Naše místo v Evropě: Bek a Lipavský versus Fiala

Martin Hančl

Osou českého myšlení o Evropě od Masaryka po Havla je vize její federalizace. Ani ministři Bek a Lipavský ji dnes nehájí, byť k ní mají blíže, než premiér Fiala, který je s ní v přímém rozporu. Co to znamená pro českou evropskou politiku?

Že má vláda znovu funkci ministra pro evropské záležitosti, je sice příznivé gesto, pro praktické fungování české evropské politiky to však samo o sobě nemusí mnoho znamenat. Úskalí je mnoho, mezi nimi na předním místě stojí euroskepticismus ODS i osobně premiéra Petra Fialy. Foto Facebook Mikuláš Bek

Součástí nové české vlády je znovu také ministr pro evropské záležitosti a tato novinka ihned vyvolala očekávání pozitivní změny v české evropské politicie. První vyjádření nového ministra Mikuláše Beka skutečně potvrdila, že zastává více proevropské postoje, než je v české politice běžné. Nový český „pan Evropa“ například konstatoval, že „integrační jádro je naše kotva“, což je výrok kterého se v české politice doposud odvážil jen málokdo.

Jedna věc jsou však představy vyjádřené v prvních rozhovorech a druhá věc jsou reálné možnosti, jak tyto představy realizovat. První záležitostí, kterou by podle mnohých měla existence ministra pro evropské záležitosti pozitivně ovlivnit je české předsednictví Rady Evropské unie, které započne 1. července letošního roku.

Ambice odvést standardní výkon

Připomeňme, že jak Mikuláš Bek tak ministr zahraničí Jan Lipavský se shodují, že cílem českého předsednictví je hlavně zvládnout „základní úkol“, protože pro větší ambice není především s ohledem na podcenění příprav předchozí vládou příliš prostor. České republice tak jako zemi, jejíž nejvyšší aspirací je odvést jen standardní výkon, může existence ministra pro Evropskou unii jedině pomoci. Už jen jako gesto, že přes všechny potíže nakonec stále ještě přikládá svému členství v Unii patřičnou váhu a nezříká se odpovědnosti za její stav.

Tématu českého předsednictví jsme se již věnovali dříve se stěžejní myšlenkou, že podmínkou úspěchu českého předsednictví je především opustit přístup podle hesel jako „řídíme EU“ nebo „hájíme české zájmy“ a přepnout do modu hledání řešení, která budou funkční pro Evropskou unii jako celek. Ministr pro Evropskou unii by dnes také neměl dbát na různé mediální zkratky popisující předsednictví jednou jako záležitost politiků, kteří nakonec vše domluví na pověstné „kávě v zákulisí“, podruhé hlavně jako technickou věc, kdy český úspěch naopak zajistí úředníci.

Nechce-li Mikuláš Bek v rámci předsednictví fungovat jen jako symbolická „proevropská“ figura, měl by se pokusit formulovat a realizovat takovou praxi předsednictví, která oba uvedené aspekty „bruselské“ reality spojí. Také by prospělo nevyčerpávat se příliš myšlenkami na nápravu toho, co se nepovedlo v roce 2009, ale raději přesně reflektovat institucionální uspořádání a politickou situaci Evropské unie v roce 2022.

Zajistit, aby půlrok českého předsednictví skončil alespoň poděkováním „Bruselu“ za standardní výkon je pro „pana Evropu“ úkolem urgentním, ale ne nejdůležitějším. Tím je reforma české státní správy, či přesněji těch její částí, které se věnují evropským záležitostem.

Potřeba koncepční reformy české administrace evropských záležitostí

Hlavní tíha sledování a zpracovávání evropské agendy stojí na jednotlivých ministerstvech, jejichž úředníci sledují od samého počátku projednávání témat spadajících do jejich působnosti. A také se účastní jednání — někdy i jednou měsíčně — pracovních skupin Rady Evropské unie, kde se postupně začíná tvořit společná pozice členských států.

Tato každodenní činnost mnoha státních úředníků je pro velkou část veřejnosti neznámou skutečností, protože hlavní pozornost médií se soustředí až na finální stádia tvorby pozice Rady Evropské unie, kde se řeší i spory politické povahy. V těchto posledních fázích vyjednávání novináře samozřejmě zajímá, s jakou pozicí vstupuje do vyjednávání česká vláda, a přirozeně se tak obracejí na Úřad vlády.

Úřad vlády však jen proto nelze bez výhrad označit jako „centrální mozek“ celé české státní správy zabývající se Unií. Vláda celou státní správu úkoluje a už tím ji částečně koordinuje. To platí samozřejmě i pro evropskou agendu. Přesto tvorba finální pozice českého státu reflektující program vlády a politické zadání premiéra je závislá na vstupech, které vznikají na jednotlivých ministerstvech. Úřad poskytující servis premiérovi, který v Bruselu jednou vyjednává o evropském rozpočtu, podruhé o migraci a jindy třeba o zemědělské politice, by tedy ideálně měl více využívat dobře fungující koordinace celé státní správy.

V době formování vlády Petra Fialy uveřejnila Asociace pro mezinárodní otázky údaje o tom, jaká část státní správy jednotlivých členských států organizovala předsednictví v minulých letech, tj. kdo v těchto státech pokrývá dění v Evropské unii. V jedné třetině případů organizovalo předsednictví zvláštní ministerstvo pro EU, v druhé třetině případů ministerstvo zahraničí a poslední třetina členských států si vystačila s organizací skrze úřad neministerského typu.

Na základě tohoto rozdělení členských států přesně na tři třetiny lze dospět k úvaze, že nezáleží tolik na tom, zda existuje zvláštní ministerstvo pro EU, ale spíše na tom, jak funguje celý systém jednotlivých složek státní správy. Disponuje-li dnes český systém osobou s autoritou ministra pro evropské záležitosti, měl by  tento svůj post využít a zaštítit vybudování takového systému pokrývání dění v Unii, který bude srovnatelný se systémem těch schopnějších členských států EU, jako je například Švédsko.

Nedostatky ve fungování české „evropské“ státní správy lze jen těžko podpořit „tvrdými daty“. Je však možno citovat ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Ondřeje Ditrycha, který v komentáři pro Seznam Zprávy v listopadu napsal, že by si Česká republika zasloužila „moderní reformovanou diplomacii“, protože „zahraniční politika již dávno není výsadou jednoho ministerstva“. A dodává, že „standardem by měly být projektové mezirezortní týmy“.

Vztaženo přímo na evropskou agendu, která je z povahy věci mezirezortní, je reforma analogická té, o kterém píše Ditrych, více než žádoucí a Mikuláš Bek by se měl pokusit ji prosadit a realizovat. Výchozí pozici má dobrou alespoň v tom smyslu, že ve volebním programu koalice PirSTAN bylo možné najít náznaky toho, že nedostatečností současného českého systému pokrývání evropských témat jsou si politici této koalice vědomi.

Úřad vlády a ideologie ODS jako překážky

Špatnou zprávou pro pana Evropu je však to, nakolik jsme si v posledních letech zvykli označovat „premiérův“ Úřad vlády za ministerstvo pro Evropskou unii. Je to výsledek mediální prezentace, krizové povahy určité části činností Úřadu vlády, ale také výsledek českého přemýšlení o Unii.

Český mainstream vždy až příliš redukoval Evropskou unii na jednání ministrů nebo vrcholné summity. Běžný byl a možná stále je také názor, že Evropský parlament je zbytečný. Výsledkem tohoto chybného náhledu může být také přesvědčení, že agendu takto chápané Unie zvládne spravovat jen úřad premiéra. Tato ustálená konstanta českého myšlení o Evropské unii dnes vede například k tomu, že euroskeptický politolog Petr Kaniok prohlásí, že funkce ministra pro evropské záležitosti je „zbytečný post“.

Petr Fiala a jeho ODS vždy chápali EU jak naznačeno výše. Vždy preferovali „Evropu národních států“. A může se tak stát, že potřebu reformy státní správy nebudou vnímat stejně silně jako Mikuláš Bek tomu navíc jen těžko pomůže Jan Lipavský, protože v případě ministerstva zahraniční jsme se pro změnu chytili do pasti — dobře míněného — hesla „EU není zahraničí”. A přijali jsme tak za takřka normální, že Černínský palác se stará o „zahraničí mínus EU“, zatímco o Evropskou unii se stará Úřad vlády.

Je to absurdní situace, protože možnosti české zahraniční politiky se odvíjejí zejména od kvality postavení v Evropské unii. Francouzský stát je sice organizován jiným způsobem, ale ani tak není na škodu připomenout, že evropskou agendu zde má na starosti Ministerstvo pro Evropu a zahraniční věci.

Mikuláš Bek sice spoléhá na to, že se s Petrem Fialou dlouho zná a umí spolu komunikovat, ale výběr poradců, kterými se premiér Fiala obklopil, dává tušit, že pozice dua Bek-Lipavský nemusí být vůbec jednoduchá.

Hlavní poradkyně pro EU, spolupracovnice Jana Zahradila z euroskeptické frakce ECR, Jolana Mungengová, stejně jako Tomáš Pojar, který bude odpovědný za vztahy s USA a Izraelem, zcela jistě souzní se základním přístupem premiéra k EU/USA. A vzhledem k dosavadnímu nastavení české státní správy mohou hrát poměrně výraznou roli.

Uvedené aranžmá nemusí mít vliv jen na předsednictví nebo reformu způsobu pokrývání evropského dění. Může mít také vliv na českou evropskou politiku a postavení České republiky v Evropě. Zde mnozí předpokládají, že s nástupem nové vlády se pozice České republiky v Evropské unii zlepší a vláda bude v „Bruselu“ aktivnější. Z čeho přesně tyto optimistické předpovědi pramení, jsme se však většinou dozvěděli jen částečně.

S odchodem Andreje Babiše do opozice se přirozeně pojí naděje na pozitivní změnu, i pokud jde o českou roli v Evropské unii. Je však třeba připomenout to, co v jednom ze svých článků dokumentovala Kateřina Šafaříková a sice, že Evropa vnímala šéfa hnutí ANO hlavně jako nečitelného populistu. Což byl problém, ale menší než v případě Orbána a Kaczynského, protože Babiš na rozdíl od obou ideologických konzervativců z postkomunistických zemí nikdy reálně neohrožoval evropský integrační projekt. Byl „jen“ miliardářem ve střetu zájmů.

Petr Fiala jistě také není hrozbou pro evropskou integraci kalibru Viktora Orbána. Je to však celoživotní euroskeptik, který vždy patřil k hlasitým zastáncům Evropské unie definované jen jako prostor vnitřního trhu a volného pohybu, kde — skoro — vše ostatní může být ponecháno na čistě mezivládní spolupráci. Příliš mnoho integrace škodí, tvrdili a tvrdí euroskeptici a je třeba ji brzdit, protože jinak může hrozit třeba i zánik Evropské unie.

Brexit Fialovy ideologické představy vyvrátil

Tuto teorii měl potvrdit brexit. Nejdříve sám pokus o něj, protože k vyhlášení referenda „donutila“ podle euroskeptiků Brity sama Evropská unie svým tlakem na „stále užší integraci“, a poté samozřejmě hlavně vítězství tábora Borise Johnsona, které mělo být posledním varováním před — jak zněla oblíbená formulace — „postupným rozpadem EU“, kdy další státy měly postupně napodobit Británii a realizovat své vlastní exity.

Pro české euroskeptiky nebylo hodnocení brexitu jednoduché. Na jedné straně si uvědomovali, že pro ně bude znamenat oslabení ideje „Evropy národních států“ uvnitř Unie. Ale zároveň chtěli brexit využít na podporu své představy, že pro budoucnost Evropské unie je nejlepší v další integraci nepokračovat.

Petr Fiala tak v den konání referenda prohlásil: „Kdybych byl Brit, zvažoval bych brexit,“ a po oznámení výsledku tweetoval, že „Brexit není ‚chyba‘ Britů. Je důsledkem špatné bruselské politiky, která vede EU do slepé uličky a od krize ke krizi.“

Po brexitu však nastal přesný opak toho, co euroskeptici předpovídali. Nejdříve ukázal výhody evropské spolupráce tak jasně, že od té doby ani lidé jako Marine Le Penová nemluví o možnosti z Unie vystoupit. Definitivní knockout euroskeptickému scénáři potom zasadila pandemie, v jejímž průběhu Unie musela dále posilovat své federální prvky — ať už jde o navrhovanou zdravotní unii, schválenou Evropskou agenturu pro azyl nebo diskutovanou evropskou armádu.

V Německu reagovali voliči na realitu propojeného a pandemického světa zvolením stran, které chtějí v evropské integraci pokračovat. V Radě Evropské unie tak mají dnes většinu státy, které chtěji posilovat federální povahu Unie.

Visegrád a české euroskeptické myšlení

Česká republika mezi tyto státy dosud — stejně jako ostatní státy Visegrádu — nepatří. Společně již dlouho zastávají onu „britskou vizi Evropy“, jak přístup V4 v loňském roce nazval Jacques Rupnik v rozhovoru pro Institut Montaigne.

Tento postoj Visegrádu je euroskeptický. Euroskeptici nejsou euroskeptiky proto, že kritizují evropskou byrokracii nebo jiné konkrétní nedostatky Unie. Definičním znakem euroskepticismu je odmítání takzvané „komunitární metody“ jako způsobu vytváření „stále užší unie“, ve které se posilují postupy a instituty federálního charakteru, jako je například společná měna nebo Schengen.

Skutečnost je taková, že euroskeptický postoj k budoucímu uspořádání Evropy je tím, co Visegrád spojuje více než postoj k různým právě aktuálním tématům „kulturních válek“. A proto se lze odvážit tvrzení, že čistě pro český vztah k Evropě je důležitější osoba euroskeptika Petra Fialy než osoba Andreje Babiše.

Pokud dnes v souvislosti s tématem obřího deficitu státního rozpočtu mluví experti o tom, že ne všechno dědíme jen po Babišovi, platí to dvojnásob, pokud jde o českou evropskou politiku. Její neutěšený stav je jednoduše výsledkem toho, že český mainstream byl euroskeptický. V první řadě Petr Fiala a jeho ODS, ale i lidovci nebo vláda Andreje Babiše — ti všichni si pod reformou EU představovali posilování členských států.

Konkrétním výsledkem euroskeptického mentálního nastavení českého mainstreamu je dnes například to, že novým náměstkem ministra zahraničí je Jiří Kozák z ODS, který na svém blogu psal o tom, že „věčně opilý předseda EK Juncker“ udělal proti myšlence evropské integrace více než Okamura. Což je jen vulgárnější verze tvrzení, že za brexit může tlak na prohlubování evropské integrace.

Jinou verzi euroskeptického pohledu na EU podává politolog Ondřej Krutílek v brožuře Politika v čase koronaviru z roku 2020, kde píše, že „Integrační mainstream s těžištěm v Evropském parlamentu bude do roztrhání těla hájit integrační řešení“. Pokračuje konstatováním, že výsledkem budou „další zbytečné příkopy, které ještě více ztíží přirozenou organickou spolupráci v Evropě“ a uzavírá ve stylu debat o brexitu, když varuje, že obětí těchto příkopů „se nakonec může stát sama EU“. Dodejme, že ve své čerstvé knize rozhovorů Rozum proti politice vede Petr Fiala rozhovor „O politice“ právě s Ondřejem Krutílkem, toho času asistentem Alexandra Vondry.

Tento výběr z četby má ilustrovat, že české euroskeptické myšlení dlouhodobě rozpracovává řada konzervativních politologů a think-tanků (Jiří Kozák působil jako ředitel Liberálně konzervativní akademie CEVRO). Euroskeptici ve vrcholných státních funkcích tak mohou počítat s podporou poměrně dobře fungujícího zázemí.

Tradicí českého myšlení je vize federativní Evropy. EU k tomu míří

Václav Havel již v roce 1999 ve francouzském Senátu mluvil o tom, že Evropa si bude muset „dříve či později znovu položit otázku po svém smyslu, možnostech, perspektivách a úkolech“. A dodal, že „argument, podle nějž jednotné evropské hospodářství může lépe čelit americké či asijské konkurenci, věru už nemůže dnes postačovat“.

Robustní zázemí na podporu a rozpracovávání této havlovské, stejně tak jako masarykovské tradice českého myšlení o Evropě, však v České republice prakticky neexistuje. Oba uvedení státníci samozřejmě viděli budoucnost Evropy ve federalizaci.

Vliv na formulaci české evropské politiky tak dnes mají především lidé, kteří si myslí přesný opak toho, co si myslel Václav Havel. Například Petr Dvořák, hlavní analytik Institutu Petra Fialy Pravý Břeh, který píše v březnu 2020 o tom, že „Otázky jako ‚co je Evropa‘ a ‚co jsou evropské hodnoty‘ jsou v podstatě zbytečné“, protože „kdyby Evropská unie zůstala hospodářským prostorem(...), vůbec by svou komplikovanou identitu nemusela řešit.“

Nejen v souvislosti s českým předsednictvím je důležité si uvědomit, že je to dnes spíš Emmanuel Macron než Petr Fiala a ODS, kdo navazuje na tradici „havlovské diplomacie“. Macron nejen, že si nemyslí, že otázky „co je Evropa“ nebo „co jsou evropské hodnoty“ jsou otázky zbytečné, ale rovnou se na ně pokouší odpovědět.

Svou představu Evropy formuloval již před začátkem svého pomalu končícího mandátu v knize Revoluce. Píše v ní o ideji Evropy, která „není omezena na trh, ale je prostorem určité ideje humanity a podnikatelské svobody, kde je zajištěn pokrok a sociální spravedlnost.“

Určitá zde v úvodu prezentovaná skepse vůči optimistickým scénářům o počínající fázi aktivní české evropské politiky tak pramení především z toho, že čeští politici nejsou v současnosti příliš vybaveni na to v Evropě úspěšně působit. Je tomu tak zejména proto, že tato se vydává zcela jiným směrem, než naprostá většina z nich chtěla a předpokládala.

V rámci českého předsednictví Rady se tak možná dočkáme pozoruhodných okamžiků, až bude Petr Fiala, který v roce 2016 mluvil o tom, že „Brusel namísto účinných řešení pokračuje v budování superstátu a stále užší integrace, která způsobuje další problémy“, předsedat jednáním, jejichž účelem bude realizace právě této stále užší integrace.

Evropská unie ale české předsednictví přežije ať dopadne jakkoli. Předsednictví je příležitostí hlavně pro Českou republiku a její občany. Výjimečná událost předsednictví je příležitostí začít myslet skutečně v evropském kontextu, a postupně tak snižovat dominanci euroskeptiků v české debatě o Evropské unii.

advertisment
advertisment
Diskuse
MP
January 18, 2022 v 10.2
Nejsem euroskeptik, ale právě proto...

Fiala měl naprostou pravdu, když napsal:

"Brexit není ‚chyba‘ Britů. Je důsledkem špatné bruselské politiky, která vede EU do slepé uličky a od krize ke krizi."

Samozřejmě, ta politika není špatná, protože tlačí na integraci, ale protože potřebnou integraci neprosazuje.

Kdybych byl euroskeptik, napsal bych "není schopna prosazovat a tato neschopnost je dána strukturálně", ale jako eurooptimista považuji podobné výroky za laciné alibi pro nezodpovědnost a neschopnost konkrétních lidí.

Podobně na citovaném Krutilkově výroku není zajímavý jeho euroskeptický postoj, ale fakt, že se předpověď (její první část) neuskutečnila („Integrační mainstream s těžištěm v Evropském parlamentu bude do roztrhání těla hájit integrační řešení") -- mainstream velmi rychle rezignoval (a roztrhl si přitom nejvýše frak, který se při jeho kvapném "přesunu do předem připravených pozic" zasekl o kancelářskou židli) a přenechal starost o protiepidemická opatření strukturám národních států (zdravotním, hygienickým a vzhledem k uzavření hranic i represivním se suspenzí práv občanů EU), podobně jako spor o eurobondy rychle ukázal meze stávající integrace v oblasti fiskální.

PK
January 18, 2022 v 13.41
Stokrát opakovaná hloupost

Stále zůstává hloupostí. Ten Fialův výrok je hloupost, ať se rozebere z jakékoliv strany.

MP
January 18, 2022 v 14.8
Pavlu Kolaříkovi

Ovšem, nepříjemná fakta můžeme vždy odbýt jako hloupost.

Nedávno jsem byl u oční lékařky na povinném vyšetření. A sympatická paní doktorka mi řekla:

„Až na to, že nevidíte, máte oči zcela zdravé“

Můžeme podobně říkat: „Až na to, že nefunguje, je politika EU zcela v pořádku."

PK
January 18, 2022 v 14.12
Martinu Profantovi

Výrok

“Brexit není ‚chyba‘ Britů. Je důsledkem špatné bruselské politiky, která vede EU do slepé uličky a od krize ke krizi."

není “nepříjemným faktem. Je to hloupost. Nic na to nezmění ani “paralela” s Vaším zrakem, nebo zrakem kohokoliv jiného, pro mě za mě třeba i mého.

PK
January 18, 2022 v 14.27
Až na to, že nefunguje …

… je politika ČR zcela v pořádku.

…je politika Německa zcela v pořádku.

… je politika USA zcela v pořádku.

Ale hlavně

… je politika Velké Británie zcela v pořádku.

To jsou ptákoviny, viďte.

MP
January 20, 2022 v 8.55
JIstě

Právě proto, že jsou takové formulace paradoxní a komické, použil jsem ji v souvislosti s EU.

Jistě, můžeme křičet, že na vině jsou vždycky jen ti druzí -- líní Řekové, bigotní Poláci, nacionalističtí Maďaři a Angličané prosáklí postimperiální nostalgií stejně jako whisky. O odporných pronárodech jako jsou Katalánci, kteří nepochopili, že když si EU zvykla jednat s Madridem, tak se nemají proti postfrankistickým poměrům ve Španělsku co bouřit.

A můžeme tento křik považovat za loajalitu vůči EU a velké myšlence evropské integrace.Hdoí se nám pak euroskepticy, protože se máme vůči komu vyhraňovat jako vůči vnitřnímu nepříteli. Dokonce pak můžeme říkat: „Ano, v této kritice politiky EU máš možná věcně pravdu, ale podívej se, příteli, komu ta pravda slouží.“

Anebo můžeme jít tou těžší cestou, uvědomit si, že EU je už nějaký ten pátek v krizi a svoji proevropskou loajalitu projevovat promýšlením této krize a hledáním cest ven k dalšímu prohlubování integrace.

PK
January 21, 2022 v 10.42
Víte velmi dobře

Že Britové nevystoupili kvůli tomu, že by jim chybělo “prohlubování integrace”. Víte, docela mi vadí, když někdo okázale předstírá, že něco neví.

Britové přece vystoupili proto, aby si VZALI ZPÁTKY KONTROLU nad svými vlastními záležitostmi. Čili z naprosto opačného důvodu.

Prohlubování integrace, po kterém vy voláte, je vaše představa, která se demokraticky (zatím) neprosadila. EU není federace, a nikdo není napsáno, že se jí nutně musí stát.

Doufal jsem, že pochopíte, že ten bonmot o EU, se kterým jste přišel, je úplně stejná ptákovina jako když se aplikuje např. na Velkou Británii samotnou.

Inu, nepochopil jste to. A víte, s bonmoty se opravdu těžko diskutuje. Pouze se dá konstatovat, že je to ptákovina.

PK
January 21, 2022 v 10.46
Kromě toho

Shoda není ani na tom, že vystoupení VB byla vůbec něčí chyba. Britové si vzali zpět kontrolu nad svými vlastními záležitostmi, a oficiálně si to pochvalují.

V EU je pak spousta lidí, kteří jsou rádi, že jsou Britové pryč. (Včetně mě, ale to je pro tuto diskusi irelevantní).

PK
January 21, 2022 v 11.20
O další integraci EU

Nyní, když je pryč Velká Británie, pro kterou byla integrace EU přílišná, a rozhodla se vzít si zpět řízení svých vlastních věcí do svých rukou, je možné diskutovat, zda a jak je nutná - možná - žádoucí - další integrace EU, a v jakém rozsahu.

To by především znamenalo vyřešit otázku, co se zeměmi, které odmítají vstup do eurozóny. Zda prostě dále integrovat eurozónu bez nich.

MP
January 21, 2022 v 14.36
Pavlu Kolaříkovi

Velká Británie vystoupila, protože většina jejích obyvatel byla přesvědčena, že se jim pak povede lépe a budou mít větší vliv na rozhodování o svém životě.

Protože nepředpokládám, že by velká část Britů byla dementní, negramotná nebo jinak mentálně postižená, věřím, že měli ke svému rozhodnutí nějaké věcné důvody, zkušenosti, které převážily nad dosti zřejmou logickou úvahou -- a tyto zkušenosti podle mého názoru souvisejí s nedostatečným integračním nasazením EU.

Brexit prošel díky štípunté Labour, kde mohl působit důvěryhodně senilní Corbyn se svými žvásty o tom, jak na národní úrovni dokáže opět ve spolupráci s odbory obnovit povinné místo topiče v každém vlaku (včetně autonomních). Konzervativci na to hlasy neměli -- a Corbynovi dala prostor právě absentující sociální politika a dopravní politika EU.

PK
January 22, 2022 v 9.50
Martinu Profantovi

Jestliže v Británii chyběla sociální politika, tak tam prostě chyběla sociální politika. Britská sociální politika. V oblasti sociální i dopravní politiky jsou příslušné jednotlivé státy, nikdy se této kompetence nevzdaly, a nic nenasvědčuje tomu, že by tak chtěly učinit. Sociální a dopravní programy jsou předmětem volebních programů ve všeobecných volbách v jednotlivých státech. Odpovídá to principu subsidiarity a také tomu, že jednotlivé státy jsou suverénní v rozhodování o svém hospodaření (čili o svých penězích).

Já britským voličům nepodsouvám vůbec nic, naopak je beru vážně. Takže nevidím důvod spekulovat o tom, že když hlavním heslem brexitu bylo TAKE BACK CONTROL, tak že tím ve skutečnosti měli na mysli, že by se EU měla vměšovat navíc ještě i do jejich sociální a dopravní politiky, a že nejsou spokojení, že tak nečiní.

Británie byla jedním z nejbohatších států EU, a jako takový čistý plátce do EU, takže britští voliči naopak dotovali svými penězi různé projekty EU v chudších zemích. A to je samozřejmě argument pro brexit, který zní logicky, aspoň na první pohled. (A mimochodem, nechci to vidět, co se v Česku rozpoutá, až se ČR za několik let stane také čistým plátcem. Rád bych se mýlil, samozřejmě.)

Brexit vidím v jedné řadě s podobnými vítězstvími demagogie v tomto období na různých místech: zvolení Trumpa v USA, Orbána v Maďarsku, u nás zvolení Zemana a Babiše. A samozřejmě, všude s masivním a nestoudným vměšováním Rusů do volebních kampaní.

MP
January 22, 2022 v 11.56
Tak nevím, kde je spor

Shodneme se, že v Británii chyběla určité části populace (která nakonec rozhodla o brexitu) silnější sociální politika a že prakticky neexistuje společná evropská dopravní politika.

Což znamená, že vůbec chyběla představa, že by nám mohla v těchto naléhavých každodenních záležitostech EU k něčemu být. Že by například mohla existovat racionálně budovaná vysokorychlostní železniční síť propojující s jednotnými standardy Evropu -- a reálně konkurující jak letecké, tak automobilové vnitroúnijní dopravě (s nanejvýš čtvrtinovou ekologickou zátěží).

Prostě, že v řadě oblastí chybí vůbec integrační vize.

K té logické úvaze o bohaté Británií -- ono analýz, které ukazovaly, že jak pro GB, tak zvláště pro většinu jejích občanů znamená opuštění EU ztrátu a nikoli zisk, bylo už několik let před brexitem velmi mnoho a často byly zpracovány tak, že je musel pochopit i průměrný novinář. Pokud proti tomu převládla johnsonovská stupidizace, pak to svědčí o emotivní předpřipravenost, jak podobné argumenty číst.

PK
January 24, 2022 v 4.14
Martinu Profantovi

No tak Londýn zrovna je spojen s evropskou pevninou velmi dobře - včetně vlakového spojení. Myslím, že to ale zrovna ty venkovské brexitáře moc nezajímalo. Měl jsem za to, že máte na mysli vnitrostátní dopravu, a hlavně místní dopravní obslužnost - která ovšem není dokonce ani v gesci centrální vlády v Londýně, natož EU.

Brexit byl vyloženě vnitropolitická záležitost, kde Britové rozhodovali o své další budoucnosti. A byla to jedině jejich zodpovědnost, kterou nemohou shazovat na nikoho jiného - jako při každém demokratickém hlasování. Jedině Britové sami mohou říci, jestli to byla chyba nebo ne. Pokud se jejich život po brexitu zlepšil anebo aspoň nezhoršil, tak to samozřejmě žádná chyba nebyla. Jestli se ale jejich život zhoršil, tak to chyba byla. A to jejich chyba, nikoho jiného.

PK
January 24, 2022 v 4.40
Nejenom každé demokratické hlasování

Ale každé svobodné rozhodnutí v demokratické společnosti je spojeno se zodpovědností, a dospělý člověk si je toho vědom.

Snažit se svalovat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí na někoho jiného je znakem nedospělosti, je to dětinské.

MP
January 25, 2022 v 10.41
Sno, opět s Vámi nemohu než souhlasit

My, Evropané, ještě včetně Britů, jsme nezvládli přesvědčivě prosadit obrovské příležitosti, které poskytuje společný region o půl miliardě obyvatel s větší koupěschopnou poptávkou než má Čína nebo Indie. Čelíme proto různým iracionálním tendencím k exitu a populistickým vládám erodujícím právní jistoty a individuální svobody svých občanů (Polsko, Maďarsko).

Máte pravdu, to je náš problém, který bychom neměli na nikoho svalovat. Problém, který je pro mne jakožto Evropana mnohem palčivější než absurdní politická rozhodnutí nějaká čtyřicetimilionové ostrovní populace kdesi za kanálem.

Mimochodem, psal jsem o evropské dopravní politice, nikoliv o přeshraničním spojení. Zkuste si najít vlakové spojení z Bukurešti do Paříže nebo z Bratislavy do Madridu. Přeshraniční idiocie jako absence slušné trati Praha-Mnichov nebo dálnice a železnice České Budějovice-Linec (podle bájných starců to fungovalo docela dobře v dobách koňky) přenechávám zcela vině české vlády, event. jejích zemských protějšků.

PK
January 25, 2022 v 17.42
Ano, ale ...

Když píšete

"My, Evropané, ještě včetně Britů, jsme nezvládli přesvědčivě prosadit ..."

Prosadit vůči komu? Zřejmě zase proti Evropanům. Takže někteří Evropané proti jiným Evropanům. A je v tom případě nutně chyba na straně těch Evropanů, kteří to "nezvládli prosadit"? Nebo je to snad kolektivní chyba všech Evropanů dohromady? Proti tomu bych se dost ohrazoval.

"Čelíme proto různým iracionálním tendencím k exitu..."

Zase: někteří racionální Evropané zřejmě čelíme iracionálním tendencím jiných Evropanů.

Kromě toho to může být i takto, a to logicky spíše: protože musíme čelit různým iracionálním tendencím k exitu, nezvládli jsme prosadit...

Zodpovědnost je totiž vždycky individuální. Kolektivní zodpovědnost je vlastně kolektivní nezodpovědnost. Jsou-li zodpovědni všichni (i za to, s čím sami nesouhlasí nebo to dokonce i odsuzují), znamená to, že vlastně není zodpovědný nikdo.

To je ostatně samozřejmě i případ těch Britů. Jsou miliony Britů, kteří hlasovali pro setrvání v EU, a svým spoluobčanům, kteří hlasovali pro brexit, to mají velmi za zlé. Každopádně jejich svědomí je v tomto ohledu čisté.

A to, že jsme něco jetě nestihli prosadit, přece není nijak fatální. Tak to třeba prosadíme později - pokud jsme o tom přesvědčeni. A pokud samozřejmě místo toho nebudeme muset čelit dalším iracionálním tendencím.

+ Další komentáře