Za měsíc a půl začne Česká republika na půl roku předsedat Evropské unii. Neznamená to, že budeme všechno řídit, spíš koordinovat, zároveň nám to dává velký prostor ke zviditelnění. Můžeme si udělat dobré jméno anebo taky naopak. Vláda bude mít příležitost ukázat, jak pojímá v evropském kontextu konec babišovských časů, a také, jak to myslí s evropskou integrací.

Po léta jsme považováni za zemi, jež má sice kvalitní diplomaty, kteří rozumějí unijním mechanismům, ale která na nejvyšší politické úrovni nic nového do Evropské unie nepřinesla a buď se vezla s rozhodnutími výraznějších států, nebo je brzdila a přicházela s výhradami. Členství bez eura. Členství ani ryba ani rak.

Rozumí česká politická scéna tomu, co předsednictví obnáší?

To teď ale jako předsednický stát nebude možné praktikovat. Rolí takového státu není prosazovat své zvláštní zájmy, ale naopak, pracovat na dosažení jednoty všech sedmadvaceti. Posuzováni budeme podle toho, nakolik budeme schopni najít kompromisy, být pojítkem, zprostředkovatelem.

Největší úspěch budeme mít, pokud ten půlrok proběhne navenek hladce — na rozdíl od našeho posledního předsednictví v roce 2009. Uspějeme, pokud nepřijdeme s něčím nečekaným a pokud ukážeme, že vnímáme, kudy plyne evropský mainstream, nakolik mu napomůžeme a nakolik si odpustíme klasické české „ano, ale“. Ovšem rozumí tomu všemu takhle česká vláda a domácí politická scéna?

Úspěchem bude také, pokud se české vládě díky předsednické roli podaří zvednout popularitu Evropské unie u nás doma. České obyvatelstvo patří stále mezi nejskeptičtější.

Alfou a omegou následujícího půlroku bude určitě pokračující, a možná eskalující ruská agrese na Ukrajině a všechno, co přináší: hrůzy a utečenci, další sankce, ústup od ruských surovin, rostoucí ceny a s tím možný nárůst nespokojenosti části evropských obyvatel. Gigantické úkoly, jaké dosud kromě současného francouzského předsednictví nestály před nikým.

K nim se budou vázat už rozjeté evropské agendy, jako větší evropská obranná autonomie včetně vojenských jednotek a zbrojního průmyslu, jež byla zcela nedávno definována v takzvané Bílé knize, první geopolitické strategii Evropské unie vůbec, či klima nebo společná imigrační politika a tak dále.

Česká republika už dohodla své priority s Evropskou komisí, předběžný program je hotov, zveřejněn bude až v polovině června. Lze předpokládat, že Fialova vláda bude tlačit hlavně na vše, co se týče jednotného trhu, naopak Zelený úděl, na němž tolik záleží současnému francouzskému předsednictví, asi příliš propagovat nebude.

Třešničkou na dortu bývají summity. Původně jsme chtěli organizovat jeden ve formátu EU—USA v Praze, po nedávné Bidenově návštěvě Polska ale ztratil smysl. Další možnosti se tak teprve vymýšlí.