Dobrý den,

obávám se, že zkouškou toho, nakolik jsme pochopili, o co tu jde a co chceme, bude až prosazování celkového ekonomického embarga, které čerstvě doporučil i Evropský parlament.

Vláda zatím nedokázala lidem jasně říci, že Rusko opravdu vede válku nejen proti Ukrajině, ale jejím prostřednictvím proti celé EU. A že pokud jsme ve válce, musíme buď bojovat, nebo se vzdát.

Zatím vláda zatím nedělá prakticky nic proti lžím, že embargo na obchod s Ruskem by poškodilo hlavně EU. Zaznamenal jsem i zvlášť sofistikovanou verzi, že péčí o byznys s Ruskem vlastně chráníme i Ukrajinu, protože bychom jí v případě vlastních hospodářských potíží už nemohli účinně pomáhat (!).

Pravda je taková, že denní příjmy Ruska z obchodu s EU daleko převyšují jejich dosavadní náklady na válku a bez ekonomického embarga, které tyto příjmy zastaví, Ukrajina nakonec v boji vykrvácí.

Vyhrát válku bez válečného hospodářství nejde. Dokud se sami budeme tvářit, že ano, těžko můžeme v tomhle směru tlačit na ty země EU, které se (byť třebas mylně) zatím cítí Ruskem ohroženy méně než my.

Jakkoli má autor článku ve svých bezprostředních, ryze politologických analýzách současné situace ČR bezpochyby v mnohém pravdu, přesto je v každém případě jako první bod nutno vyslovit určité pochybnosti o tom, do jaké míry je legitimní respektive smysluplné predikovat další trendy zahraniční (i vnitřní) politiky českého státu jenom na základě zcela výjimečné, až vysloveně extrémní válečné situace. Byť i ta se ve své akutní podobě odehrávala o několik stovek kilometrů dále na východ.

Pokud bychom tedy chtěli uvažovat v širších souvislostech, přesahujících tento aktuální válečný konflikt, pak by bylo výzvu J. Pehe "hledat si nové přátele na Západě" záhodno promyslet poněkud důkladněji. A především by bylo nutno se poněkud hlouběji zamyslet nad tím, co všechno tento "Západ" vlastně představuje.

Jistě; země klasického Západu se - ve srovnání s uváděnými Polskem, Maďarskem a Srbskem - vyznačují mnohem větší vyspělostí občanské společnosti, a s tím související mnohem vyšší mírou vyspělosti obecného demokratismu a právního státu. V daném smyslu je možno - a nutno - naprosto přisvědčit tézi, že spojence v těchto oblastech je zapotřebí si hledat především v tomto regionu.

Ovšem: ani v této momentální válečné soudržnosti a solidaritě západních zemí nelze zapomenout na to, že tento Západ znamená i takové fenomény jako je Donald Trump, Tea Party, Marine Le Pen, dříve Haider, a tak dále a tak dále. Znamená například i fakticky stále ještě mnohdy rasistickou a třídní americkou justici.

Tento Západ znamená stále ještě docela obyčejný kapitalismus - s jeho příkrými příjmovými a majetkovými protiklady, s jeho hltavostí, s jeho snahou vše lidské podřídit holému kalkulu zisku.

Ano, byl to právě Václav Havel, který se vyznačoval naprosto nekritickým, až přímo devótním vztahem k "velkému" Západu, slepým přejímáním všeho co přišlo především ze Spojených států. A je jen dost obtížné shledávat důvody pro to, aby současná Česká republika znovu obnovila tento až nedůstojně devótní vztah vůči světu Západu. To že je zapotřebí jasně se distancovat od nedemokratických tendencí jistých středo- a východoevropských států, to snad ještě nemusí být důvodem pro to zcela nekriticky přejímat vše co přichází ze strany opačné. Trochu více národní svébytnosti, trochu více samostatného myšlení by tu vůbec nebylo na škodu.

Svět Západu ještě zdaleka nedokázal vyřešit, pozitivně překonat strukturální pnutí vyplývající ze základního charakteru jeho ekonomicko-společenského uspořádání. Pokud je zde řeč o celkové budoucí orientaci jak českého státu, tak i české společnosti, českého národa vůbec, pak je nutno připomenout, že specifikum české pozice spočívá právě v jejím hraničním postavení mezi dvěma světy, západním a východním. A v těch dobách kdy český národ vzkvétal, dokázal v sobě spojit pozitivní impulsy z obou těchto světů; aniž by přitom ztratil svůj tradiční instinkt jakési "plebejské skepse" vůči přílišnému adorování ať jedné, či druhé strany.

Nechme proto Havla spočívat v minulosti, i s jeho - dobově a situačně podmíněným - nekritickým vztahem vůči Západu; dnešní český národ by měl být ve stavu hledat si svou vlastní cestu ke své budoucnosti.

Ke komentáři pana Poláčka bych dodal, že se nám bude hledat mnohem lépe, pokud sami dokážeme rozumně řešit svoje věci.

V dnešní situaci to pro mě například znamená urychleně uvést v život praktické kroky minimalizující dopad nezbytného hospodářského embarga na naši akceschopnost a na sociálně nejslabší vrstvy společnosti, místo líčení hospodářské katastrofy, která nás v případě poklesu obchodu s Ruskem čeká.

„Obecně vláda v krizi zvolila jasnou prozápadní orientaci.“

Dovoluji si pro pana Pehe nesměle připomenout, že Ukrajina je na východě a Německo na západě. (Postoj západního souseda v této krizi pro nás vzorem nebyl, takže „jasnou prozápadní orientací“ bych náš postoj k válce na Ukrajině asi nenazval.)

Rozbít visegrádskou spolupráci a vnést nepřátelství a konflikty mezi Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko je celkem pochopitelným geopolitickým zájmem Ruska. Smutné by bylo, kdyby to samé bylo i cílem „mírových snah“ EU. Spíše bych si to dovedl vysvětlit tím (Leninovým?) výrokem o užitečných idiotech.

Dobrý den pane Nusharte,

já vím zatím jenom o jediné instituci, kterou višegrádská spolupráce vyvolala v život, a to je takzvaný Višegrádský patentový institut.

Nevím, jak dobře funguje, nemohu tedy hodnotit. Potenciálně by mohl být užitečný. Určitě jsem tedy pro spolupráci, ale měla by být podstatně produktivnější. Řekl bych, že zatím tady něco silně drhne.

Pan Poláček tady velmi výstižně popsal některé problematické postoje Václava Havla, který je pro pana Pehe stále jakýmsi "živoucím majákem", který by nám měl ukazovat cestu ke "světlým zítřkům".

Je možné ještě doplnit jeden zvláště odpudivý projev Havlovi servility k US establishmentu, tedy jeho "selektivismus" ve vztahu k porušování lidských práv na různých místech ve světě, právě podle amerického rozlišování politických aktérů na "good boys" a "bad boys", založeném spíše než na nějakých lidskoprávních ohledech, jednoduše řečeno, na "čistokrevném pragmatismu". Že tohle pan Pehe nevnímá, nechápe, nevidí, nechce vidět je sice smutné, ale pro toho, kdo je alespoň zběžně obeznámen s jeho dlouhodobou publikační činností, to není nijak překvapivé.

Maďaři, pane Kolaříku, nejsou nijak proruští. Ve vztahu k Rusku u nich logicky nejde o žádnou „emoci ke slovanskému bratrovi“. Roli zde hrají spíše předchozí maďarsko-ukrajinské vztahy, trvale po mnoho let nízké ceny energií v Maďarsku a dále historické vnímání Trianonu a z něj plynoucí pocit izolace - tedy absence přirozených přátel, která vede k pragmatismu.

Oni v těchto volbách měli na výběr mezi Péterem Márki-Zayem a Viktorem Orbánem, přičemž Márki-Zay - to byla katastrofa. Třeba kvůli jeho homofobním a antisemitským výrokům. (Mimochodem, také kvůli té „homofobii“ snad mají být Maďarsku zastaveny dotace EU, ale kdyby vyhrál Márki-Zay, který se reálně jako homofob projevoval, tak by k tomu patrně nedošlo.)

Pane Kolaříku, chvíli jsem myslel, že jste se změnil, ale teď vidím, že legrace s Vámi bude pořád. No ano, před českými volbami jsem napsal, že je mi jedno, kdo je vyhraje, a že se jich tedy nezúčastním, protože v nich zcela chybí politický směr, který bych chtěl podpořit. Co z toho, pane Kolaříku, vyvozujete?

Kdyby měl potřebné pravomoci, tak už si můžete, pane Nusharte, hledat místo někde v kotelně... (-:

"Nusharte, jenom jediná otázka: opravdu si myslíte, že jsme všichni úplní pitomci?"

Všichni ne, pane Kolaříku! Všichni ne... Ale za to někteří tuplem... (-;

Pánové nebuďte na sebe zlí, duch Václava Havla nás sleduje! Nemluvě o tom, co si o tom pomyslí pan Pithart, který prý diskuzi občas čte...

On měl Václav Havel socialistické názory (tedy až do roku 89, pak se mu to nějak přestalo hodit :-)), chovejme se tedy prosím alespoň trochu soudružsky!

To je právě ta legrace, pane Kolaříku. P. Marki-Zay, je jistě odpůrcem „homofobních“ zákonů, ale v předvolebních debatách vystupoval jako typický homofob.

Pane Krupičko, on už mě pan Kolařík dříve nazval "absolutním zlem" nebo tak nějak, tak bych mu nechtěl vlídným chováním způsobit těžkou kognitivní disonanci... (-;

Pan Pithart, pane Krupičko, jednou nazval Šašu Uhlovou (!) "zpovykanou buržoazní paničkou" (nebo tak nějak přibližně - "buržoazní panička" tam ale byla na tuty). Bylo to v souvislosti, když se kriticky vyjadřoval k jejímu inkognito působení v prekarizovaných pracovních pozicích. Takže ať se pan Pithart raději stará o svoje máslíčko na hlavičce... (-:

Pane Václavů, to byl pan Kroupa, kdo Sašu Uhlovou tak nazval a myslím, že na tom něco bylo, to by ale bylo na dlouhé vysvětlování a je fakt, že od pravicového konzervativce jako je Kroupa, to zní poněkud absurdně.

Máte pravdu, pane Krupičko, už si vzpomínám. Tak to se panu Pithartovi hluboce omlouvám!

Snad nebude tak zcela od věci si za dané příležitosti poněkud více do hloubky rozebrat fenomén, který by snad bylo možno obdařit názvem "havlismus". Tedy ten fenomén nadšeného vzývání osoby Václava Havla, který se vynořil po listopadovém převratu, zasáhl nejen český (o něco méně slovenský) národ, ale rozšířil svou působnost do nemalé míry i v ostatním, především západním světě.

Co je podstatou, jádrem tohoto fenoménu? Této nekritické adorace osoby V. Havla, která se do určité míry udržuje až do dnešních dnů?

Řekněme to krátce: prostřednictvím ikonizace V. Havla si i průměrná, mainstreamová společnost současnosti může pěstovat iluzi o jakémsi vyšším významu vlastní existence; aniž by ji to samou stálo nějakou námahu, aniž by přitom musela projít očistnou výhní své vlastní sebereflexe, svého vlastní sebezpochybnění.

Současná západní, měšťácká společnost je stále ještě utopena ve spirále bezduchého konzumu, bez jakéhokoli vyššího cíle nežli neustálé maximalizace svého hmotného blahobytu, kdy jediným měřítkem pokroku je rozvoj čistě technických, inženýrských schopností a dovedností. Ale s odvoláním se na V. Havla, tohoto "prezidenta-básníka" si tato své vlastní bezduchosti propadlá společnost stále ještě může malovat růžový obraz své vlastní významovosti, své vlastní humánní progresivity, či dokonce svého vlastního heroismu.

A přitom - svého času to byl sám Havel, který tuto společnost západního typu charakterizoval slovním obratem o "tupém samopohybu industriální civilizace"; kterýžto ryze technokraticko-utilitaristický samopohyb je nakonec stejně tak bezduchý, jako olověné časy partajní diktatury zahnívajícího socialismu.

Původní, dřívější, "disidentský" Havel si tedy byl plně vědom toho, že tato - formálně demokratická - západní společnost je ve své podstatě dekadentní, bezduchá, bezperspektivní; a že pravý, autentický lidský i občanský život je nutno hledat někde zcela jinde.

Ovšem, poté co se V. Havel dostal do nejvyšších funkcí právě této "industriální civilizace s tupým samopohybem", náhle zapomněl všechny své dřívější kritické výhrady proti ní, a stal se sám poslušným kolečkem v tomto soukolí měšťácké nicotnosti.

Pokud bychom se tedy ještě i dnes skutečně měli odvolávat na odkaz Havla, pak není možno se vyhnout otázce: kterého Havla tu máme na mysli? Havla kritického, nebo Havla adorujícího? Havla vzdorného - anebo Havla trpně se přizpůsobivšího?...

Vraťme se ale k současné měšťácké, mainstreamové společnosti: jestliže sice můžeme ocenit, že se západní státy dokázaly semknout na obranu Ukrajiny, pak na straně druhé je nutno vidět i to, že právě tento Západ - doposud natolik nehybný, netečný, rozpolcený v partikulárních, národních zájmech - má zapotřebí až natolik extrémních událostí jako je válka, aby se alespoň na chvíli probudil, aby teprve ve válečném vření v sobě objevil trochu ducha! Stejně jako si v Havlovi našel svou ikonu disidenta-básníka, který mu měl dodat jakýsi vyšší duchovní smysl jeho existence, pak dnes svého hrdinu nachází v ukrajinském prezidentovi Zelenském, aby tento svým bojovým zápalem i tomuto zpohodlnělému Západu alespoň na chvíli propůjčil iluzi jeho vlastního heroismu.

A co pak? Až Rusko bude - doufejme - poraženo, ekonomickými sankcemi zatlačeno do bezvýznamnosti; co pak? Z čeho pak bude tato - stále ještě ve svém "tupém samopohybu" setrvávající industriální civilizace - čerpat iluze o své vlastní významovosti?

Snad bude možno v tomto ohledu "doufat" v obdobný konflikt s Čínou; ale co když i v Číně jednou - což je značně pravděpodobné - dojde k občanské, buržoazní revoluci (a dost možná k jejímu vnitřnímu rozpadu na několik následnických států)? Co pak, až celý tento svět bude "demokratický", to jest až bude celý fungovat už jenom v onom modu "tupého samopohybu industriální civilizace"? Kde pak bude ještě možno brát mýty o vlastní ušlechtilosti, o vlastní civilizační vyspělosti, když zde už nebude přítomen žádný agresor, ve srovnání s jehož primitivní brutalitou by se svět Západu mohl prezentovat jako výspa pokroku a civilizace?

Anebo nakonec současný Západ přece jenom použije návod Hegela, že po nastolení "ideálního státu" bude nutno neustále znovu a znovu vést války mezi státy, aby lidstvo definitivně neustrnulo v trvalé stagnaci?...

Co to zkusit z druhé strany? Byl tu vynikající dramatik a dobrý esejista, který prožil kus života ve sváru s docela odporným režimem. Ten režim byl starý a unavený, bez někdejších revolučních vášní a podle všeho by raději nechal "světoznámého dramatika" na pokoji, jen kdyby se trochu, nikoli moc přizpůsobil. Konečně netřeba podrobně popisovat, Havel napsal Pokušení a modelově tu solidní a morálně přijatelnou formu přizpůsobení se vidíme třeba u Hrabala.

Ale on ten mezek místo toho začal moralizovat to přizpůsobení se, přeložil Solženicynovo "nežít ve lži" do strmější "žít v pravdě" , dorostl do rozměru symbolu -- což mu v Ruzyni nebylo příliš platné.

Ten utahaný režim nakonec padl a symbol se hodil. A symbol také překvapil, zůstal člověkem z masa a krve, zase se nepřizpůsobil. a jako člověk měl své loajality, kterých se nemohl vzdát. Jen ho tentokrát to nepřizpůsobení dostalo, protože začalo být okolím čteno jako milý (nebo alespoň respektovatelný) svéráz výstřední legendy.

A Havel, který nechtěl být mile svérázný se dokázal z nezbytí a dost těžce stát odpovědným politikem. To byla druhá polovina devadesátých let a byla pryč "milá výstřednost" disidenta v prezidentské roli, který při pohledu na pražské sídliště řekne na kameru "Tam přece nemůžou žít lidé" a poznamená, že si každý může obětovat těch pár korun za dobře vypadající stojací lamu a ukáže přitom na kus páčící se na pět tehdejších průměrných platů. Za tu poslední proměnu v odpovědného politika jsem ho obdivoval.

Nicméně tenhle vynikající spisovatel a z poctivosti velmi dobrý politik podrýval svoji legendu, kde se dalo. Zažil jsem spory o "humanitární bombardování". Neřekl to a je to škoda, protože to paradoxní a absurdní spojení přesně vyjadřovalo tehdejší válku v Jugoslávii. Řekl bych, po havlovsku vyjadřovalo.

Ale ta legenda dále přes všechno podrývání bujela, šinula se přes osobnost Václava Havla "tupým samopohybem" (který ani nešlo sabotovat).

Bylo by to dost náročné čtení, kdyby se člověk pokusil rekonstruovat Havlovo pojetí možné zahraniční politiky České republiky. Ale dovolím si jaksi předběžně říci, že s tím, co mu připisuje Pehe, by ta rekonstrukce -- počínala by projevem k americkým zákonodárcům -- měla jen několik styčných bodů. Ten nejdůležitější představuje odhodlání k intervencím proti brutálnímu porušování lidských práv -- jen si nějak neumím představit, že by ten požadavek bez ohledu na vnější danosti (jaderné zbraně a závislost na ruském plynu) neuplatňoval nekompromisně i ohledně přímé vojenské pomoci Ukrajině.

Utěšný havlismus, který kritizujete -- a kterým do jisté míry hřeší Pehe--, existuje a sluší se k jeho charakteristikám doplnit rozměr tatíčkovské legendy. Zasluhuje co nejpřísnější kritiku jakožto reifikovaná ideologie, ale součástí té kritiky by podle mého měla být i obhajoba Havla. Ten by mohl říci se stejným právem jako to řekl o marxistech Marx: Pokud jsou tito havlisty, já nejsem (ich bin keine -- jeden z mála příkladů, kdy v češtině nenalézám stejně půvabný překlad).

Ano, Havel a havlismus. Odbudu to podstatě stručněji.

Ale na úvod si, jak by řekli Egon a Karl, prosvištíme pár slovíček:

lidská práva - práva (spíše) bohatých Američanů a jejich (spíše) bohatších spojenců, kteří si s ostatními mohou dělat co se jim zlíbí

demokracie - vláda amerického a západního kapitálu, kterou reprezentují jeho loutky, symbolicky se střídající u kormidla

šíření demokracie - expanze západního kapitálu všemi dostupnými (i nejbrutálnějšími) prostředky

Ha ha.

A nyní k Havlovi. Jak už to u těchto politiků někdy bývá, tak jako kritik komunistického režimu byl když ne skvělý, tak zajímavý a s velkým tahem na branku. Nicméně jeho kritika režimu se odehrávala v podmínkách socialismu a ze socialismu v mnohém vycházela.

To vše se pak stalo po roce 89 minulostí a Havel selhal. Jako člověk a humanista. Stala se z něj v podstatě loutka amerického kapitálu, viz výše.

Neselhal ovšem jako politik. Ba pochopitelně naopak. Jako politik vyhrával. Nicméně to se dá říci o jeho pozdějším nástupci Zemanovi či Klausovi také. A dá se to např. říci i o mnoha jiných, jako např. o Adolfu Hitlerovi, který rovněž vyhrál několikery demokratické volby...

Tolik můj pohled (utopického, jak by někdo řekl, a klidně budiž) internacionalistického demokratického socialisty. Pamatuji se ale, jak jsem se tu ještě před lety, v něčem tehdy ještě jako liberál, Havla v jeho známém sporu s Kunderou zastával. Aniž bych o tomto sporu věděl nějak moc, dnes bych to asi neudělal.

Pane Profante, nepostrádá jisté zajímavosti, že onen Vámi citovaný Marxův výrok "nejsem marxista" i mně samotnému v souvislosti s daným tématem kroužil hlavou. Pak jsem ho přece jenom nepoužil; ale když ho chcete sám vnést do diskuse, nejsou k tomu z mé strany žádné námitky. ;-) (Ovšem je nutno připomenout, že tento - ne zcela autentický - výrok není nutno překládat či nepřekládat z němčiny; pokud byl skutečně učiněn - jak alespoň dokládá Engels - pak ve francouzštině. A jednalo se o Marxovu reakci na mnohdy velmi svérázný výklad jeho učení ze strany francouzských socialistů.)

Ale k věci. Pane Profante, Vy tedy tvrdíte, že Havel se snažil - v prostředí transformace - být "odpovědným politikem". A že on sám by odmítl svou vlastní mytologizaci ("nejsem havlistou"). To dozajista může souhlasit, v tomto bezprostředním smyslu. Nicméně, i tak zůstává - a to sice naprosto klíčová - otázka, jestli Havel (a to naprosto stejně jako Marx) na této své dezinterpretaci a mytologizaci nenese sám značný podíl viny.

"Odpovědný politik"?... Musím přiznat, že tady nemohu soudit s naprostou jistotou, Havlovo počínání v té době jsem mohl sledovat jenom z dálky, a to ještě s mnohem omezenějšími mediálními možnostmi nežli dnes. Nicméně - můj celkový dojem z jeho tehdejšího působení v politice je ten, že on se sice tu a tam pokusil o jakýsi svébytný počin; ale že ve skutečnosti byl naopak čím dál tím více pohlcován těmi poměry, které on sám pomáhal vytvořit. To jest - poměry generovanými systémem bezduchého, výhradně na maximalizaci zisku orientovaného kapitalismu.

Kdykoliv přijde řeč na roli či pozici Havla v procesu transformace od systému socialismu k systému kapitalismu, vynoří se mi vždy vzápětí v hlavě Goethův "Čarodějův učeň". Tedy ten, kdo si věřil na to být svrchovaným pánem dění, ten kdo vyvolal duchy země i povětří - aby se pak ukázal být naprosto neschopen tyto duchy zvládnout.

Ano, Havel si - to je nutno mu přiznat - naprosto nepřál ten asociální kapitalismus, onen "trh bez přívlastků", který v zemi instaloval Václav Klaus. A tu a tam se Havel dokonce vzmohl na nesmělý protest, že to či ono by přece jenom mělo být nějak jinak. Ale, opakuji znovu, tento idealistický (či "odpovědný") Havel byl prostě převálcován těmi poměry, těmi silami, těmi duchy které on sám pomáhal osvobodit z láhve.

Pane Profante, připomněl jste Havlovu řeč před americkým Kongresem; a v určitém smyslu skutečně právě tento jeho projev v sobě obsahoval kořeny celé tragédie Havlových pokusů stát se "odpovědným politikem". Byl to totiž právě tento Havlův proslov, ve kterém explicitně zpochybnil a popřel platnost úhelného kamene celé marxistické teorie společnosti a dějin, totiž že společenské (a politické) dění je v posledku formováno, určováno děním v produkční sféře, tedy v "materiální základně" společnosti. Havel oproti tomu tvrdil, že člověk je prý "svobodnou bytostí", která není ničím determinována, a která si svůj svět vytváří výhradně na základě svého vlastního svobodného uvážení.

Pane Profante, takto apodiktický výrok tohoto druhu může pronést opravdu jenom "čarodějův učeň". Tedy někdo, kdo má jenom zcela povrchní znalosti o reálných faktorech společenského dění, ale kdo v žádném případě nemá schopnost rozpoznat hlubší a univerzálnější síly a dynamismy, které konec konců určují chod tohoto světa.

Ano, Havel chtěl mít svého "svobodného občana", který podle antického ideálu odpovědně a s plným rozmyslem řídí chod své vlastní obce; ale ve skutečnosti jak česká/československá společnost éry transformace, tak i Havel sám byli doslova převálcováni soukolím kapitalismu a jeho "tupého samopohybu". Tento údajně "zcela svobodný člověk" je ve skutečnosti už z evoluční nutnosti krajně přizpůsobivou bytostí; a když bude postaven do reálných životních podmínek kde "peníze jsou vždy až na prvním místě", pak se dříve či později začne nevyhnutelně chovat právě podle této maximy. A své případné vlastní zbytkové touhy po onom ideálním, vždy mravně a odpovědně jednajícím občanu si tento faktický bourgeois začne projektovat do nějaké idealizované postavy; například do mytologizovaného obrazu "básníka-prezidenta".

A to je vlastně celá historie, pane Profante. Ano, Havel se bezpochyby pokoušel nějakým způsobem uskutečnit svůj ideál "nepolitické politiky", občanské společnosti založené na samotném občanu. Ale celé jeho působení v politice nebylo fakticky ničím jiným, nežli historií naprostého ztroskotání tohoto jeho ideálu. On byl reálnými poměry (to jest, nastupujícím kapitalismem) fakticky "semlet mlýny které sám pomáhal roztáčet" stejně tak, jako komunisté v létech padesátých. (A nelze popřít: i oni měli své ideály!)

Hrát si na velkého mistra, který má vše pod palcem, to jen málokdy v dějinách dopadá dobře. Kdyby si Havel dal práci alespoň něco pochopit ze stěžejních myšlenek Karla Marxe (místo aby je laciným způsobem zesměšňoval), pak by už předem mohl vědět, kam proces restaurace kapitalismu povede, jak to všechno dopadne. A jeho vlastní působení v politice - pokud by tomu celému dění skutečně ještě chtěl dělat stafáž - by v každém případě působilo podstatně méně naivním dojmem. A mohl si ušetřit vlastní hořká zklamání, kdy si v samotném závěru své životní pouti musel klást otázku "jestli to všechno vůbec stálo za to".

Ostatně, když už je zde řeč o tom, zda jedinou možnou či žádoucí cestou pro český národ je nekritické přejímání západních vzorů, pak do tohoto tématu velice příhodně zapadají nejnovější výsledky výzkumu veřejného mínění provedené německým Institutem pro demoskopii v Allensbachu. Podle této ankety totiž téměř třetina dotazovaných Němců zastává názor, že žijí v pouze zdánlivé demokracii (Scheindemokratie), ve které obyčejní občané nemají žádný vliv!

Zcela přesně vzato, 31 procent respondentů přitakalo větě, že "wir leben in einer Scheindemokratie, in der die Bürger nichts zu sagen haben".

A i když zohledníme skutečnost, že tento - celoněmecký - výsledek byl poněkud navýšen zvláštní situací bývalého východního Německa, kde tento svůj kritický postoj k současné demokracii vyjádřil téměř každý druhý (!) občan (45%), i pak se nám zde jasně ukazuje, jak velká část obyvatelstva v západních demokraciích má pocit, že nemá žádný vliv na formování politické vůle v jejich zemi.

A zároveň 28 respondentů zastává názor, že "náš demokratický systém je zapotřebí zásadně změnit".

Ať tak či onak, na nějaký zářný vzor ve smyslu "se Západem na všechny časy a nikdy jinak" to skutečně nevypadá.

Mafiánský kapitalismus je, řekl bych, dobový pojem. Dostatečně neregulovaný kapitalismus je totiž nebezpečný sám o sobě a nevím o tom, že by Havel za jeho regulaci nějak zvlášť bojoval. Že tu pravicoví ekonomové (někteří narychlo zahazující legitimace komunistické strany) provedli transformaci ekonomiky tak divokým a pro společnost ztrátovým způsobem, že kvůli tomu i takoví zastánci trhu a soukromého vlastnictví jako Havel dosti opožděně (!) vymýšleli speciální pojmy, svědčí hlavně o trapnosti toho, co se tu po roce 89 odehrávalo.

Asi by stálo za to podrobněji si nastudovat Havlovy postoje k ekonomické transformaci po listopadu, abych tu neplácal nesmysly. Ale mám pocit, že Havel byl prostě v tomto ohledu příliš nepraktický a asi by to nestálo za to.

(abych nebyl k Havlovi tak tvrdý, tak i mně trvalo desítky let, než jsem zjistil, co se tu vlastně po roce 89 odehrálo, ovšem já jsem nikdy neměl ambici řídit stát)

Pane Krupičko, mé názory na působení V. Havla v procesu transformace se vyvíjely přesně opačným směrem nežli ty Vaše.

Původně jsem ho pokládal (zčásti z nedostatku informací "zblízka") za spoluvinného vší tou divokou transformací k tvrdému kapitalismu. A až poměrně nedáno jsem zjistil, že on se za prvé opravdu snažil o určitou měkčí, sociálně snesitelnější formu transformace (ovšem proti dominantnímu V. Klausovi neměl šanci se prosadit). A za druhé: pokud vyjdeme z toho, že v tehdejší situaci byla transformace ke klasické tržní ekonomice (a tedy i ke kapitalismu) nevyhnutelná, pak zůstává i dnes velmi spornou otázkou, jestli by opravdu bylo lepší tuto transformaci provádět pozvolna, graduálně (jak to v minulých dnech v rozhovoru pro deník Právo žádal jeden americký výzkumník celého východoevropského procesu transformace); anebo jestli nebyla tvrdá, ale zato rychlá transformace nakonec přese všechno ekonomicky efektivnějším řešením.

Já jsem celkem nedávno shlédl jeden Havlův výrok na toto téma někdy z té doby, kdy na otázku televizního reportéra odpověděl v tom smyslu, že provádět nějakou pomalou, postupnou ekonomickou transformaci by neznamenalo nic jiného, nežli i nadále uměle dotacemi při životě udržovat podniky, které jsou ekonomicky v natolik dezolátním stavu, že jsou prakticky životaneschopné.

Na této větě skutečně něco je. Musíme si kromě jiného uvědomit, že rozhodující část domácí ekonomiky byla v době před Listopadem orientována buďto na domácí trh, anebo ale na východoevropské trhy, v prvé řadě na Sovětský svaz. A právě sovětský/ruský trh se v té době prakticky naprosto zhroutil. Byla tu tedy celá řada podniků, které náhle neměly prakticky žádný odbyt pro své výrobky. A "měkká" transformace by opravdu neznamenala nic jiného, nežli takovéto podniky zcela uměle a naprosto zbytečně alimentovat ze státních prostředků, které by pak samozřejmě chyběly jinde.

Celkově vzato je tedy možno říci, že pomalá, měkká transformace by byla sociálně snesitelnější; ale z čistě ekonomického hlediska by nejspíše vedla k ještě větším ztrátám, nežli transformace tvrdá, ale rychlá a rozhodná.

P.S. S odstupem času já tedy Havlovi (a nakonec ani samotnému Klausovi) nevytýkám samotný akt transformace; to co zde ale naprosto chybělo bylo i přes v danou chvíli nevyhnutelný návrat ke kapitalismu české společnosti uchovat nějaký lidský rozměr. Nenechat ji padnout jenom na jakýsi trpný přívěsek molocha kapitalismu. Je fakt že Havel se o tento "lidský rozměr společnosti" určitým způsobem pokoušel; ale jeho představy v daném smyslu byly natolik iluzorní až vysloveně naivní, že fakticky pouze konaly funkci fíkového listu pro nástup právě onoho tvrdého klausovského kapitalismu "bez přívlastků".

Pane Poláčku nevěřím tomu, že podniky byly v "dezolátním" stavu. Ano, mnohé se muselo změnit, účast zahraničního kapitálu byla třeba, některé podniky by asi ve změněných podmínkách skončili tak jako tak, ale spíše bych řekl, že ona "transformace" (nebo spíše likvidace?) která tu nakonec proběhla, nahrála západnímu kapitálu, který buď přišel o konkurenci nebo výhodně zdejší podniky a služby skoupil.

Nedělejme prosím z československých inženýrů, techniků a vedoucích pracovníků nějaké neschopné blbečky. Adaptace na nové poměry světa globalizovaného kapitálu, určitá modernizace a investice byly třeba, ale ledacos se pak dalo zachránit a zachovat si někde alespoň menšinovou účast státu, jako má např. saská vláda ve Volkswagenu.

Kapitalismus, která přišel, je často výkonější hlavně díky své brutalitě, s níž vymačkává z lidí právě onu lidskost jako z citronu a dělá z nich někdy bezprizorní otroky, které opustil mizející sociální stát. Těžko jeho produktivitu srovnávat např. s produktivitou "pohodového" normalizačního komunismu. kdy sice některé zboží chybělo, ale člověk měl někdy po práci více energie na ostatní život. Někdy to je tak, že buď si člověk ve fabrice/skladu zachová onu lidskost nebo dosahuje vyšší produktivity. Ovšem jedná se o produktivitu odcizené práce, umožňující žít kapitalistům ve zhýralém luxusu. Nežijeme, abychom pracovali pro někoho jiného.

Zase tam mám chyby ve shodě podnětu s přísudkem, já už na tuto diskuzi fakt dlabu, nedá se to opravit.

Cílem ekonomických změn po Listopadu bylo hlavně zamezit návratu levice, a to bez ohledu na společenské náklady. Kdo má výrobní prostředky, má vše. Stačí se podívat na takového Babiše.

Pane Krupičko, zčásti máte pravdu, zčásti ale jako obvykle přeháníte, respektive na věc nahlížíte jenom z jedné jediné strany.

Vezměme si například tu produktivitu práce: ano, máte dozajista pravdu v tom, že kapitalisticky vlastněné firmy mají snahu vymačkat ze svých zaměstnanců maximum. (Sám jsem to osobně zažil.) Na straně druhé ale tomu opravdu není tak, že by dramatický rozdíl mezi efektivitou práce za socialismu a za kapitalismu byl způsobem jenom a pouze tímto čirým tlakem. Protože jak řečeno mám vlastní zkušenosti s prací v jedné mezinárodní, kapitalistické firmě, mohu dost odpovědně tvrdit, že tato vysoká efektivita kapitalistické produkce má tři zásadní zdroje:

- za prvé přímé vykořisťování, ve zmíněném smyslu maximální intenzifikace práce

- za druhé neustálé technické inovace

- za třetí neustálá optimalizace výrobních procesů.

Co se technických inovací týče - ne že by čeští inženýři byli neschopní; ale oni za socialismu prostě vůbec neměli přístup k vyspělým západním technologiím. Trvalo by celá léta, nežli by si dokázali tyto moderní technologie osvojit a zavést je do praxe. A po celou tu dobu by jejich podniky byly vystaveny mezinárodní, mnohem vyspělejší a efektivnější konkurenci - a v tomto boji by jeden za druhým podléhaly. Navíc zavádění nových technologií vyžaduje hodně peněz, kapitál - a právě ten tehdy české firmy neměly prakticky vůbec.

Optimalizace výrobních procesů - to je prakticky to samé. Je to napohled "neviditelný" faktor; ale konec konců rozhodující. Například automobilka Škoda: ta měla dříve ve světě pověst vysoké poruchovosti a nespolehlivosti. A byli to Němci a jenom Němci, kteří do Škodovky přinesli a implantovali svůj vypracovaný systém kontroly kvality. A jedině s touto novou kvalitou Škodovka mohla tak úspěšně dobývat i náročné západní trhy.

Kdyby konkrétně Škodovka zůstala ve státních rukou? - Tady by byl kromě jiného právě ten zásadní problém, že státní podniky prakticky nikdy nepracují tak efektivně jako podniky soukromé. Manažer placený státem má většinou své jisté; zatímco manažer který je odpovědný dozorčí radě kapitalistické firmy musí bezpodmínečně hledět na úspěch, na maximální efektivitu produkce.

Ano, musím přiznat že i já jsem tehdy pociťoval dost nelibě že tak tradiční český výrobce jako Škoda Auto má přejít do cizích rukou. A i já jsem si tehdy myslel, že si stát v ní měl ponechat alespoň částečný akciový podíl. (Jako že to tak také původně bylo.) Jenže - ono se pak ukázalo, že to v zásadě nehraje žádnou roli, pokud stát zůstává jenom minoritním vlastníkem. Rozhodovat stejně nemohl o ničem; a tak zbývající akcie prodal, a získal za to miliardy, které tehdy nutně potřeboval. Napřed si ještě chtěl podržet alespoň "zlatou akcii" - ale pak se ukázalo že je to z právních důvodů nemožné.

Prakticky jediná možnost, jak se pokusit umožnit českým firmám zvládnout přechod na tržní ekonomiku, by bylo zavedení systému, kdy by byly proti zahraniční konkurenci chráněny clem - a tato celní ochrana by se každým rokem o něco snižovala. Takže by tyto podniky nemusely zaniknout, ale přesto by jejich vedení - pod tlakem stále klesající celní ochrany - bylo nutno modernizovat svou produkci.

Jenže: za prvé, to by vedlo k tomu že i země kam by české firmy mohly potenciálně vyvážet svou produkci by samozřejmě reagovaly recipročním opatřením - tedy uvalením cel. Za druhé: jak řečeno ani čeští inženýři, ani čeští vedoucí manažeři tehdy vůbec neměli k dispozici dostatek znalostí a dovedností, aby byli schopni takovéto modernizace úspěšně provádět. Je tedy velká otázka, jestli by i po padnutí posledních celních bariér byly tyto podniky schopné přežít v mezinárodní konkurenci. (Je vůbec velká otázka, jestli by takovéto celní bariéry byly právně možné. V každém případě ne od toho okamžiku, kdy ČR podepsala smlouvy o vstupu do Evropské Unie.) A za třetí - jak řečeno české podniky vůbec neměly k dispozici dostatečný kapitál k provedení nutných modernizací.

----------------------------

Pane Krupičko, já Vás do určité míry chápu; jak jsem zmínil měl jsem svého času dost podobné názory. Ale mezitím jsem dospěl k názoru, že je druhotné kdo jakou firmu vlastní (tedy jestli domácí či zahraniční vlastník); rozhodující je, co se v tom podniku reálně děje. Tedy - za jakých podmínek se tam vyrábí, a jak se tam zachází se zaměstnanci.

A právě tady je vlastní kámen úrazu: jestliže chceme a potřebujeme efektivní produkci (která by mohla obstát v mezinárodní konkurenci), pak opatření č. 2 a č. 3 (obecně tedy produkční modernizaci) nejde účinně oddělit od bodu č. 1 - tedy neustálého tlaku na maximální výkon zaměstnanců, tedy na "vykořisťování" v klasickém slova smyslu. Alespoň za podmínek současného, konkurenčního kapitalismu to není možné.

Právě proto chtěl Marx spolu s kapitalismem odstranit i samotnou tržní, tržně orientovanou produkci - protože věděl, že dokud bude produkce zaměřena na trh, na zisk, do té doby bude přítomnost konkurence nutit výrobce k tomuto přímému vykořisťování.

Jenže celá zkušenost "reálného socialismu" jasně ukazuje, že Marxův model "přímého řízení produkce dělníky", bez přítomnosti trhu, nefunguje a fungovat nemůže.

Dnes jsme tedy ve stavu, kdy sice víme jak nás tento diktát zisku a produkční efektivity drtí a ničí; ale doposud jsme nenašli žádné cesty, jak z toho ven.

Ostatně, práce za socialismu byla mnohdy stejně tak namáhavá, a nakonec ještě více "odcizená" než za kapitalismu.

Někdo měl samozřejmě to "štěstí", že mohl proflákat větší část pracovní doby; ale například práce u výrobního pásu byla sotva méně namáhavá (a bezduchá) nežli v kapitalismu. A navíc: za kapitalismu má pracovník alespoň to základní uspokojení ze své práce, že ví že (většinou) vyrábí kvalitní produkty pro spotřebitele. Zatímco v socialismu tento pracovník vyráběl přečasto nekvalitní šlendrián, a jenom pro to aby splnil plán. Jestli výrobek jeho rukou bude někomu užitečný, to v zásadě nikoho nezajímalo; hlavně když objemový plán produkce byl splněn, pak se braly prémie.

Nemyslím zcela, pane Poláčku. Stát mohl (a zřejmě i musel) snad i většinu podniků po roce 89 prodat či poslat do likvidace, ale zároveň se měl snažit jich více zachovat pro společnost, jak to udělal s ČEZem či Budvarem, na jejichž modernizaci by právě využil prostředky z prodeje ostatních firem. Už jsem o tom onehdy psal a jako příklad uvedl nějakou banku a další pivovar. Ve hře byla i účast zaměstnanců na vlastnictví podniků, tzv. Zemanův plán, to by ovšem vyžadovalo jejich oběti. Jiné možnosti transformace zkrátka existovaly, jen byly komplikované a chyběla k nim dlouhodobá politická vůle.

Našel jsem v této souvislosti (ale narychlo) zajímavý článek k Masných krámech na Wikipedii, restauraci, kterou, jaká to náhoda, navštěvoval i Václav Havel. Tato restaurace má několik vlastníků, mimo jiné město České Budějovice a Budvar, tedy státní podnik. Opět, má to své velké mouchy, majitelé se zde např. dlouho nemohli shodnout na rekonstrukci, ale zdá se, že dlouhodobě to funguje. Stálo by to možná za podrobnější prozkoumání. Je mýtem, že soukromý podnik musí vždy prosperovat lépe nežli státní, ale i kdyby, tak opět, za jakou cenu pro jeho zaměstnance?

Ohledně Škodovky. Kdyby se podařilo si v ní uchovat minoritní podíl, tak by to znamenalo pravidelný příjem do státní kasy, který by byl dlouhodobě vyšší než zisk z jednorázového prodeje. Je ale opravdu možné, že by na to Volkswagen nikdy nepřistoupil. V tomto by mě někdy zajímaly detaily z vyjednávání o prodeji.

V jiných případech prodeje ovšem vláda (i sociálně-demokratická!) podle mě prodala budoucnost země za krátkodobé užití si přitomnosti. To je jistá nevýhoda demokracie, kdy někdy vláda pro své krátkodobé udržení se u moci obětuje i budoucnost země.

Pochopitelně že vláda se může snažit místo držení pozic ve státních podnicích zlepšovat pomínky zaměstnanců v zcela soukromých firmách a snažit se firmy danit tak jako tak, ale když ztratí určité pozice, tak to může být těžší. Znovu: nejde jen o firmy jako takové, jde i o vliv jejich majitelů budující si mediální impéria a dotující politické strany, pokud si je tedy jako Babiš rovnou sami nezaloží. A pak už nastoupí definitivní vláda globálního kapitálu (nebo velkého českého; a někde i nastoupila) a tvrdé vykořisťování neslabších spojené s likvidací sociálního státu a demokracie jako takové. A je toto demokraci!? Není!!

Ano, bylo třeba "optimalizovat výrobní procesy", ale to je právě spojené s větší formou vykořisťování! Sám jsem to zažil. Ano, i v soukromém podniku, abych jim nekřivdil, může řadový zaměstnanec finančně participovat na výsledcích své tvrdé, v podmínkách kapitalismu optimalizované práce. V praxi se tomu ale daří jen někde! Nedávno se v médiích objevila zpráva, že alespoň v nějakém podniku Amazonu se až teď podařilo založit odbory. Po tolika letech! Jak absurdní, zřejmě i vzhledem pro řadové zaměstnance nevýhodnému způsobu hlasování o založení těchto odborů. Jak známo, tak Amazon má protiodborové specialisty (snad by se o nich dalo hovořit jako o jakési obdobě české komunistické tajné policie Stb), kteří zaměstance zastrašují a dělají vše možné proto, aby vzniku odborů zabránili. Nepodřídíš se? Můžeš skončit pod mostem! A to jsou na tom ještě relativně zdraví a výkonní zaměstnanci Amazonu poměrně dobře, můžou nabídnout své zdravé tělo a mozek.

Tedy pane Poláčku, česká pespektiva je jiná, nežli německá, ze které se na to, nezlobte se na mě ale poněkud sobecky, díváte. Německý stát je bohatší, funkčnější a sociálnější a nezbývá než znovu opakovat, že se k tomu dobral jednak pracovitostí svých občanů, ale také vykořisťováním občanů ostatních států skrze svůj kapitál. Ale to není samozřejmě případ jen Německa. Stačí se podívat jak směšné podmínky nabízí v Česku třeba švédská IKEA a jaké nesmysly píše do inzerátů na řadová pracovní místa (za dobrou dopravní dostupností na pracoviště nestojí IKEA, která se k ní hlásí, neboť ta nepostavila metro na Zličín či Černý Most; to bylo postaveno z peněz daňových poplatníků, tedy společnosti jako celku, kterou ovšem IKEA v určitém ohledu vysává).

ALE HLAVNĚ. Tady NEJDE O TO, CO BYLO před desítkami let (samozřejmě že česká ekonomika byla poměrně nevýkonná, to věděl moc dobře i generální tajemník KSČ Jakeš a mnozí komunisté, kteří se ji snažili zoufale na poslední chvíli reformovat; vzpomeňme na emotivní Jakešův projev na Červeném Hrádku, který je dnes nepatřičně vysmíván), tady JDE O TO, CO (BY) MOHLO BÝT, a to už také před mnoha lety. Je třeba se dívat do budoucnosti a nalézat kompromisní, celospolečensky schůdná, humánní a sociální řešení, nikoli se tupě podřizovat diktátu globálního (či třeba Babišova, Bakalova..) kapitálu.

Přičemž nejde jen o kapitál jako takový, ale i o velkou část střední třídy, která z jeho panství těží svou spoluprácí s ním. Teprve proto může kapitalismus v dnešních podmínkách "svobodných voleb a demokracie", ze které ovšem opět těží ti silnější, hlavně vlastníci výrobních prostředků a jejich spolupracovníci, fungovat. Řešením ovšem není krvavý třídní boj nebo obrana proti němu, respektive obrana proti třídnímu boji bohatých a kapitálu, nýbrž, jak by řekl Mark Fischer, a teď budu parafrázovat a zjednodušovat, NARUŠENÍ TŘÍDNÍ STRUKTURY JAKO TAKOVÉ. Úkol je to značně idealistický a náročný, jako ono spoluvlastnictví vícero různých subjeků v případě firem (stát, město, soukromníci), ale myslím, že jiné cesty není.

Tohle je skutečně otázka všech otázek, pane Krupičko. Ale - odpověď na ni je po čertech složitá. Úvodem mohu vlastně jenom opakovat svá slova z mého minulého příspěvku: v lecčems máte pravdu, ale celou záležitost si představujete příliš zjednodušeně.

Vezměme si tu Škodovku: očekával jsem tu námitku, že kdyby si vláda ponechala svůj podíl (myslím že se jednalo o nějakých 20 procent) ve Škodovce, mohla z toho dodnes mít dividendy. Jenže: dejme tomu, že ona by ty miliardy které tehdy za prodej svého podílu koncernu Volkswagen utržila, že by si je prostě uložila v bance - pak by za ně dodnes dostávala úroky! A pak i úroky z úroků; takže čistě početně je možné, že celkové příjmy by tímto způsobem byly nakonec mnohem vyšší, nežli příjmy z dividend! (Netroufám si to definitivně rozhodnout, to je specifická finančně-ekonomická záležitost, a dost možná i specialisté ekonomové by tady docházeli k různým výpočtům.) Jde jenom o to ukázat, že ten tehdejší prodej zdaleka nebyl nějak neuvážený, a že není možno předem tvrdit že by byl ekonomicky nevýhodný. Ve skutečnosti vláda tyto prostředky ovšem daleko spíše použila na potřebné výdaje v souvislosti s transformací; kromě jiného i na podporu podniků, což je přesně to co žádáte Vy.

Co se ekonomické efektivity státních podniků týče: samozřejmě že je možné že i státem vedený podnik hospodaří efektivně; nicméně je to dlouhodobou zkušeností ze všech ekonomik volného trhu, že soukromě vlastněné a soukromě vedené (čili: kapitalistické) podniky jsou v zásadě ekonomicky efektivnější. Za prvé: jak jsem napsal minule soukromý vlastník má vždy mnohem bezprostřednější, osobnější zájem na efektivitě své vlastní firmy; a za druhé - je tu právě ta otázka sociální, státem vedený podnik se ke svým zaměstnancům ovšem většinou chová sociálně odpovědněji, což pak ovšem znamená, že má pak oproti konkurenci podstatně vyšší výdaje! Právě proto například německá vláda před lety zprivatizovala do té doby státní poštu; kromě jiného se tím zbavila toho břemene, že musela svým pošťákům platit až extrémně vysoké penze.

------------------------------------

Mimochodem, když už jsme u toho příkladu s Německem: je zajímavé, jak často je mi ze strany radikální levice předhazováno, že se na české poměry dívám z hlediska bohatého Německa. Tak za prvé: jak jste si snad mohl všimnout, jak českou politiku, tak i českou ekonomiku sleduji (i když jen z dálky) dost systematicky; a troufám si tvrdit že o obojím mám větší znalost nežli většina domácího obyvatelstva. A za druhé: opravdu tomu není tak, že by se poměry v Německu nějak zásadně lišily od poměrů v Česku. Je to sice v bezprostředním srovnání samozřejmě o level výš; ale i v tom "bohatém" Německu jsou spousty prekarizovaných, jsou i tady statisíce (ne-li dokonce miliony) takových, kteří pracují na plný úvazek, ale přesto nevydělají dost aby mohli uživit sebe a svou rodinu, a proto vedle toho musejí dostávat sociální pomoc (proslulý "Hartz IV"). Tento problém je strukturálně stejný v Německu jako v Česku, je to problém kapitalistické ekonomiky jako takové.

-----------------------------------

A tím se dostáváme zpět k samotnému tématu: mohlo být po létech transformace opravdu jinak? Například - jak navrhujete - zavedením podnikové samosprávy? (Což je ostatně trvalá ikona radikální levice.)

Jenže: to je jenom jiná varianta toho, o čem byla řeč ve spojitosti se státem vlastněnými podniky: takovéto podniky by byly samozřejmě velmi vstřícné, velmi sociální vůči svým zaměstnancům - jenže to by je pak zase nevyhnutelně finančně vysoce zatěžovalo, šlo by to na úkor jejich efektivity! Takže by zase buďto podléhaly v nemilosrdné konkurenci, anebo by se jí musely přizpůsobit - a všechny ty sociální výdobytky zase osekat! V tom případě by ale tato "podniková samospráva" byla jenom prázdné slovo, jenom vnější pozlátko pro docela obyčejný kapitalismus.

Reálně to jediné, co snad po Listopadu mohlo opravdu být poněkud jinak, je to že by se místo tvrdého, asociálního kapitalismu V. Klause zavedlo něco takového jako "švédský socialismus". Ovšem: tento švédský či skandinávský socialismus samozřejmě naprosto není skutečným socialismem, je to stále docela normální kapitalismus, jenom s vyšší mírou zdanění, a vyšší mírou společenského přerozdělování.

To, co je na tomto švédském či skandinávském modelu bezpochyby pozitivní, to je právě ta samotná idea vzájemné (sociální) soudržnosti a solidarity; ale nic nehovoří pro to, že by zde byly zásadně odstraněny strukturální problémy kapitalismu jako takového.

Navíc je nutno vidět, že právě skandinávské státy měly a mají mimořádně příznivé podmínky pro svůj štědrý sociální stát: Švédsko velmi profitovalo ze své válečné neutrality; Norsko má obrovské příjmy ze svých ropných polí; Dánsko má zase velmi příznivé podmínky pro své zemědělství, navíc má přístup k moři a tedy rybolov.

Nicméně - a už jsem to také sám napsal - jestli je možno polistopadovému vedení něco právem vytýkat, pak právě to že nedokázalo vytyčit žádnou státní a národní ideu, která by měla alespoň za vzdálený cíl nějaký takovýto "švédský socialismus".

Na straně druhé je ale nutno vidět i to, že původní Pithartova vláda se poctivě snažila o nějaký "měkčí" kapitalismus; ale byla prostě převálcována vývojem, to jest standardním kapitalismem a jeho potřebami.

Jestli si tedy znovu položíme otázku, jestli po Listopadu "mohlo být nějak jinak", pak je možno jenom zopakovat, že odpověď na ni je krajně problematická. Snad by bylo možno říci: ano, MĚLO být jinak; ale reálný stav věcí nějakou jinou alternativu v té době sotva umožňoval.

Nějaký univerzální, spásný recept na eliminování strukturálních vad a problémů kapitalismu nemáme dodnes; a tím méně ho mohli mít polistopadoví politici, kteří museli v prvé řadě provést samotný proces ekonomické transformace.