O Evropské unii se v posledních měsících mluví prakticky neustále a v souvislosti s téměř jakýmkoli tématem. Souvisí s ní nejen „zahraniční“ témata, jako je válka na Ukrajině nebo náš vztah k Číně, ale problematika typu energetická bezpečnost českých domácností, zelená transformace českého průmyslu nebo ekonomická kondice republiky, zvláště v souvislosti s dlouhodobou neochotou přijmout euro.

Diskuse o všech těchto tématech má pak vrcholně politický ráz, protože v jejím průběhu nerozhodujeme o ničem menším než o budoucí podobě české a evropské společnosti. Neexistují žádná „evropská témata“, u kterých si lze odpočinout od politiky a jež lze zúžit na technický popis parametrů posledního unijního kompromisu.

Českou debatu o Evropě přitom dlouho charakterizuje uspokojení z toho, že se někomu vůbec podařilo nějaké „evropské téma“ dostat do veřejného prostoru. U zásadních politických témat nás však musí zajímat nikoli jak často, ale jak důkladně a jak poctivě o nich diskutujeme. V dalším textu se na několika „evropských tématech“ pokusím ilustrovat zejména dvě věci.

Zaprvé, že zprostředkovat dění v Unii znamená především představit probíhající politický střet různých vizí budoucí podoby Evropské unie. A zadruhé, že chceme-li v České republice diskutovat o Evropě skutečně důkladně, nelze bez dalšího vycházet ze stanovisek českých politických stran, protože jak nedávno napsal sociolog Ivan Gabal, jsou to strany „myšlenkově pusté“, a nejsou schopny plnohodnotně zprostředkovat vize, které se v jiných evropských zemích ucházejí o přízeň voličů.

Macron: EU rozšířit současně s hlubší integrací

Na konci května vystoupil francouzský prezident Macron v Bratislavě na konferenci Globsec. V úvodu zmínil Milana Kunderu a přítomné ujistil, že Evropa již nikdy nesmí dopustit únos jedné své části na východ. Zároveň ocenil ty hlasy z východní poloviny Evropy, které dlouhodobě varovaly před nebezpečím ruské rozpínavosti.

Macronův projev v mnoha českých médiích posloužil hlavně jako další zdroj pro posílení národního sebevědomí. Jedním z mála, kdo doporučil mírnit sebeuspokojení, byl šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery, který napsal, že bychom k sobě měli být upřímní a přiznat si, že ze střední Evropy dlouho nic zajímavého nezaznívalo, a naši politici často ruské nebezpečí naopak bagatelizovali.

Většina Macronova projevu se týkala úplně jiných témat než o chvály střední Evropy. Macron v Bratislavě navázal na předchozí projevy ze Sorbonny nebo ze Štrasburku, ve kterých rozvíjel svou představu budoucí podoby Evropské unie. V Bratislavě zopakoval, že Evropská unie musí posílit svou soběstačnost v oblasti energetiky, moderních technologií a obrany, a dodal, že tato myšlenka evropské strategické autonomie byla před pár lety považována za francouzský rozmar, dnes je však v Evropě všeobecně přijímána.

Macron také znovu zopakoval, že rozšíření Evropské unie předpokládá její reformu směrem k hlubší integraci. Čeští politici sice vždy vystupovali jako velcí zastánci rozšíření Evropské unie, ale debata o vztahu rozšíření a další integrace se u nás nikdy příliš nevedla.

Český ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nevěnoval ve svém projevu před českými diplomaty tomuto tématu ani slovo. Česká velvyslankyně při EU potom v rozhovoru pro ČTK pouze konstatovala, že „část států se schovává za institucionální změny“.

Češi zatím nemají na francouzskou vizi názor, neboť ani premiér Fiala dosud nezaujal jasné stanovisko. Jeho situaci ztěžuje fakt, že — jak Fiala často říká —, „naši polští přátelé“ mají zcela opačnou představu než Macron. Polský premiér Mateusz Morawiecki v červnu jasně řekl, že místo rušení práva veta a zavedení většinového hlasování bychom měli redukovat rozsah unijních kompetencí.

Český prezident Petr Pavel před pár dny v Evropském parlamentu prohlásil, že rozšíření Evropské unie musí jít ruku v ruce s její reformou. Z ostatních českých politiků na to zatím zareagovali především dlouhodobí odpůrci evropské integrace, kteří jakékoli úvahy o většinovém hlasování v rámci Evropské unie odmítli. Čeští eurooptimisté se typicky vzmohli jen na defenzívu v podobě konstatování, že prezident vlastně výslovně nic nepodpořil, a jeho kritika tedy není na místě.

Společenství zájmů, nebo společenství hodnot

Evropské politické společenství je další iniciativou prezidenta Macrona, ke které byli čeští politici zpočátku spíše skeptičtí. Nedůvěra trvala naštěstí jen krátce a tento formát, kdy se na jednom místě setkají vrcholní představitelé prakticky všech států Evropy, zatím prokazuje svou užitečnost i v očích českých politiků.

Druhý summit Evropského politického společenství se konal na začátku června v moldavském Kišiněvě. Možná právě blízkost ukrajinského konfliktu vedla k tomu, že se o Evropském politickém společenství občas mluvilo jako o koalici ochotných hájit evropské hodnoty proti Putinovu Rusku.

Evropské politické společenství ale není hodnotově definovaný projekt. Jeho členy jsou dnes i Turecko nebo Ázerbájdžán. Tedy státy, které s členy Evropské unie nesdílí hodnoty demokracie nebo právního státu. Podle současného prezidenta Delorsova Institutu Enrica Letty nebo českého experta Ondřeje Ditrycha je proto Evropské politické společenství společenstvím zájmů. A je to dnes především zájem na spolupráci od Atlantiku až k Černému moři, který v době války na evropském kontinentu spojuje členské státy Evropské unie s dalšími státy Evropy.

Společenství, které naopak je hodnotově definovaným projektem, je Evropská unie. To je dnes potřeba zdůraznit, protože se občas zdá, jako kdyby někteří vnímali Evropskou unii jen jako menší Evropské politické společenství, kde sice Viktor Orbán nehraje podle pravidel, ale hlavní sankce proti Rusku nakonec podpoří, takže vše je v pořádku — podobně jako když turecký prezident Erdogan nakonec schválí vstup Švédska do NATO.

V době, kdy podpora Ukrajiny představuje pro Evropu zásadní úkol, lze pragmatický přístup ke spolupráci v rámci Unie pochopit. Dlouhodobě je však takový přístup nebezpečný, protože rezignací na její hodnotovou substanci Evropskou unii oslabujeme.

Česko-polské spojenectví

Text Proč je pro Brusel problém především Visegrád zveřejnil v květnu časopis Kontexty. Analytik Pravého břehu Jan Hroudný se v něm zabývá jednou ze základních hodnot Evropské unie, právním státem. Hroudného text dobře ilustruje, jakým způsobem současní konzervativci k tématu přistupují. Kritika Polska a Maďarska za nedodržování principů právního státu podle nich není neutrální, ale politicky motivovaná.

Podle Hroudného „neexistuje celoevropský konsenzus v tom, jak je tato problematika důležitá“ a obsah pojmu právní stát je podle něj „poměrně neurčitý“. Hroudný závěrem odkazuje na doporučení Petra Fialy z loňského roku, že v době války jsou důležitější věci než řešit dodržování zásad právního státu v Polsku.

Fiala i Morawiecki nejednou potvrdili, že je spojuje pohled na to, jak by měla Evropa vypadat. Polský premiér v červenci na společném setkání v polských Katovicích prohlásil, že obě země spojuje „velmi podobný pohled na budoucnost Evropy“. V srpnu si v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera pochvaloval spolupráci s Petrem Fialou a italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a dodal, že společnou vizí je „méně evropského superstátu“.

Poláci i Češi se dnes často prezentují jako velcí obránci evropských hodnot a potenciální — nebo už možná dokonce reální — lídři Evropy. Tato sebeprezentace, která zejména české vládě výrazně pomáhá zvyšovat legitimitu na domácí scéně, však neodpovídá skutečnosti. O Polsku platí výrok experta na právní stát Jakuba Jaraczewského, že lídrem klubu se nemůže stát ten, kdo nedodržuje jeho pravidla.

Dědictví ODS a role Jana Zahradila

Češi se obávají, aby integrace Ukrajiny do Evropy neskončila jen její účastí v Evropském politickém společenství, ale zároveň často nejsou schopni se jasně vyslovit na obranu hodnot, které Evropskou unii od Evropského politického společenství zásadně kvalitativně odlišují.

Tento rozpor české pozice nevznikl přes noc. Je důsledkem toho, že zejména představitelé ODS neustále mluví o hodnotové politice, ale v Evropě jim vždy byla bližší politika založená na vyvažování různých zájmů. Osobou, která dobře symbolizuje to, jak členy ODS dovedl jejich euroskepticismus z pozice největších spojenců britských konzervativců do pozice největších spojenců polských katolických tradicionalistů, je europoslanec Jan Zahradil.

Jeho oznámení, že již nebude kandidovat do Evropského parlamentu, se začátkem června stalo jednou z výrazných událostí české politiky. Zahradilovo prohlášení vyvolalo vlnu hodnocení jeho dosavadního působení.

Řekněme rovnou, že je úplně jedno, kolik Jan Zahradil předložil v Evropském parlamentu zpráv nebo jakou měl účast při hlasování. Podstatné je, že svým euroskepticismem — sám by řekl „eurorealismem“ — ovlivnil českou politiku jako málokdo. Navazoval samozřejmě na Václava Klause, ale postupně se etabloval jako nejvýraznější a nejdůležitější český euroskeptik. Všechno, co dlouhodobě charakterizuje český vztah k Evropské unii, tedy fixace na vnitřní trh, hájení partikulárních zájmů namísto univerzálních hodnot, absence dlouhodobé vize Evropské unie, protože stačí dokončit vnitřní trh — toto všechno je dědictvím Jana Zahradila a ODS.