Vezměte si třeba bonboniéru… takovou tu typickou bonboniéru, ve které po stržení slídového obalu a odklopení barevné papírové krabice najdete plastové plato, na něm několik čokoládových kuliček, každou individuálně zabalenou do staniolu a vloženou do vlastního papírového košíčku.

Po pár minutách ignorování vysokého obsahu cukru a počtu kalorií ji proměníte v hromádku odpadu, která, v závislosti na uvědomělosti konzumenta, končí buď v kontejnerech na tříděný odpad nebo v odpadkovém koši. V tom prvním případě čeká papírovou krabici alespoň reinkarnace do kartonu na vejce a plastové výlisky zvýší ve spalovně hořlavost odpadů.

V tom druhém případě skončí celá hromádka na skládce. Papírová krabice se tu bude rozpadat několik týdnů, staniol několik desítek let a plastové výlisky i tisíc let.

Novela balíčku zákonů o odpadech, včetně plánovaného zákazu skládkování takzvaného využitelného odpadu, měla od roku 2024 tohle všechno změnit. Jejím avizovaným cílem bylo proměnit dynamiku odpadového hospodářství a urychlit jeho transformaci.

Investice se měly přesunout ze skládek do odvětví nových obalových technologií, měl se minimalizovat vznikající odpad, výrobky se měly opětovně využívat, efektivněji recyklovat a konečně i využívat energeticky. Senát, stejně tak jako před ním Sněmovna, však nakonec zákaz skládkování odsunul o dalších šest let.

Senátor Petr Orel (Zelení) sice navrhoval, aby se skládkování ukončilo alespoň v kompromisním roce 2026, pro jeho pozměňovací návrh však hlasovala jen naprostá menšina senátorů. Hladce tak prošla sněmovní verze zákona, ve které se s zákazem skládkování počítá až v roce 2030.

Skládkování se možná na první pohled jeví jako levné, a tudíž dobré řešení. Není. Skládkování přináší obrovské náklady jak v důsledku plýtvání zdroji, tak v podobě skrytých, obtížně vyčíslitelných externalit, které nese celá společnost.

V mnoha odpadech se skrývá využitelná surovina a pokud ji vyhodíme, mrháme prostředky dvojnásobně. Poprvé za skládkování a podruhé za nákup obdobné suroviny odjinud. Skládkování si navíc vybírá vysokou daň na životním prostředí i zdraví lidí, kteří v blízkosti skládek žijí. Při každém dešti se na skládce společně s vodou vsáknou do podzemí i jedy, které se ze skládky uvolňují. Pokud skládka nemá bezchybnou izolaci, toxické látky znečišťují okolní zdroje pitné vody.

Přispívají k tomu i miliardy litrů vody použité k hašení požárů, které na skládkách často vznikají. V roce 2018 jich bylo více než 1200. Veškeré náklady na hašení skládek přitom hradí stát (rozuměj: z našich daní), stejně jako i asanaci znečištění podzemních vod.

Bez významu není ani skutečnost, že skládky jsou v České republice zdrojem cca 3,8 tisíc tun ekvivalentu CO2, což je o polovinu více než celý chemický průmysl a zároveň emitují metan (především v důsledku skládkování bioodpadu), což je plyn se zhruba dvacetkrát silnějším skleníkovým efektem než CO2. Skládky jsou tak součástí balíku problémů, které způsobují klimatickou krizi.

Čím pokročilejší jsou naše technologie, tím rychleji je měníme. Není to udržitelné a nedává to smysl. Jak tedy změnit odpadové hospodářství, aby odpovídalo 21. století? V prvé řadě se musí skutečně stát součástí cirkulární ekonomiky, tedy nejen na papíře, ale hlavně v praxi.

Jen tak bude možné začít naplňovat dlouhodobě známou, avšak ve skutečnosti značně ignorovanou hierarchii priorit odpadového hospodářství:

1. Předcházet vzniku odpadu znamená především důkladně regulovat obalový průmysl na celostátní úrovni, přizpůsobovat mezinárodní obchodní dohody a důsledně se věnovat osvětě občanů. Řada výrobků je zabalena do mnoha obalů jen proto, aby vypadala lépe, a odpad vzniká zcela zbytečně. Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne.
2. Podporovat všechny stupně procesu, ve kterém se rozbité výrobky dají opravovat nebo přetvářet na něco nového. V době mého dětství se věci opravovaly, ať už šlo o boty, nábytek nebo ledničku. Řada věcí, které dnes končí po pár letech na skládce, vydržela desítky let. I to je důvod, proč nedávno Evropská komise rozhodla, že výrobci praček, myček, ledniček či televizorů budou muset od roku 2021 zajistit dostupnost náhradních dílů deset let po ukončení prodeje výrobku. Tato zdánlivá drobnost bude mít významný, pozitivní dopad na odpadové hospodářství. Zároveň se v Evropské unii připravuje legislativa, která by měla zavádět štítky udávající míru opravitelnosti výrobků. Kouzlo tzv. upcyclingu objevili módní firmy a návrháři, kteří proměňují staré, nepoužitelné věci a dávají jim novou hodnotu, ať už se jedná o oblečení nebo doplněk do domácnosti. Koncept si získává čím dál tím větší pozornost zákazníků.
3. Teprve pokud není možné věc opravit nebo přeměnit, je na řadě recyklace, díky které získáváme suroviny pro výrobu dalších produktů. Největší potenciál má dnes využití recyklátů ve stavebnictví (což, mimochodem, současná novela odpadového zákona zpomaluje navýšením podílu odpadu pro „technické zabezpečení skládek“ z 20 na 25 %). Využití recyklátů ve stavebnictví je přitom rychle se rozvíjející obor budoucnosti, jak ukazuje i příklad z Kalifornie, kde ze stavebních a plastových recyklátů postavili dálnici. Popsaný důležitý trend může předcházet otevírání dalších lomů, které narušují krajinný ráz, ohrožují zdroje pitné vody a zvyšují dopravní zátěž.
4. Každý materiál má však své limity a může projít jen omezeným počtem recyklačních cyklů. Tehdy přichází na řadu energetické využívání odpadu ve specializovaných spalovnách, kde se výsledná energie využívá k výrobě tepla nebo k chlazení.
5. Na skládkách už by tak měl končit jen tzv. nevyužitelný odpad, zejména popel ze spaloven. To by bylo co do objemu mnohem menší množství než v současnosti, takže dopady skládkování na krajinu by se výrazně snížily.

Dle Ministerstva životního prostředí končí v současnosti na skládkách skoro polovina (46 %) komunálního odpadu, který se dá využít jedním z výše popsaných způsobů. Na rychlý rozvoj chytrých a šetrných řešení, které by zamezily vzniku zbytečných odpadů a šetřily naše zdraví i peněženky, teď ale můžeme minimálně deset let zapomenout.

Firmy, které se na brzký přechod na cirkulární ekonomiku v Česku připravovaly, přesunou své investice jinam. Do zemí, jejichž přístup k odpadovému hospodářství nepřipomíná zastaralý magnetofon, jemuž docházejí baterky. Novela bohužel Sněmovnou prošla. Poslední nadějí je tak ústavní stížnost, kterou údajně chystá město Čáslav.