Na přelomu listopadu a prosince se v jihokorejském Pusanu konalo jednání členských států OSN o nové celosvětové smlouvě, která má za cíl snížit znečištění z plastů v mořích i na souši. Vyjednávání o této úmluvě začalo před dvěma lety a podle původních plánu mělo právě letos — na svém pátém setkání — dojít úspěšně k závěru. To se ale nepodařilo.

Jednání se jako pozorovatel zúčastnil také přírodovědec Jindřich Petrlík z české ekologické organizace Arnika, který se dlouhodobě věnuje problematice toxických látek v prostředí. Navzdory tomu, že se úmluvu letos nepodařilo uzavřít, říká, že nepropadá skepsi.

I laikovi musí být zřejmé, že svět má s přemírou plastů problém. O znečištění oceánů slýcháme pravidelně ve zprávách, stačí se ale rozhlédnout v jakémkoliv obchodě, moderní společnost je doslova utopená v plastových produktech. Co bylo impulsem k tomu, aby se tento problém začal řešit?

Je to právě masivní kontaminace moří plastovým odpadem, za niž se klade vina asi pěti státům převážně v jihovýchodní Asii. Nicméně i k nim se ty plasty, často ilegálně, dovážejí. S Arnikou jsme při spolupráci s nevládní organizací v Indonésii mapovali místa, kam se masivně vozily plasty z Velké Británie nebo Austrálie — pod rouškou toho, že putují k recyklaci.

Na čem se nyní jednání o nové úmluvě zaseklo?

Zablokovaly to státy, které říkají, že je potřeba řešit jenom plastový odpad, nikoliv to, co je původcem, tedy rostoucí produkci plastů. Jsou to vesměs státy, které těží ropu, takže celou snahu omezovat plasty vnímají jako soumrak své ekonomiky. Stejně jako debaty o tom, že je nutné opustit fosilní paliva. A právě z těchto důvodů tyto státy plánují enormní nárůst výroby plastů. Právě proto, aby udržely vysokou spotřebu ropy.

O kterých státech konkrétně mluvíme?

Jsou to obecně řečeno naftařské státy. Tady výrazně zasáhly Saúdská Arábie, Rusko, Írán. Přidaly se k nim i státy, které sice netěží ropu, vydělávají však na výrobě plastů nebo chemických látek, které se do plastů přidávají. K těm se zas přidali jejich spojenci. Hovoříme tedy také o Číně a Indii. Dále se k nim přidaly Malajsie či Kuba, která obecně politicky podporuje Rusko.

Státy profitující z produkce ropy se zároveň pokusily zlomit africkou jednotu tím, že přes Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) tlačily na Nigérii. Přidal se k nim také Egypt coby arabská země.

Jakým způsobem se toho jednání účastníte vy osobně? A koho tam reprezentujete?

Arnika je součástí Mezinárodní sítě pro eliminaci znečištění (IPEN, International Pollutants Elimination Network). Tato síť se účastní jednání o plastové úmluvě už od jeho počátků.

Já osobně jsem tam byl, stejně jako všichni z nevládních organizací, v pozici pozorovatele.

Kdo všechno se na takovém jednání schová pod hlavičku nevládní organizace?

Na jedné straně to jsou organizace, které se zaměřují na ochranu životního prostředí nebo lidských práv, na straně druhé to jsou i zástupci lobbystických skupin, průmyslu.

Tito pozorovatelé sedí v zadních řadách a po vyjádření jednotlivých států mají možnost v omezeném počtu a čase také vystoupit.

Vedle toho máme možnost pořádat různé doprovodné programy, například tiskovou konferenci nebo prezentaci studie. Konkrétně naše síť pro eliminaci znečištění prezentovala studii, na níž se podílela také Arnika. Studie zjišťovala, jakým toxickým látkám jsou vystaveni lidé v Thajsku, kteří přebírají odpady k recyklaci. Arnika pomáhala zajistit chemické analýzy z těchto míst.

Při té studii jsme použili silikonové náramky, které ti pracovníci měli na ruce. Látky, s nimiž se setkají, se na nich zachytávají podobně jako na kůži. Arnika domluvila s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze, konkrétně s profesorkou Purkrabovou, aby tuto metodu připravila, a posléze náramky na toxické látky spojené s plasty analyzovala. Kromě thajských pracovníků v recyklaci ty náramky měli i někteří pracovníci mezinárodních institucí. Běželo to paralelně.

Můžete říct, jaké jsou závěry studie?