Po skončení posledního jednání unijních ministrů vnitra v rámci francouzského předsednictví Rady EU oznámili společně Gerald Darmanin, francouzský ministr vnitra, a Ylva Johanssonová, komisařka odpovědná za migraci, dosažení dohody na mechanismu solidarity. Na tiskové konferenci i na sociálních sítích oba politici oznámili, že členské státy — jejich velká většina — nalezly politickou dohodu na tom, že v budoucnu by v rámci Evropské unie měla existovat povinná solidarita v situaci velké migrační vlny.

Základ oznámené dohody a povinné solidarity má spočívat v tom, že ve chvíli zasažení jednoho nebo více členských států větší migrační vlnou, budou mít ostatní státy povinnost buď relokovat migranty na své území nebo přispět ke zvládnutí krize finančním příspěvkem. Český ministr vnitra Rakušan oproti tomu po skončení jednání na mikrofony Českého rozhlasu a České televize konstatoval, že žádná dohoda neexistuje a v rámci jednání byla předložena jen nezávazná deklarace.

Na jednu stranu je to poměrně zvláštní vývoj, kdy poté, co ministr aktuálně předsedající země spolu s odpovědnou komisařkou oznámí dosažení „historické dohody“, vystoupí český ministr a s úsměvem na rtech prohlásí, že nic takového neexistuje. Na druhou stranu jsme velmi pravděpodobně svědky ne zcela raritní situace, kdy si jednoduše různí aktéři vykládají situaci tak, aby ji mohli využít ve svůj prospěch.

Z veřejných zdrojů můžeme jen spekulovat, ale pravděpodobně se stalo to, že francouzské předsednictví předložilo svou představu základních parametrů budoucího mechanismu solidarity. Pro Čechy šlo o nezávazný dokument, Francouzi si však souhlas s jeho obsahem vykládají jako první krok k realizaci mechanismu solidarity na základě v textu načrtnutých principů.

Darmanin i Johanssonová sami uvedli, že šlo o dohodu velké většiny („large majority“) členských států. Francouzi pravděpodobně chtěli dosažení této politické dohody, to jest dohody na principech, vytvořit další úspěch svého předsednictví a velmi pravděpodobně také nastupující české předsednictví postavit do situace, ve které se Češi nebudou moci jen půl roku tvářit, že se stále nepodařilo najít žádnou zásadní shodu.

Výstup ministra Rakušana také ihned potvrdil, že česká vláda zde nebude tím aktérem, který má velkou vůli dosáhnout dohody na principu solidarity. Češi se od Francouzů vždy zásadně lišili, protože ačkoli Darmanin zopakoval, že základem mechanismu solidarity mají být relokace, českou prioritou naopak vždy bylo se povinnosti přijímat migranty v rámci relokací vyhnout. Flexibilní solidarita, jak ji státy visegrádské čtyřky definovaly v roce 2016 v prohlášení z Bratislavy, znamenala možnost vybrat si jakoukoli, to jest třeba i žádnou, formu pomoci.

O tom, jaké rozložení sil panuje v Radě vypovídá také další výrok francouzského ministra, který výslovně poděkoval státům Středomoří, které zřejmě přistoupily na možnost vyvázat se z povinnost relokovat skrze finanční příspěvek, což bylo to, co nikdy nepodporovaly, protože měly pochopitelně zájem především na povinnosti přebírat migranty v rámci relokací. Jejich ústupek pravděpodobně přispěl k vytvoření oné „large majority“.

Ačkoli tak zřejmě sledujeme příklad bruselské reálpolitiky, je v českém kontextu důležité nenechat se ošálit výroky Víta Rakušana, který vždy, když dojde na téma migrace, nasadí uspokojený úsměv a prohlásí, že nikdo nenavrhuje povinné kvóty. To je určitě pravda, ale jen proto, že platnost kvót skončila v roce 2017 a dnes se jedná o tom, jaký systém bude v Evropské unii fungovat v budoucnosti tak, aby právě nebylo třeba vymýšlet v každé migrační krizi ad hoc postup.

Ministr vnitra by místo nesmyslného opakování toho, že nikdo nejedná o kvótách, měl informovat veřejnost o tom, jaký je český přístup k tomu, o čem se jedná — tedy právě k mechanismu solidarity. Jsou pro českou vládu přijatelné parametry ohlášené dohody, kterou i francouzský prezident Macron označil na twitteru za historickou, nebo stále chceme jen takový mechanismus, který by v duchu předchozích visegrádských požadavků umožňoval se „flexibilně“ solidarity neúčastnit vůbec?

V každém případě je absurdní, aby ministr za chvíli předsedající země neustále mluvil o kvótách z roku 2015, když se zbytek Evropy dohaduje na tom, jak má vypadat budoucí stálý mechanismus solidarity na základě zkušeností z roku 2022. Řídit Evropu by neměli politici trpící fobií z kvót ještě pět let po jejich skončení, nebo politici, kteří mají strach začít svým voličům vysvětlovat potřebu solidárního přístupu k migraci, což je něco, k čemuž evidentně většina jejich kolegů z jiných členských států již odvahu dávno našla.