V Srbsku se 3. dubna konaly volby, ve kterých občané rozhodovali o postu prezidenta, složení parlamentu, vedení Bělehradu a vedení dalších třinácti obcí. Předběžné výsledky ukazují na pravděpodobné pokračování stávajícího směřování země.

Podpora dosavadní hlavy státu Aleksandra Vučiće ze strany voličů mírně narůstá a v letošních prezidentských volbách, podle předběžných výsledků, získal 58,54 %, což je zhruba o tři procenta a 200 tisíc hlasů více než v roce 2017. Výsledek znamená, že se druhé kolo voleb už nebude konat.

Na druhém místě skončil kandidát opoziční koalice „Sjednoceni pro vítězství Srbska“ a bývalý náčelník generál štábu armády Zdravko Ponoš, který získal 18,42 % hlasů. Následně 5. dubna bez dalších podrobností oznámil, že opouští Národní stranu, jejímž byl členem.

V předchozích parlamentních volbách, které se konaly v létě 2020, získala Vučićova Srbská pokroková strana (SNS) 60,65 % hlasů. Do jednokomorového parlamentu se tehdy dostaly prakticky pouze tři strany — právě dominantní Srbská pokroková strana se ziskem jasné většiny 188 z 259 mandátů, koalice Socialistická strana Srbska (SPS) a Jednotné Srbsko s 32 mandáty (10,38 %) a SPAS Aleksandra Šapiće, která získala 11 mandátů (3,38 %).

Vedle nich se do parlamentu se dostaly i strany národnostních menšin, jelikož své místo mají garantované. Následně se SPAS Aleksandra Šapiće (tradičně silný v Bělehradě) sloučil se Srbskou pokrokovou stranou, která už předtím vytvořila koalici se SPS. Vznikl tak parlament bez opozice.

Důvodem, proč žádná opoziční strana v roce 2020 do parlamentu nevstoupila, bylo to, že většina z nich volby bojkotovala. Opozice se nicméně v této otázce nedokázala úplně spojit a účast její části tak volby legitimizovala, vyvolala rozčarování části obyvatelstva z opozice, a z uznání výsledků voleb mezinárodním společenstvím.

Ta část opozice, která volby v roce 2020 bojkotovala, přitom doufala, že Západ, zejména Evropská unie, výsledky voleb kvůli její neúčasti neuzná a že parlament vytvořený pouze vládními stranami nebude pokládat za legitimní. Vládnoucí moc se proto ještě před volbami v únoru 2020 pokusila pobídnout účast stran ve volbách a vstup menších stran do parlamentu usnadnit snížením uzavírací klauzule z pěti procent na tři procenta, což ale v praxi v roce 2020 nepřineslo výsledky. Opatření nicméně zůstalo platné i v letošních volbách a umožnilo vstup do parlamentu některým opozičním stranám.

V letošních parlamentních volbách tak sice znovu zvítězila Srbská pokroková strana, ale poprvé od roku 2014 nebude mít sama parlamentní většinu. Oproti volbám z roku 2014, které pro SNS byly mimořádně důležité a úspěšné, kdy strana získala 158 mandátů, v letošních volbách podle předběžných výsledků získala o víc než sto tisíc hlasů méně, což znamená třiačtyřicet procent hlasů a cca 120 mandátů.

To ji přinutí vytvořit koaliční vládu, a to pravděpodobně s dosavadním koaličním partnerem — Socialistickou stranou Srbska, která letos získala kolem dvanácti procent. Do parlamentu se, vedle stran národnostních menšin, dostalo celkem sedm stran, ideologicky rozprostřených napříč spektrem.

V Srbsku má vládnoucí strana obrovský vliv jak v státních, tak i v soukromých médiích, která jsou závislá na státním financování a politicky spjatá s vládnoucí mocí. Opozice tak do celostátních médií prakticky nemá přístup. Ani částečné zlepšení situace v posledních několika měsících nemohlo kompenzovat nánosy státní propagandy z posledního desetiletí.

Na rozdíl od představitelů Srbské pokrokové strany, kteří jsou v médiích zastoupení každodenně, a to téměř vždy v pozitivním nebo neutrálním světle, opozice byla na mediální scéně v poslední dekádě kritizována a démonizovaná bez možnosti argumentovat na svoji obranu. Provládní média se opozici snažila marginalizovat a prakticky se stala nástrojem prosazování Vučićova obrazu o opozičních představitelích.

Za hlavní problém prozápadní opozice v Srbsku lze označit neschopnost se sjednotit, vytvořit dostatečně silný program a najít kandidáta, který by dokázal čelit Vučićovi a jeho straně. Vučić je zosobněním Srbské pokrokové strany a letošní volby ukázaly, že ač její podpora mírně klesá, opozice to nedokáže využít.

Opozice má také tendenci se štěpit kvůli vnitřním rozporům, čímž vznikají malé strany, jež pak nejsou schopny získat výraznější podporu obyvatelstva. Zároveň opozice svým programem nedokáže mobilizovat lidi, kteří k volbám tradičně nechodí.

Ve volebních kampaních dominovala témata jako Kosovo, zahraničněpolitická orientace Srbska, otázka vstupu Srbska do NATO a EU, ale i postoj Srbska vůči ruské agresi na Ukrajině. Program opozice lze nicméně charakterizovat jako „anti-Vučić“, jelikož kritika dosavadní vládnoucí moci v Srbsku byla jeho centrálním motivem.

Opozice ale nedokázala nabídnout jasná řešení socioekonomických, politických a ekologických problémů, jež by mohla voliče přesvědčit. Šance na změnu vlády jsou tedy v Srbsku velmi malé.

Opozice byla nejsilnější v Bělehradě, kde ale volební výsledky dosud nejsou jasné. Kvůli mnoha nesrovnalostem se budou volby na některých místech dokonce opakovat. V případě, že by se celá opozice — včetně pravicových stran — sjednotila a mobilizovala voliče, mohla by snad převzít moc alespoň na bělehradské radnici.

Demokracie v Srbsku v posledních letech eroduje, což potvrzují mezinárodní pozorovatelé i občanské organizace. Znovuzvolení Aleksandra Vučiće a Srbské pokrokové strany naději na změny neskýtá. Aleksandr Vučić se v zahraniční politice snaží lavírovat mezi Západem a Východem, oficiálně se zasazovat o vstup Srbska do EU, a na druhou stranu poskytovat půdu Rusku a Číně pro posílení svého vlivu v zemi. Ani zde nelze větší změny očekávat.

I když podle průzkumů je většina obyvatel pro vstup Srbska do EU, stát pouze pomalu a nedostatečně provádí nezbytné reformy. A navzdory tomu, že Srbsko nesouhlasí s ruskou agresi na Ukrajině, nelze očekávat, že se od Ruska vzdálí. Oba státy mají tradičně přátelské vztahy a Srbsko je na Rusku závislé jak kvůli energetice, tak zejména kvůli jeho podpoře v otázce nezávislosti Kosova. Případná změna zahraničněpolitické orientace Srbska však může také záviset na síle a obratnosti Evropské unie.