Pravý břeh - Institut Petra Fialy, publikoval nedávno další ze série krátkých textů docenta Masarykovy univerzity Petra Kanioka. Docent Kaniok tentokrát nepíše o tom, že ukrajinská krize ukazuje, jak „mýtus o ever closer union narazil na své limity“ nebo o tom, jak výsledek Konference o budoucnosti Evropy „lze připodobnit k legendárnímu dortu, co spolu upekli pejsek a kočička“.

Údajný „kolektivní progresivismus“ Evropského parlamentu

V článku „Evropský parlament — mocenský aktér nebo fórum voličů“ Petr Kaniok pro změnu kritizuje Evropský parlament a na jeho kritický text je tentokrát třeba reagovat. A to nejen proto, že Evropský parlament je v české unijní debatě tradičním otloukánkem, a je třeba jej proto hájit více než cokoli jiného související s Evropskou unií, ale také proto, že Kaniokův text má bohužel potenciál nepříznivě ovlivnit představu o Evropské unii jako takové.

Text začíná tvrzením, že Evropský parlament je institucí, která „budováním své kolektivní identity dělá vše pro to, aby demokratický deficit EU prohloubila“. Petr Kaniok píše, že Evropský parlament je sice jedinou přímo volenou institucí Evropské unie, ale údajně se zpronevěřuje své roli reprezentanta různých skupin společnosti, protože „se jako zrcadlo nechová a má zcela jiné ambice“. Podle Kanioka je touto jinou ambicí především „budování jakési kolektivní institucionální identity“.

Projevem snahy o tuto „kolektivní identitu“ je potom podle docenta Kanioka například to, že Evropský parlament si dal za cíl být v klimatické agendě „nejambicióznější a nejaktivnější institucí“. Nebo dále to, že „podobně avantgardní přístup“ má „v případě genderové agendy či v problematice vlády právního státu“.

Uvedené postoje, které Petr Kaniok shrnuje termínem „kolektivní progresivismus“, podle něj „nerezonují s preferencemi většiny evropských voličů“ a Evropský parlament tak neplní svou roli zastupitelského sboru. Podle Kanioka „snaha prezentovat se jako jednolitý aktér politického soupeření v Evropské unii“ je „zbytečná a škodlivá pro budoucnost demokracie politického systému Evropské unie“.

Žádná „aktivistická kultura“, ale naplňování role plynoucí ze smluv

Polemiku s výše uvedeným hodnocením začněme připomenutím, že Petr Kaniok dlouhodobě vidí Evropský parlament hlavně jako místo, ve kterém má velký vliv „aktivistická politická kultura“. Nebo jako místo, které „vyniká zvýšenou citlivostí na libovolná práva libovolné menšiny“.

Na tento svůj popis má jistě právo, nelze se však ubránit dojmu, že jde jen o snahu zpochybnit postoje Evropského parlamentu tam, kde nesouzní s jeho konzervativním přesvědčením. Pokud Evropský parlament prosazuje ambiciozní cíle v otázce klimatu nebo kritizuje dodržování principu vlády práva v Polsku a v Maďarsku, není to výsledek „aktivistické politické kultury“, ale jednoduše toho, že v Evropském parlamentu mají většinu politici, kteří klima nebo zachování principu vlády práva považují za svoje priority.

Jde o většinu, která prochází napříč spektrem, od socialistů přes Zelené až po umírněné konzervativce z řad evropských lidovců. A je to samozřejmě také většina procházející napříč evropskými národy.

To, co Petr Kaniok nazývá kolektivní identitou Evropského parlamentu, je potom zcela normální rys unijní politiky vycházející ze současného uspořádání Evropské unie. Evropský parlament stejně jako Rada vystupují v různých situacích „bruselského života“ jako instituce, které mají svou vlastní identitu vycházející zejména z role, kterou zastávají ve struktuře EU a kterou se snaží v konkrétních situacích uhájit nebo posílit.

Jestliže legislativní proces funguje v Evropské unii tak, že návrhy předkládá Evropská komise a následně Evropský parlament a Rada vyjednávají o konečném znění v pozici dvou zákonodárců, je potom přirozené, že obě instituce se chovají jako „instituce“. A tedy mají i nějaké vědomí vlastní existence, vlastní sebevědomí, mají prostě vlastní identitu.

Zastánci Evropy národních států, ve které by vše rozhodovaly jen vlády členských států, by samozřejmě byli rádi, kdyby Evropský parlament byl jen něčím jako diskusním klubem, který vlády vyslechnou, a potom se zařídí zcela podle vlastního uvážení. Tak to ale dnes není. Evropský parlament je institucí, které evropské právo přiřklo určitou roli v systému a jeho představitelé se potom tuto roli snaží naplnit.

Vychází přitom nikoli z „aktivistické politické kultury“, ale například z Interinstitucionální dohody o zdokonalení tvorby právních předpisů, což je dokument uzavřený mezi Evropským parlamentem, Radou a Evropskou komisí, který upravuje detaily účasti všech institucí na tvorbě unijní legislativy. Dokument v úvodu připomíná „rovnoprávné postavení společných normotvůrců“ nebo potřebu zajistit, aby každá z institucí mohla „vykonávat práva a plnit své povinnosti zakotvené ve Smlouvách“.

Demokratický deficit EU neprohlubuje Evropský parlament, ale Visegrád

Zmiňuje-li se Petr Kaniok o tom, že si Evropský parlament stanovil v oblasti klimatu ambiciózní cíle, tak to souvisí také právě s institucionálním uspořádáním Evropské unie. Každý trochu zkušenější poslanec Evropského parlamentu ví, že jelikož finální znění legislativy se tvoří při vyjednávání s Radou, musí být pozice Evropského parlamentu taková, aby z ní v rámci tohoto vyjednávání bylo kam ustoupit, a přitom stále ještě bylo dosaženo pro Evropský parlament přijatelného výsledku. To je realita Bruselu.

I ve vyjednávání s Radou, sestávající přímo ze zástupců exekutivy členských států, potom Evropský parlament funguje jako instituce. Vyjednává na základě pozice schválené plénem a poslanec zpravodaj při vyjednávání nereprezentuje sebe nebo svou politickou skupinu, ale vyjednává jménem Evropského parlamentu. Stane-li se, že plénum přehlasuje názor zpravodaje, ten buď odstoupí, nebo přijme názor většiny — a nadále reprezentuje svou instituci.

Samozřejmě není potřeba souhlasit s každou pozicí Evropského parlamentu. Je ale třeba si uvědomit, že parlament hraje v současném uspořádání Evropské unie důležitou roli. Právě Evropský parlament v době migrační krize upozorňoval na potřebu solidarity a dodržovaní základních principů humanitárního práva. Rada tehdy akcentovala především ochranu hranic. A úsilí o solidaritu sabotovaly hlavně státy Visegrádu.

Podobně v otázce vlády práva Evropský parlament udržuje tlak na Evropskou komisi, aby nerezignovala na svou roli „strážce smluv“ ve chvíli, kdy Rada je paralyzována možností polského nebo maďarského veta. V českém kontextu populární strašení Evropským parlamentem je tak nesmyslné. Demokratický deficit neprohlubuje Evropský parlament, ale například právě právo veta v Radě, která umožňuje menšině bránit většině v účinném jednání.

Porozumění Evropskému parlamentu je klíčem k porozumění současné Evropě

Evropský parlament to i přesto v českém prostředí stále nemá lehké. Český rozhlas, jehož zpravodajství o Evropské unii je jinak kvalitní, nezařadí do výběru 24 osob klíčových pro české předsednictví ani jednu osobu, která by alespoň symbolicky ilustrovala, že Evropský parlament je pro předsednictví důležitý podobně jako Evropská komise, kterou ve výběru reprezentují dva úředníci. Jiní populární novináři potom zase žertují o tom, jestli by nebylo lepší Evropský parlament rovnou zrušit.

Je to škoda, protože jak už jsme tu psali dříve, připravujeme se tím o poznání důležitého aspektu unijní reality. A tím není myšleno jen to pozitivní. Evropský parlament není jen místem, kde všichni konsensuálně spolupracují a hledají onen mytický kompromis. Je to také instituce, kde se odehrává vrcholná evropská politika, kterou její aktéři umí provádět velmi profesionálně, a je-li to třeba, také velmi tvrdě.

Evropský parlament je ale především mezi všemi unijními institucemi tou nejevropštější. Je přirozeně nadnárodní. Je to také instituce, která se v průběhu času nejvíce změnila, a nejvíce tak reflektuje dosavadní vývoj evropské integrace.

Sledovat Evropský parlament vyžaduje více času a energie. Nestačí párkrát za rok zapnout zpravodajství ze summitu Evropské rady. Kdo ale čas a energii takto investuje, určitě neprohloupí. Odměnou mu totiž bude skutečné porozumění současné Evropě.