Přestože se skládka nachází sedm set kilometrů od mořského pobřeží, oblohu nad ní zakrývají mračna racků. Jedno z největších otevřených smetišť v Evropě leží mezi kopci pokrytými poli, pár stovek metrů od Dunaje, v údolí na předměstí srbského hlavního města Bělehradu. Celé půlstoletí sem popelářské vozy sváží na hromadu komunální odpad — každý rok více než půl milionu tun. Smetí se za tu dobu navršilo do závratných čtyřiceti metrů vysoké hory plastu, rozbitého nábytku, kovových součástí a organického odpadu.

Právě přijíždí kolona popelářských vozů městské společnosti Gradska čistoća, která skládku provozuje, aby vysypala svůj denní náklad. Buldozery rozhrnují odpad do stran. Skládku obklopuje strouha připomínající středověký hradní příkop, naplněná tmavou tekutinou. Na větvích okolních stromů se třepetají tisíce plastikových sáčků.

„Za celých padesát let nikdo neudělal nic, aby se situace v oblasti Vinca zlepšila. Je to naprostá ekologická katastrofa… Co půl roku se na skládce vznítí metanová kapsa a vyvolá požár,“ stěžuje si Dragan Đjilas, dříve primátor Bělehradu (2008-2013), nyní vůdce opozice proti konzervativnímu prezidentovi Aleksandaru Vučićovi. Za dobu trvání své funkce plánoval vybudovat obecní spalovnu, ale z toho kvůli nedostatku financí od soukromých sponzorů sešlo.

Zdá se, že nakonec spalovna přece jen vznikne, ale pod francouzskou vlajkou. V září 2019 uzavřela francouzská nadnárodní společnost Suez, hlavní člen mezinárodního konsorcia Beo Clean Energy Limited, s městem Bělehrad kontrakt za tři sta milionů eur. Má za ně postavit spalovnu jen kousek od místa dnešní skládky. „Obávám se, že to problémy oblasti Vinca nevyřeší. Suez bude spalovat pouze nově vzniklý odpad z Bělehradu, ten starý tu bude dál pomalu hnít, znečišťovat půdu a Dunaj,“ říká bývalý primátor nad sklenkou coly v kanceláři uskupení Aliance pro Srbsko, pravo-levé koalice stran vytvořené proti neoliberální a klientelistické politice prezidenta Vučiće.

Obří francouzská společnost přislíbila, že ze stávající skládky začne čerpat bioplyn a z odpadu ve spalovně vyrábět energii. Zařízení by mělo spalovat 43 tun odpadu za hodinu, z nichž vznikne 103 megawattů elektřiny. Vedení města krok označilo za politické vítězství. Má se jím dosáhnout uzavření jedné z největších evropských skládek a zároveň slovy náměstka primátora Gorana Vesiće „vytvořit nejmodernější systém nakládání s odpadem“. Suez si za toto deklarované vyřešení ekologického problému zvaného Vinca zajistí stabilní příjem na pětadvacet let dopředu.

Legrace za miliardy

Údajné politické vítězství však ještě může obyvatele Bělehradu přijít draho. Suez je odhodlán vytěžit ze své investice v oblasti Vinca co nejvíce. Město se zavázalo zaplatit společnosti během pětadvaceti let téměř 1,6 miliardy eur. Do roku 2043 tedy země, jejíž hrubý domácí produkt činí 40 miliard eur, vydá za budoucí spalovnu astronomickou částku.

„Zaplatíme to my, občané. Zdraží se poplatky za odpad. Podobné kontrakty mezi veřejnou a soukromou sférou jsou prospěšné hlavně pro soukromé zahraniční společnosti, ne pro veřejnost. V Bělehradě se staly normou, a proto zde životní náklady stále rostou,“ říká Aleksa Petkovic, mluvčí občanské organizace Ne Davimo Beograd (Neprodávejme Bělehrad).

Na zdi v jeho kanceláři visí plakát s obří kachnou plující po Dunaji, symbol hnutí, kterého je členem od roku 2016. Tehdy se konaly v Bělehradě velké protesty proti developerskému projektu Waterfront na obou březích řeky, který měly financovat Spojené arabské emiráty. Od té doby se hnutí zapojilo do protestů i proti dalším korporátním projektům včetně toho pro oblast Vinca.

„Tento typ spolupráce je silně kontroverzní. Politici zadluží město na mnoho let dopředu,“ říká Pippa Gallopová z organizace Bankwatch, která se zaměřuje na monitoring mezinárodních finančních institucí ve východní Evropě. „Evropská banka pro obnovu a rozvoj i Mezinárodní finanční korporace (součást Světové banky) ji přesto velmi intenzivně prosazují,“ dodává.

V oblasti Vinca je země kontaminovaná mnoha vrstvami plastů. Po celé zemi vzniká čím dál více nelegálních skládek, systém třídění a recyklace plastů téměř neexistuje. I obyčejný odvoz odpadu je často problém. Všechen odpad z Bělehradu putuje právě na skládku Vinca, kde se v něm přehrabují racci. Město do zpracování odpadu nikdy neinvestovalo. Tu trochu, která se recykluje, zpracovává hrstka soukromých firem, která si bere elektronický odpad, anebo ji svážejí lidé živící se sběrem šrotu, většinou sociálně slabí Romové.

Původní projekt spalovny, s nímž přišel Dragan Đjilas, proto nezahrnoval pouze výrobu energie z odpadu, ale také vytvoření pracovních míst: „Částka, kterou společnosti Suez zaplatíme za spalovnu, tedy 1,6 miliardy eur, je sedmkrát vyšší, než kolik by býval stál můj projekt. Máme tedy dvě možnosti: buď investovat 300 milionů eur ze své kapsy a vyrábět si svoji energii, nebo zaplatit víc než půl druhé miliardy zahraniční korporaci, a pak si od ní kupovat energii za cenu vyšší než tržní. Hádejte, co jsme si vybrali…“

Od plastů k zelené energii

Vedení města se zavázalo, že bude v příštích pětadvaceti letech nakupovat elektřinu vyrobenou ve spalovně firmy Suez, a to za cenu dvojnásobně vyšší, než je na trhu. Vyplývá to z první verze smlouvy, která na veřejnost pronikla díky organizaci Transparency Serbia. „Takováto cena bude těžko motivovat občany, aby si doma přestali topit uhlím,“ říká Aleksa Petkovic. Náklady, které platí město Suezu za výrobu „obnovitelné energie“, zdražují obyvatelům elektřinu o několik centů za kilowatt. Může se to zdát jako malý rozdíl, Srbsko je ovšem země, kde průměrný plat nepřesahuje tři sta eur měsíčně.

Rovněž označení „zelená energie“ je značně diskutabilní. Ve skutečnosti neodpovídá evropské legislativě, kterou Srbsko částečně začlenilo do svého právního systému za účelem budoucího přistoupení k Evropské unii. Nedávná zpráva organizace Bankwatch zabývající se nesrovnalostmi ve smlouvě mezi městem Bělehrad a firmou Beo Clean Energy Limited poukázala na to, že smlouva o výši ceny elektřiny odporuje unijním pravidlům. Podle nich nelze energii vyrobenou spalováním plastů řadit mezi „obnovitelnou“.

Spálením 340 tisíc tun plastů ročně město rovněž ohrožuje celonárodní cíl recyklovat padesát procent komunálního odpadu do roku 2030, který musí země splnit kvůli souladu s evropskou legislativou. Zelený nátěr, kterým Suez maskuje svou spalovnu, je tedy celkem děravý. „Ve výběrovém řízení nenabídla žádná firma řešení, které by umožnilo začít odpad třídit a recyklovat,“ upozorňuje Pippa Gallopová.

Snaze recyklovat na skládce Vinca odpad nasvědčuje jen pár plastových pytlů, které patří místním Romům. Pracují bez jakýchkoli ochranných pomůcek a jejich činnost jim vynáší jen minimum. Sběrači surovin čekají, až vozy společnosti Gradoscka čistoća vysypou svůj náklad, a poté se vydají hledat jakýkoliv použitelný materiál: úlomky kovu, betonové dlaždice, nábytek, rozbité kuchyňské potřeby… Vše, co poberou, naloží do svých aut, někdy také starých dodávek značky Yugo, a zamíří do sousední vesnice, kde mají skladiště. Tam rozřežou nasbíraný kov, který se pak snaží prodat, a rozeberou elektroniku na použitelné náhradní díly.

Neorganizovaným sběrem odpadu se v této oblasti živí tisíce lidí. Městská firma Gradoscka čistoća některým z nich dokonce udělila povolení na skládce pracovat. Vedení města není schopné samo vytvořit systém zpracování odpadu a recyklace, a tak se rozhodlo práci částečně outsourcovat na zranitelné skupiny obyvatel. Ti si na skládce ničí zdraví například při sběru plastů, které pak prodávají po třiceti centech za tři kila.

Do očí bijící neschopnost vytvořit v hlavním městě obecní systém zpracování odpadů se pak promítá i do zbytku země: v Srbsku se zpracovává a recykluje se pouhých pět procent odpadu. Oproti tomu Slovinsko, taktéž země bývalé Jugoslávie, se přitom dokázalo stát evropským šampionem v redukci odpadu, aniž by využilo služeb soukromých firem.

Veřejné zpracovatelské středisko hlavního města Lublaně přemění každý rok 166 600 tun odpadu na kompost, biopalivo nebo nové výrobky. Zpracuje tedy téměř osmadevadesát procent všeho odpadu, který do něj putuje. Pro Aleksu Petkovice je to jasný důkaz, že i na západním Balkáně je možno dosáhnout cílů Zero Waste: „Chce to jen, aby srbská vláda zapracovala na systému sběru a třídění, což by umožnilo zlepšit alespoň využití organického odpadu.“

Dioxiny a furan

„U smluv mezi veřejným a soukromým sektorem je vždy těžké říct, kdo je vítězem: korporace, nebo obecný zájem?“ říká Nemanja Nenadić z Transparency Serbia. Tuto otázku si klade stále, dokonce i poté, co byl členem výboru, jež měl za úkol hodnotit nabídky na realizaci projektu Vinca. Nebyla to snadná úloha ani pro členy městské rady — na pročtení více než tisíce stran kontraktu, který navíc nebyl přeložen do srbštiny, měli jen pár dní.

Část projektu měla původně financovat Evropská investiční banka, tedy další finanční instituce Evropské unie, nakonec ale couvla a projekt prohlásila za nekompatibilní s evropskými environmentálními normami. To ovšem nebránilo Evropské bance pro obnovu a rozvoj (ERBD), jejímž cílem je usnadňovat východoevropským zemím přechod na tržní ekonomiku, dát projektu zelenou.

„Partnerství se soukromým sektorem představuje nový způsob financování veřejného sektoru v Srbsku, který se tím stává méně zranitelný vlivem politické nestability,“ tvrdí Alex Reiserer, mluvčí ERBD. „Díky této smlouvě bude moci Bělehrad snížit rizika způsobená znečištěním a omezit ničení ekosystémů,“ doplňuje.

Kvůli převedení systému nakládání s odpady na soukromou společnost však město ztratí na dalších pětadvacet let kontrolu nad řešením environmentálních rizik. Je ale také pravdou, že pro vedení města ani pro vládu to stejně nebylo prioritou, protože mají dost práce s lákáním zahraničních investorů, kteří by zde vytvořili pracovní místa a oživili skomírající průmysl.

„Jak se budou měřit emise dioxinů a furanů z budoucí spalovny, když v Srbsku nemáme žádnou laboratoř, která by je dokázala měřit?“ ptá se Aleksa Petkovic. Obyvatelé Bělehradu, kteří si chtěli v minulosti stěžovat na problémy s městskou skládkou, se neměli moc kam obrátit. Až ji však převezme korporace Beo Clean Energy Limited, možností bude ještě méně.

„Chceme podat podnět na ERBD, aby od podpory tohoto škodlivého projektu ustoupila,“ pokračuje Petkovic. Dokáže však jeho hnutí i přes svou odhodlanost odvrátit realizaci projektu za více než miliardu eur? S plánovaným propojením veřejného a soukromého sektoru by rád skoncoval i bývalý primátor Dragan Đjilas, pokud by se dostal k moci. „Podá-li na nás Suez žalobu k investičnímu arbitrážnímu soudu, někdo z vedení města nakonec promluví a pak se konečně dozvíme se, kdo v radě má z tohoto šíleného projektu prospěch,“ uzavírá.

Z anglického originálu „From Public Refuse to Private Profits: Does Belgrade really need a costly, corporate-built incinerator?“ publikovaném ve sborníku Cities versus Multinationals přeložila MÍLA PALÁNOVÁ. Překlad publikujeme díky podpoře Friedrich-Ebert-Stiftung. Sborník vznikl v rámci spolupráce Evropské sítě organizací monitorujících nadnárodní korporace (ENCO), které je Deník Referendum členem. Českým příspěvkem do sborníku je text popisující příběh úspěšného vzdoru města Horní Jiřetín.