Na přelomu listopadu a prosince se v jihokorejském Pusanu konalo jednání členských států OSN o nové celosvětové smlouvě, která má za cíl snížit znečištění z plastů v mořích i na souši. Vyjednávání o této úmluvě začalo před dvěma lety a podle původních plánu mělo právě letos — na svém pátém setkání — dojít úspěšně k závěru. To se ale nepodařilo.

Jednání se jako pozorovatel zúčastnil také přírodovědec Jindřich Petrlík z české ekologické organizace Arnika, který se dlouhodobě věnuje problematice toxických látek v prostředí. Navzdory tomu, že se úmluvu letos nepodařilo uzavřít, říká, že nepropadá skepsi.

I laikovi musí být zřejmé, že svět má s přemírou plastů problém. O znečištění oceánů slýcháme pravidelně ve zprávách, stačí se ale rozhlédnout v jakémkoliv obchodě, moderní společnost je doslova utopená v plastových produktech. Co bylo impulsem k tomu, aby se tento problém začal řešit?

Je to právě masivní kontaminace moří plastovým odpadem, za niž se klade vina asi pěti státům převážně v jihovýchodní Asii. Nicméně i k nim se ty plasty, často ilegálně, dovážejí. S Arnikou jsme při spolupráci s nevládní organizací v Indonésii mapovali místa, kam se masivně vozily plasty z Velké Británie nebo Austrálie — pod rouškou toho, že putují k recyklaci.

Na čem se nyní jednání o nové úmluvě zaseklo?

Zablokovaly to státy, které říkají, že je potřeba řešit jenom plastový odpad, nikoliv to, co je původcem, tedy rostoucí produkci plastů. Jsou to vesměs státy, které těží ropu, takže celou snahu omezovat plasty vnímají jako soumrak své ekonomiky. Stejně jako debaty o tom, že je nutné opustit fosilní paliva. A právě z těchto důvodů tyto státy plánují enormní nárůst výroby plastů. Právě proto, aby udržely vysokou spotřebu ropy.

O kterých státech konkrétně mluvíme?

Jsou to obecně řečeno naftařské státy. Tady výrazně zasáhly Saúdská Arábie, Rusko, Írán. Přidaly se k nim i státy, které sice netěží ropu, vydělávají však na výrobě plastů nebo chemických látek, které se do plastů přidávají. K těm se zas přidali jejich spojenci. Hovoříme tedy také o Číně a Indii. Dále se k nim přidaly Malajsie či Kuba, která obecně politicky podporuje Rusko.

Státy profitující z produkce ropy se zároveň pokusily zlomit africkou jednotu tím, že přes Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) tlačili na Nigérii. Přidal se k nim také Egypt coby arabská země.

Jakým způsobem se toho jednání účastníte vy osobně? A koho tam reprezentujete?

Arnika je součástí Mezinárodní sítě pro eliminaci znečištění (IPEN, International Pollutants Elimination Network). Tato síť se účastní jednání o plastové úmluvě už od jeho počátků.

Já osobně jsem tam byl, stejně jako všichni z nevládních organizací, v pozici pozorovatele.

Kdo všechno se na takovém jednání schová pod hlavičku nevládní organizace?

Na jedné straně to jsou organizace, které se zaměřují na ochranu životního prostředí nebo lidských práv, na straně druhé to jsou i zástupci lobbystických skupin, průmyslu.

Tito pozorovatelé sedí v zadních řadách a po vyjádření jednotlivých států mají možnost v omezeném počtu a čase také vystoupit.

Vedle toho máme možnost pořádat různé doprovodné programy, například tiskovou konferenci nebo prezentaci studie. Konkrétně naše síť pro eliminaci znečištění prezentovala studii, na níž se podílela také Arnika. Studie zjišťovala, jakým toxickým látkám jsou vystaveni lidé v Thajsku, kteří přebírají odpady k recyklaci. Arnika pomáhala zajistit chemické analýzy z těchto míst.

Při té studii jsme použili silikonové náramky, které ti pracovníci měli na ruce. Látky, s nimiž se setkají, se na nich zachytávají podobně jako na kůži. Arnika domluvila s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, konkrétně s profesorkou Purkrabovou, aby tuto metodu připravila, a posléze náramky na toxické látky spojené s plasty analyzovala. Kromě thajských pracovníků v recyklaci ty náramky měli i někteří pracovníci mezinárodních institucí. Běželo to paralelně.

Můžete říct, jaké jsou závěry studie?

Všichni její účastníci byli vystaveni chemickým látkám, přičemž pracovníci v oblasti recyklace plastového odpadu většímu počtu než ostatní. Největších koncentrací dosahovaly ftaláty, včetně těch nejvíce toxických.

Pracovníci manipulující s plastovým odpadem byli vystaveni rovněž vysokým dávkám organofosfátových zpomalovačů hoření. O těch je známo, že poškozují nervovou soustavu. Nadměrný kontakt s těmito látkami vede k selhávání dýchání a k život ohrožujícím následkům. Ani jedna z těchto dvou skupin látek přitom není regulována jakoukoli mezinárodní úmluvou.

Jak se vlastně ekologické organizaci, kterou jste spoluzakládal, podařilo dostat do tak významné mezinárodní pozice?

Je to hlavně díky naší práci v rámci Mezinárodní sítě pro eliminaci znečištění. Když ale zabloudím do historie, k toxickým látkám jsme se dostali přes spalovny odpadů, proti jejichž výstavbě jsme protestovali už někdy v roce 1994. Přes dioxiny vznikající při spalování odpadů jsme se dostali k dalším toxickým látkám a postupně jsme se začali zabývat i toxickými látkami ve výrobcích.

Stále častěji jsme pak při této práci potřebovali odebírat nějaké vzorky a analyzovat je. To nás přinutilo, abychom do té problematiky pronikli i v odborném prostředí. Postupně jsme tak začali publikovat odborné studie v renomovaných vědeckých časopisech. Navázali jsme spolupráci s řadou laboratoří, což není úplně běžné ani u organizací sdružených v naší mezinárodní síti. Postupně jsme si tam tedy vybudovali poměrně silné renomé, k čemuž nám pomáhá i spolupráce s výše jmenovanými odborníky z vysoké školy chemicko-technologické nebo ze státního veterinárního ústavu.

Jaký problém plasty představují v globálním měřítku?

Začíná to už jejich výrobou. Drtivá většina se totiž vyrábí z ropy. U nás dodává suroviny pro plasty firma Unipetrol Litvínov. Dále na to navazuje chemická výroba, která produkuje přísady, díky nimž pak mají plasty různé vlastnosti jako třeba pružnost, pevnost, odolnost proti bakteriím a podobně. Tyto látky se potom z plastů postupně uvolňují.

Když tedy čteme, že se nám do těla dostávají mikroplasty, musíme myslet na to, že jde o veliký problém především kvůli jejich chemickému složení. Právě to by bylo zapotřebí dostat i do finální podoby plastové úmluvy, ale celý ten blok okolo Saúdské Arábie se tomu snaží zamezit. Obrovským výrobcem aditiv do plastů je také Čína.

Musíme se ale také ptát, kolik plastů a kde opravdu potřebujeme. Existuje řada rozumných náhrad. V Jižní Koreji, která jednání hostila, je například běžné, že když si koupíte balíček sušenek, každá je navíc zabalená ve zvláštním plastovém obalu. Plastů se asi nedokážeme zbavit zcela, v mnoha případech jsou ale zjevně zbytečné nebo je můžeme nahradit něčím přírodním.

Kde jako pozorovatel jednání, které nedospělo k dohodě ve vytyčeném termínu, vidíte hlavní překážku? V síle průmyslové lobby? Nebo na straně nezájmu spotřebitelů?

Podle mě je to provázané. Průmyslové korporace mají spoustu peněz, které utrácejí mimo jiné za reklamu. Tudíž mají na spotřebitele velký vliv. Na druhou stranu si mnoho lidí to, že jejich problémy souvisejí s chemickými látkami v životním prostředí, dobře uvědomuje.

Dovedete říct, zda měli lobbisté průmyslu na tomto jednání v účasti nad občanským sektorem převahu?

To přesně nevím, neznám počet účastníků za občanský sektor, ale lobbistů bylo spočítáno asi dvě stě dvacet, což je více, než měli v součtu například zástupci vlád Evropské unie.

Když je řeč o Evropské unii, s čím na jednání přijela?

Evropská unie v zde patří mezi pokrokové síly, které se do úmluvy snaží dostat chemická aditiva i vlastní omezení výroby plastů. Dále — a to je důležité — tyto státy chtějí v úmluvě řešit i emise chemických látek z plastů po celou dobu jejich životního cyklu. Uvnitř se Evropská unie v názorech může různit, nicméně vystupuje jako jeden subjekt.

Odlišnosti mezi evropskými státy se dají vyčíst z existence takzvané High Ambition Coalition, což je koalice států, která byla ustavena, aby prosazovala progresivnější podobu úmluvy. Česká republika mezi těmito státy chybí. Myslím si, že je to dáno tlakem místního průmyslu. Jelikož tam jsou třeba Bulharsko a Rumunsko, nelze rozhodně říct, že ochranu životního prostředí a veřejného zdraví si můžou dovolit jen bohatší státy.

A kdo kromě Unipetrolu by byl u nás takovou úmluvou ohrožen?

Spolana Neratovice, Deza — ta vyrábí ftaláty, které se přidávají do plastů.

Jak si představujete ideální podobu úmluvy, která by byla ve prospěch veřejného zájmu?

Měla by zohledňovala již zmíněné emise chemických látek do životního prostředí už od výroby, což by se dotklo producentů, jako je u nás chemička Unipetrol v Záluží. Dále by měla omezit množství chemických látek, které lze do plastů přidávat, včetně zákazu těch nejproblematičtějších, jako je například PVC, v některých použitích i polystyren. A samozřejmě je potřeba také omezit výrobu plastů jako takových.

Další věc je design produktů nebo i to, jakým způsobem jsou spotřebitelé informovaní o důsledcích plastového znečištění.

Pokud jde o proces tvorby úmluvy, je zcela zásadní zachovat možnost o ní hlasovat. Zabrání se tak situaci, kdy by se svět stal vazalem jednoho jediného státu, který chce zablokovat pokrok a vývoj pro všechny ostatní. Státy jako Saúdská Arábie nebo Rusko se zaklínají tím, že úmluva musí být demokratická. A že by proto měla stát na konsenzu.

Konsenzus ale v současné době často znamená naprostý blok jakéhokoliv pokroku v oblasti životního prostředí. Rusko například soustavně brání tomu, aby se na seznam Rotterdamské úmluvy, která se týká mezinárodního obchodu s nebezpečnými chemickými látkami, dostal azbest. Navzdory jeho prokázané škodlivosti. Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech už si proto zapracovala možnost hlasovat.

Jak se v okamžiku, kdy se taková pravidla podaří prosadit, změní každodenní život spotřebitelů?

Od podpisu takové úmluvy do okamžiku, kdy to pocítí spotřebitel, uplyne docela dlouhá doba. Taková dohoda totiž začíná platit až v momentu, kdy ji ratifikuje padesátý stát. V případě Stockholmské úmluvy to šlo ještě poměrně rychle, proces přesto trval tři roky. Brzdou jsou také národní implementační plány, které teprve stanoví pravidla, jak to bude fungovat v tom kterém státě.

Jaké konkrétní dopady to ale potom bude mít na spotřebitele?

Doufáme, že úmluva omezí nadměrné používání plastových obalů, takže bychom se už nemuseli potýkat s tím, že zboží neseženeme jinak než zabalené v plastu. Z plastů by mohly zmizet toxické látky, jako jsou třeba bisfenoly, které se dosud vyskytují třeba v kojeneckých lahvičkách.

A jakým způsobem se tato úmluva má vlastně dotýkat recyklace?

To je další věc… Státy jako Saúdská Arábie tvrdí, že plasty budou zpracovatelné takzvanou chemickou recyklací, což je ale trochu nesmysl. Tato technologie v současnosti nedovede více než vyrobit produkty, které se posléze spalují — v motorech nebo ve spalovnách za účelem výroby energie. Nejde o nic jiného, než že vytvoříte složitý proces, na jehož konci je opět to, že ropu spálíte.

Je tedy otázkou, jak bude v úmluvě definovaná právě recyklace a zda se pod ni schovají i takovéto technologie. Zatím jim to neprošlo, naopak. Je patrná spíše snaha o to, aby úmluva zajistila vyšší účinnost recyklace. Mnoho výrobků je totiž designovaných tak, že recyklaci de facto nedovolují — týká se to třeba tetrapacových obalů a dalších, které se skládají z více vrstev různých materiálů.

Myslíte si, že je tento proces vyjednávání globálních úmluv efektivní? Klimatické konference OSN jsou totiž velice pomalé a zřetelně neefektivní. Je také vidět značný nepoměr sil mezi bohatými a chudými státy světa…

Svět v tomto smyslu začíná být komplikovanější, než tomu bylo ještě před pár lety. Mezi státy globálního Jihu se počítají také Indie a Čína, ty ale v současnosti hájí zájmy svého průmyslu a chovají se zjednodušeně řečeno jako kapitalisté devatenáctého století. Neberou ohledy na životní prostředí ani na pracovní podmínky lidí. Zdlouhavé procesy vyjednávání nepochybně odrážejí novou složitost světa.

Myslíte, že taková jednání představují jedinou možnou cestu, jak se dobrat žádoucích závěrů? Obávám se totiž, že na tohle nemá lidstvo čas.

Myslím, že to je jediná možná cesta. Dobře vidíme, že ač Čína blokuje některé zásadní věci, uvědomuje si, že Evropa je pro ni významným trhem, a upravuje proto své vnitřní regule podle toho, jak jsou nastavené v Evropě.

Recyklace plastů z elektrošrotu probíhá většinou v Číně, která pak získanou surovinu používá i na výrobu hraček. Zaznamenali jsme, že poté, co Evropa nastavila limity například pro bromované zpomalovače hoření ve spotřebním zboží, klesl jejich podíl i ve výrobcích, které se k nám dostávají z Číny.

Čína se může tisíckrát tvářit, že na něco nepřistoupí. Ale pokud chce obchodovat v Evropě, musí se jednoduše přizpůsobit našim pravidlům. Čili abych to shrnul, v globálních úmluvách stále vidím poměrně silnou hybnou sílu a neznám lepší náhradu. Jednou z možností by mohlo být uzavřít regionální úmluvy, které by však musely mít takovou sílu, aby to ovlivnilo větší část okolního světa. Evropská unie takto například nastavila laťku v případě ftalátů.

Stalo se na jednání v Koreji něco výjimečného?

Při závěrečném jednání nastal moment, který se v těchto situacích jen tak nevidí a který spíše zapadá do strategií aktivistů: Rwanda, která četla prohlášení koalice High Ambition, pronesla výzvu, ať se postaví ti, kdo toto prohlášení podporují — aby bylo vidět, jaká je to síla. A co se nestalo? Vstali i lidé, kteří v této koalici nejsou. Dokonce i Česká republika.

Tato skupina států současně uspořádala masivně navštívenou tiskovou konferenci, kde bylo prezentováno prohlášení, že její členové rozhodně nebudou souhlasit se slabou úmluvou. To ovšem bylo asi den před tím, než šlo celé jednání do ztracena. Taky se tam rozdávaly samolepky s nápisem Ban it Now, což je rovněž poměrně aktivistické.

Takže to, že jednání nepřineslo úmluvu, vás nenaplňuje pesimismem?

Vůbec ne. Je to dobře. Pokud by státy odešly z těchto jednání s nějakým výsledkem, byl by to slabý cár papíru. Že se jednání zdržuje, je lepší než špatná úmluva. Obecný problém s úmluvami totiž je, že finální text se těžko změní.

ZUZANA VLASATÁ