Součástí nové české vlády je znovu také ministr pro evropské záležitosti a tato novinka ihned vyvolala očekávání pozitivní změny v české evropské politicie. První vyjádření nového ministra Mikuláše Beka skutečně potvrdila, že zastává více proevropské postoje, než je v české politice běžné. Nový český „pan Evropa“ například konstatoval, že „integrační jádro je naše kotva“, což je výrok kterého se v české politice doposud odvážil jen málokdo.

Jedna věc jsou však představy vyjádřené v prvních rozhovorech a druhá věc jsou reálné možnosti, jak tyto představy realizovat. První záležitostí, kterou by podle mnohých měla existence ministra pro evropské záležitosti pozitivně ovlivnit je české předsednictví Rady Evropské unie, které započne 1. července letošního roku.

Ambice odvést standardní výkon

Připomeňme, že jak Mikuláš Bek tak ministr zahraničí Jan Lipavský se shodují, že cílem českého předsednictví je hlavně zvládnout „základní úkol“, protože pro větší ambice není především s ohledem na podcenění příprav předchozí vládou příliš prostor. České republice tak jako zemi, jejíž nejvyšší aspirací je odvést jen standardní výkon, může existence ministra pro Evropskou unii jedině pomoci. Už jen jako gesto, že přes všechny potíže nakonec stále ještě přikládá svému členství v Unii patřičnou váhu a nezříká se odpovědnosti za její stav.

Tématu českého předsednictví jsme se již věnovali dříve se stěžejní myšlenkou, že podmínkou úspěchu českého předsednictví je především opustit přístup podle hesel jako „řídíme EU“ nebo „hájíme české zájmy“ a přepnout do modu hledání řešení, která budou funkční pro Evropskou unii jako celek. Ministr pro Evropskou unii by dnes také neměl dbát na různé mediální zkratky popisující předsednictví jednou jako záležitost politiků, kteří nakonec vše domluví na pověstné „kávě v zákulisí“, podruhé hlavně jako technickou věc, kdy český úspěch naopak zajistí úředníci.

Nechce-li Mikuláš Bek v rámci předsednictví fungovat jen jako symbolická „proevropská“ figura, měl by se pokusit formulovat a realizovat takovou praxi předsednictví, která oba uvedené aspekty „bruselské“ reality spojí. Také by prospělo nevyčerpávat se příliš myšlenkami na nápravu toho, co se nepovedlo v roce 2009, ale raději přesně reflektovat institucionální uspořádání a politickou situaci Evropské unie v roce 2022.

Zajistit, aby půlrok českého předsednictví skončil alespoň poděkováním „Bruselu“ za standardní výkon je pro „pana Evropu“ úkolem urgentním, ale ne nejdůležitějším. Tím je reforma české státní správy, či přesněji těch její částí, které se věnují evropským záležitostem.

Potřeba koncepční reformy české administrace evropských záležitostí

Hlavní tíha sledování a zpracovávání evropské agendy stojí na jednotlivých ministerstvech, jejichž úředníci sledují od samého počátku projednávání témat spadajících do jejich působnosti. A také se účastní jednání — někdy i jednou měsíčně — pracovních skupin Rady Evropské unie, kde se postupně začíná tvořit společná pozice členských států.

Tato každodenní činnost mnoha státních úředníků je pro velkou část veřejnosti neznámou skutečností, protože hlavní pozornost médií se soustředí až na finální stádia tvorby pozice Rady Evropské unie, kde se řeší i spory politické povahy. V těchto posledních fázích vyjednávání novináře samozřejmě zajímá, s jakou pozicí vstupuje do vyjednávání česká vláda, a přirozeně se tak obracejí na Úřad vlády.

Úřad vlády však jen proto nelze bez výhrad označit jako „centrální mozek“ celé české státní správy zabývající se Unií. Vláda celou státní správu úkoluje a už tím ji částečně koordinuje. To platí samozřejmě i pro evropskou agendu. Přesto tvorba finální pozice českého státu reflektující program vlády a politické zadání premiéra je závislá na vstupech, které vznikají na jednotlivých ministerstvech. Úřad poskytující servis premiérovi, který v Bruselu jednou vyjednává o evropském rozpočtu, podruhé o migraci a jindy třeba o zemědělské politice, by tedy ideálně měl více využívat dobře fungující koordinace celé státní správy.

V době formování vlády Petra Fialy uveřejnila Asociace pro mezinárodní otázky údaje o tom, jaká část státní správy jednotlivých členských států organizovala předsednictví v minulých letech, tj. kdo v těchto státech pokrývá dění v Evropské unii. V jedné třetině případů organizovalo předsednictví zvláštní ministerstvo pro EU, v druhé třetině případů ministerstvo zahraničí a poslední třetina členských států si vystačila s organizací skrze úřad neministerského typu.

Na základě tohoto rozdělení členských států přesně na tři třetiny lze dospět k úvaze, že nezáleží tolik na tom, zda existuje zvláštní ministerstvo pro EU, ale spíše na tom, jak funguje celý systém jednotlivých složek státní správy. Disponuje-li dnes český systém osobou s autoritou ministra pro evropské záležitosti, měl by  tento svůj post využít a zaštítit vybudování takového systému pokrývání dění v Unii, který bude srovnatelný se systémem těch schopnějších členských států EU, jako je například Švédsko.

Nedostatky ve fungování české „evropské“ státní správy lze jen těžko podpořit „tvrdými daty“. Je však možno citovat ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditrycha, který v komentáři pro Seznam Zprávy v listopadu napsal, že by si Česká republika zasloužila „moderní reformovanou diplomacii“, protože „zahraniční politika již dávno není výsadou jednoho ministerstva“. A dodává, že „standardem by měly být projektové mezirezortní týmy“.