Česká vláda 23. července schválila nový Plán odpadového hospodářství (POH ČR). Tento strategický dokument definuje budoucí směřování vývoje odpadového hospodářství ČR a formuluje dlouhodobou vizi pro období let 2025—2035.

Plán na více než 400 stranách vyhodnocuje stav a vývoj odpadového hospodářství v ČR, analyzuje toky jednotlivých druhů odpadů a modeluje možné scénáře a prognózy vývoje produkce a nakládání s komunálními odpady. Navazující Závazná část stanovuje cíle, opatření a zásady odpadového hospodářství obecně i pro jednotlivé typy odpadu. Směrná část plánu pak obsahuje především nástroje pro splnění cílů.

Ekonomická analýza POH ČR odhaduje, že v následujících deseti letech budou ke splnění cílů potřeba investovat do odpadového hospodářství až 159 mld. Kč. Vzhledem k tomu, že současné investice do odpadového hospodářství se pohybují kolem 5 miliard korun ročně, hovoří POH ČR o nutnosti ztrojnásobit investice do nakládání s odpady. Přičemž celá čtvrtina potřebných investic má jít do výstavby zařízení na pálení odpadů. A řekněme to rovnou — zbytečně.

Honba za ekonomickým růstem znamená stále více odpadů

První Plán odpadového hospodářství ČR připravila v roce 2001, v časech opoziční smlouvy za sociálně demokratické vlády Miloše Zemana, firma AEA Technology. Připravit ucelený vládní strategický dokument o nakládání s odpady vyžadovaly evropské směrnice a mělo se tak ujasnit směřování státu v oblasti odpadového hospodářství ve vztahu k cílům Evropské unie, do které se vláda snažila vstoupit.

V ČR už byly budované zabezpečené skládky odpadů na evropské úrovni, které nahradily dosavadní divoké zasypávání různých jam v okolí měst a obcí. Měli jsme i vybudovaný systém svozu komunálních odpadů svozovými společnostmi. Čekalo nás však plnění prvních cílů pro třídění odpadů, k čemuž byl zákonem zaveden systém zpětného odběru, kdy výrobci přispívají obcím na třídění a recyklaci vytříděných obalů. Začínal první odklon od nakládání se směsným odpadem k jeho třídění.

Avšak již první POH ČR obsahoval strukturální problém. Honba za stále vyšším hrubým domácím produktem znamenala stále vyšší spotřebu zboží, s níž souvisí stále vyšší produkce odpadů. Odklonit produkci odpadů od rostoucí ekonomiky neuměly ani země západní Evropy. ČR si však tento cíl dala ve Státní politice životního prostředí z roku 2001: chtěla snížit produkci komunálních odpadů ze 400 kg na osobu v roce 2000 na 350 kg na osobu v roce 2005.

Návrh POH ČR však se snižováním produkce komunálních odpadů vůbec nepočítal. Obsahoval dva scénáře vývoje, oba kalkulovaly s nárůstem produkce odpadů a oba scénáře se mýlily. V roce 2005 jsme totiž v ČR produkovali již 530 kg komunálních odpadů na osobu. Zcela jsme podcenili základní kámen platné odpadové hierarchie, podle které je na prvním místě prevence vzniku odpadů, následovaná opakovaným použitím a recyklací a až na konci je energetické využití a odstranění.

EU věděla, že je špatně ničit cenné suroviny tím, že se uloží na skládky. Směrnice EU proto požadovaly po členských zemích omezit skládkování biologicky rozložitelných odpadů, které lze snadno přeměnit na kompost zlepšující kvalitu půd, nebo na bioplyn nahrazující dovážený zemní plyn.

Šestý Akční environmentální plán EU požadoval snížit do roku 2010 množství skládkovaných odpadů o 20 procent oproti roku 2000. Návrh POH ČR s tímto souzněl, takže navrhl omezit skládkování. Výsledkem neustále se zvyšující produkce odpadů a snížení skládkování byl jednoduchý závěr: ČR musí do roku 2020 postavit spalovny odpadů s kapacitou přes 2 miliony tun komunálních odpadů ročně, což byla investice ve výši přes 50 miliard korun.

Není divu, že tento návrh POH ČR čelil velké kritice a ekologické občanské organizace připravily alternativní návrh plánu. Byla to doba, kdy stát podporoval zapojení veřejnosti do procesu příprav strategických vládních dokumentů, což do té doby nebylo zvykem. Finální verze POH ČR schválená vládou v roce 2003 tlak na výstavbu spaloven odpadů nakonec neobsahovala. Naopak bly doplněn cíl zajistit do roku 2010 recyklaci 50 procent komunálních odpadů.

Odklon od nakládání se směsným komunálním odpadem k třídění a recyklaci komunálních odpadů byl dovršen. Ano, další vedení Ministerstva životního prostředí různě blokovalo snahy o recyklaci a snažilo se podporovat spalování odpadů, ale to je jiný příběh.

Peníze utopené ve spalovnách

Právě schválený Plán odpadového hospodářství opět počítá s tím, že ČR musí do roku 2035 splnit závazný cíl EU snížit podíl skládkovaných odpadů na 10 procent. Dokonce přichází i s variantami skládkovat 5 procent nebo dokonce 0 procent komunálních odpadů. Podařilo se také zajistit, že POH ČR počítá se závaznými cíli EU na výrazné zvýšení recyklace komunálních odpadů.

S plněním závazných cílů EU pro ČR tedy formálně souhlasíme. Horší to je s cílem Evropské unie snížit produkci směsných komunálních odpadů, tedy odpadů zbylých po třídění, o 50 procent do roku 2030. Tento cíl si stanovila EU, tedy i Česká republika jako členský stát Unie, v Akčním plánu na snížení znečištění. Pro ČR je ale nezávazný a náš stát jej neplánuje plnit, protože v optimistickém scénáři navrhuje snížit produkci směsných komunálních odpadů o 27 procent v roce 2030 a 44 procent do roku 2035. Zároveň však i tento optimistický scénář počítá s růstem celkové produkce komunálních odpadů do roku 2030.

Co se týče snížení produkce obalů, ani tady POH ČR nereflektuje — dokonce pro náš stát závazné — cíle snížit produkci obalů. Nařízení Evropské komise o obalech požaduje, aby členské státy snížily produkci obalů o 5 procent do roku 2030, 10 procent do roku 2035 a 15 procent do roku 2040. Cíle jsou měřeny vzhledem k produkci obalů z roku 2018, kdy se u nás vyprodukovalo 1,297 milionů tun obalů. ČR tedy musí do roku 2030 snížit produkci obalů na 1,232 milionů tun.

Problém však je, že produkce obalů u nás neustále roste. Zatímco v roce 2003 se vytvořilo 720 tisíc tun obalů, v roce 2013 jsme překročili milion tun a v roce 2018, ke kterému se cíle pro snížení produkce obalů počítají, jsme vyprodukovali skoro 1,3 milionu tun obalů. Od té doby produkce neklesá a poslední údaje z roku 2023 ukazují, že už produkujeme kolem 1,4 milionu tun. V roce 2030 přitom budeme muset produkovat o 12 procent méně, tedy pouze 1,232 milionu tun obalů. Rok 2030 je už za pět let, ale v právě schváleném POH ČR se nedočteme, jak tento husarský kousek Česká republika zvládne a co pro to musí udělat.

Výsledek je stejný jako před pětadvaceti lety: snižování produkce ignorujeme, množství odpadů poroste, skládkování musíme snížit. Závěr: musíme postavit spalovny odpadů. A skutečně. POH ČR hovoří o nutnosti investovat až 34,7 miliard Kč do nových spaloven a dalších 9,6 miliardy Kč do rekonstrukce stávajících zařízení. Dalších 8,9 miliard má jít do spaloven nebezpečných odpadů. Na nakládání se směsným netříděným odpadem by mělo jít až 65,3 miliardy Kč.

Potřebné investice do třídění, dotřiďovaní a recyklace jsou přitom nižší a měly by stát až 54,3 miliardy Kč. Pokud bychom splnili evropský cíl Akčního plánu pro snížení znečištění a snížili produkci směsných komunálních odpadů o 50 procent do roku 2030, pak se investice do zpracování směsných komunálních odpadů jinak než skládkováním sníží z 34,7 na 10,3 miliard korun, protože by bylo nutné takto zlikvidovat pouze 266 tisíc tun.

Dotřiďování je efektivní. My ho ignorujeme

Ani oněch 266 tisíc tun směsných odpadů přitom není nutné spalovat. POH ČR zcela ignoruje možnosti dotřiďování směsných komunálních odpadů. Tedy technologii, která je v zahraničí běžná. Například ve Švédsku mezi Uppsalou a Stockholmem dotřiďují 100 tisíc tun směsného komunálního odpadu ročně. Z odpadu, který se dnes v ČR považuje za nerecyklovatelný a vhodný pouze k likvidaci ve spalovně, Švédi vytřídí přes 9 procent plastů a kovů k recyklaci, čímž ušetří 1,2 milionů eur.

Proč Švédi vytřiďují ze směsných komunálních odpadů plasty? Protože Švédsko dobrovolně zavedlo emisní povolenky i na emise ze spaloven odpadů. Ve chvíli, kdy spálením tuny polyetylenu vzniknou dvě tuny CO2, se pálit plasty ekonomicky nevyplácí. Emisní povolenky na emise ze spaloven přitom bude brzy nutné platit v celé EU. Další linka na dotřídění směsných komunálních odpadů funguje například v polském Gdaňsku. Ročně zpracuje 160 tisíc tun směsných odpadů a k recyklaci z nich pošle 16,6 tisíc tun odpadů, které jsou u nás považovány za nerecyklovatelné.

Česká republika nemá moderní Plán odpadového hospodářství. Pod tlakem energetiků sází na emisně problematické a velmi drahé spalovny odpadů, které nerudovskou otázku „kam s odpady?“ neřeší. Skutečným řešením je prevence vzniku odpadů, obsažená ve strategii nulového odpadu — zero waste, kterou následuje stále více měst a obcí od Mnichova přes chorvatský ostrov Krk až po Barcelonu. A mají výsledky. Těm nejlepším se daří snížit produkci směsných odpadů pod 100 kg na osobu a rok. V ČR zatím žádné certifikované zero waste město nemáme. Zato máme plán, jak vyhodit do nepotřebných spaloven 25 miliard korun.