Již od konce studené války a založení Evropské unie v roce 1992, které přinesly perspektivu jejího rozšíření na východ, provází evropskou politiku dilema mezi prohlubováním a rozšiřováním. Tyto dvě veličiny byly často vnímány jako spojené nádoby, nebo „zero-sum game“ — hra s nulovým součtem. Jako by jedno vylučovalo druhé.

Většina zakládajících zemí — Francie, Itálie, Benelux — se spíše klonila k prohlubování integrace a velmi opatrnému rozšiřování. Naopak Britové, Němci a Skandinávci, kteří sami přistoupili až později, na druhou stranu viděli v rozšiřování na východ geopolitickou příležitost. Již od 60. let 20. století také leží na stole stále nevyřešená, leč nyní k ledu uložená, otázka možného členství Turecka.

Agenda rozšiřování je přítomná stále a dodává celému procesu integrace možná větší dynamiku než debaty o budoucnosti Evropy formou revize smluv a institucí. Jejími hlavními protagonisty jsou nové členské země, ale podpora Německa a severských zemí je klíčová.

Na druhou stranu, rozporuplná zkušenost, kterou Evropská unie zažívá, pokud jde o chování Maďarska a Polska, dává za pravdu francouzským skeptikům z 90. let, kteří varovali, že postkomunistické země nejsou mentálně připraveny na členství v Unii se sdílenou suverenitou. Francie nedávno dala najevo, že s rychlým rozšiřováním o země Západního Balkánu má problém a nevyřešené partikulární spory (Španělsko v. Kosovo, Bulharsko v. Severní Makedonie) situaci ještě více komplikují.

Směs těchto tendencí vyústila do situace, kdy Evropská unie v agendě rozšiřování přešlapuje na místě. Nejdále je v jednáních se Srbskem a s Černou Horou (ta je navíc i členem NATO), které by teoreticky mohly podle vyjádření Evropské komise do Unie vstoupit v roce 2025.

Politické problémy v obou zemích ale situaci velmi komplikují, pomineme-li obecné problémy všech zemí Západního Balkánu s korupcí, nezávislostí justice apod. V Srbsku již dlouhou dobu vládne nacionalistický režim prezidenta Vučiče. Viktor Orbán by takového politika do EU vzal ihned, ale ostatní země oprávněně váhají.

Také Černá Hora na tom v daném ohledu není nejlépe. Její ministr spravedlnosti nedávno otevřeně relativizoval masakr ve Srebrenici, a země je navíc zadlužená vůči Číně, která tam staví dálnici.

Ještě o něco hůře na tom jsou Severní Makedonie a Albánie, byť posledně jmenovaná je již členem NATO. Jednání s nimi probíhají poměrně těžko a konec je v nedohlednu. Kosovo a Bosna a Hercegovina (BiH) zatím čelí poměrně neřešitelným politickým problémům. Kosovo zatím neuznávají všechny členské země Evropské unie jako samostatný stát a Bosna a Hercegovina má dlouhodobě neudržitelné vnitřní uspořádání, spolu s kupou dalších potíží.

Otázkou je, co s touto situací udělají Slovinci během svého předsednictví Rady Evropské unie v druhé polovině roku 2021. Určitě se budou snažit věci posunout vpřed, ale jejich nedávný plán na reorganizaci Bosny a Hercegoviny vyvolal spíše kontroverzi.

Slovinský premiér Janez Janša je v EU vnímám jako „ranař“ Orbánova střihu. Jeho „agresivní rozšiřovací politika“, jak to sám nazval, tudíž asi narazí na odpor Francie a dalších.

Mnoho odborníků se shoduje v tom, že rozšiřování bylo a je možná nejúspěšnějším geopolitickým počinem Evropské unie. Ekonomická a politická stabilizace přistupujících zemí a potenciálních kandidátských zemí je skutečným nástrojem „soft-power“, který je v mnohém mocnější než ruská či čínská finanční pozlátka, nebo spojenectví s Amerikou.

Evropská unie tento nástroj ale nevyužívá dostatečně a chybí jí i jasná dlouhodobá rozšiřovací strategie. Je zřejmé, že vstup Turecka do Unie není na pořadu dne, ale jasnější přísliby směrem k zemím jako Ukrajina, Moldavsko či Gruzie by Evropská unie udělat mohla a měla. Nadcházející summit Východního partnerství na podzim 2021 je k tomu dobrou příležitostí.