného odpadu. Zatím u nás funguje jediná taková linka v Ostravě s maximální kapacitou 66 tisíc tun za rok, která stála 280 milionů korun.

I v tomto případě by bylo potřeba tyto linky vybudovat během dvou až pěti let v celé zemi pro 2,8 milionů tun směsných odpadů s tím, že by tyto linky musely být předřazeny také před všechny čtyři spalovny komunálních odpadů. Šlo by tedy o investici ve výši asi dvanácti miliard korun. A to opomíjím fakt, že Praha si podobnou linku vysoutěžila, ale není vůbec jisté, zda ji někdy zprovozní, protože ji pro špatnou funkčnost odmítla od zhotovitele převzít.

Dalším argumentem odpůrců zálohování je nevýhodnost zálohování pro obce. Tvrdí, že zálohy vezmou obcím PET lahve, které nyní prodávají a ze zisku financují tříděný sběr. Jedná se opět o účelový argument. S PET lahvemi totiž neobchodují obce, nýbrž svozové firmy a dotřiďovací linky. Obce tedy peníze za prodej PET lahví ve svých rozpočtech nemají.

Obce dnes platí za svoz plastů kolem deseti tisíc korun za tunu odpadu, přičemž ve žlutém kontejneru je maximálně pětadvacet procent PET lahví. Jedna tuna PET lahví se dá prodat maximálně za deset tisíc korun. Pokud svozové firmy zdraží svoz odpadů o ušlý zisk za zálohované PET lahve, zůstanou náklady obcí i po zavedení zálohování na deseti tisících korunách za tunu.

Navíc obce získají ze zákona patnáct procent z nevybraných záloh, tedy asi čtrnáct až pětadvacet korun na osobu a rok podle účinnosti zálohového systému. Nadto ubyde PET lahví v nádobách na směsný odpad, což je úspora asi kolem osmi korun na osobu a také PET lahví a plechovek v příkopech a přírodě.

Pro obce je tedy zálohový systém evidentně finančně výhodný. Naopak vydat se cestou superrychlé intenzifikace třídění a digitálních záloh by stálo obce obrovské investice a provozní náklady ve výši kolem 275 korun na osobu.

Rozumím odporu svozových firem, které zálohováním přijdou každoročně o půl miliardy za svoz PET lahví. Rozumím i odporu maloobchodů, že se nechtějí starat o své prodané a lidmi vrácené obaly. Obchodníci ovšem často netuší, že za každou vrácenou lahev dostanou finanční kompenzaci něco pod jednu korunu.

Skutečně však nerozumím odporu některých měst a obcí — ty si buď výhodnost zálohovací systému nespočítaly, nebo špatně. Zálohování je přitom jedinou cestou jak u nás zajistit splnění evropských cílů na sběr PET lahví a nápojových plechovek.

Účinnost českého systému zálohování je zákonem pojištěna, systém musí k 1. 1. 2029 zajistit vytřídění 91,5 procenta PET lahví a devadesáti procent nápojových plechovek. Bude tedy muset být pro veřejnost přitažlivý a k vracení obalů skutečně motivovat. Alternativní návrhy jsou zcela očividně extrémně nákladné a většinou vyhovují jen svozovým firmám, které dnes proti zálohování brojí nejvíce.