Českou republiku čeká v příštím roce předsednictví Rady Evropské unie. Nejedná se o předsednictví celé EU, jak se někdy mylně zmiňuje. Evropská rada má svého stálého předsedu a Rada EU je jen jednou ze tří hlavních legislativně-exekutivních institucí EU. Význam předsednictví však není radno podceňovat. Je proto vhodné si ujasnit, co se od nás přesně čeká a jaký je rozdíl oproti českému předsednictví v roce 2009, kdy Evropská rada ještě stálého předsedu neměla a role předsednické země byla větší, pokud jde např. o strategické směřování EU.

Předně, nemá nyní smysl razantně přehodnocovat dlouhodobé strategické priority země, které vláda Andreje Babiše (ANO) do programu předsednictví integrovala. Jedná se digitalizaci, důraz na Východní partnerství, racionální přístup k ekologické tranzici s důrazem na zmírňování dopadu na průmysl (např. automobilový) apod.

Zadruhé, předsednická země má největší relativní vliv, pokud jde o vyjednávání evropské legislativy. Jménem všech členských států dojednává s Komisí a Evropským parlamentem finální podobu evropských zákonů (nařízení, směrnic, rozhodnutí). Předsednická země se sice musí držet mandátu, který jí ostatní členské státy dají, má však zároveň poměrně velký manévrovací prostor pro to, aby do unijní legislativy vtiskla svou stopu.

To pro nás bude zásadní, zejména kvůli možnosti vyjednat dokumenty jako Fit for 55 nebo Digital Services Act, které jsou pro ČR klíčové. Platí, že výsledek bude lepší o to, oč lépe bude česká vyjednávací role personálně zajištěna. V této otázce ale panují určité pochybnosti. Stávající koncepce předsednictví se totiž plně spoléhá na stávající množství úřednictva na ministerstvech a na Stálém zastoupení ČR při EU, což jednoduše nemusí stačit.

Nová vláda by proto měla zvážit angažmá externích odborníků. Zvažovaná funkce ministra pro předsednictví by situaci nijak nevylepšila, potřebujeme kvalitní lidi, kteří budou schopni předsedat velkému množství pracovních skupin v Radě nebo budou pro tyto předsedy a předsedkyně připravovat kvalitní podklady.

Zatřetí, předsednictví je pro nás příležitost k prohloubení neformálních kontaktů mezi úředníky i ministry napříč EU. Česká republika bude hostit neformální setkání lídrů i ministrů a může se předvést jako dobrý hostitel. V kolektivní paměti evropských úředníků a politiků dodnes zůstává vydařené setkání ministrů zahraničí v prostředí zámku Hluboká v roce 2009.

Pro novou vládu je zde příležitost se předvést takříkajíc v jiném stylu a naši zemi skutečně dobře odreprezentovat. Kromě předsedání formací Rady budou naši ministři hovořit ve výborech v Evropském parlamentu a na různých fórech. Premiéra čekají dvě vystoupení na plénu Evropského parlamentu. Pověsti České republiky jistě prospěje, když před europoslance předstoupí distingovaný profesor politologie namísto oligarchy, jehož střety zájmů se v Evropském parlamentu již několikrát probíraly.

Zmíněná změna stylu s sebou může přinést i k jistý střídmější přístup. V první polovině roku, tedy bezprostředně před námi, bude Radě EU předsedat Francie, jejíž předsednictví koliduje s tamními prezidentskými volbami. Dá se proto očekávat, že bude plné vzletných iniciativ a super-aktivity na nejvyšší úrovni, ale na mravenčí legislativní práci možná nezbyde prostor. Česká republika by proto své předsednictví měla koordinovat s podobně smýšlejícími Švédy, kteří přijdou po ní — přenést EU z francouzských výšin zpět na zem a vrátit správu evropských věcí do realistických kolejí. Úkol to nebude snadný. K jeho splnění nebude potřebovat další Entropu, ale především dostatek kvalitních lidí.