Předsednictví v EU využijme ke změně způsobu, jakým o ní mluvíme

Martin Hančl

Měli bychom se naučit přesvědčit veřejnost o důležitosti předsednictví i jinak, než jen výčtem benefitů ovázaným mašličkou „Máme na to řídit EU“. České zájmy nejsou s evropskými v rozporu — naším hlavním zájmem je fungující Evropská unie.

Problémem české debaty o Evropské unii nejsou jen populisté, ale snad ještě ve větší míře její zastánci, kteří akceptují logiku, podle níž bychom vůči Evropě měli prosazovat nějaké konkurenční české zájmy. Přitom v realitě je silná a fungující Evropa naším hlavním zájmem. Foto FB Andrej Babiš

Příští rok bude Česká republika od 1. července do 31. prosince předsedat Radě Evropské unie. Již dnes však panují obavy, zda bude český stát schopen tento svůj důležitý úkol splnit na úrovni, kterou zbytek Evropy očekává a na kterou je, až na výjimky, zvyklý.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kritici současného stavu příprav mají samozřejmě pravdu, když říkají, že není možné, aby Česká republika úspěšně naplnila potenciál předsednictví s dnes navrhovaným počtem lidí. Můžeme sice uvažovat o možnostech on-line technologií a virtuálních konferencí, ale jednoduše není přijatelné, aby stát velikosti České republiky nebyl schopen nasadit ani tolik lidí jako půlmilionová Malta.

Zjednodušené chápání role předsednictví v EU

Předsednictví se tak může stát nevyužitou příležitostí a může skončit ostudou. O tom nebo o tom, že se připravíme o vyjimečnou šanci „prosadit české zájmy“ však již psali a jistě ještě budou psát jiní. Většina dosavadních komentářů bohužel téma předsednictví zjednodušovala. Pokusme se tedy některá často opakovaná tvrzení uvést do širšího kontextu.

Máme na to řídit Evropskou unii, to je hlavní motto otevřeného dopisu adresovaného vládě České republiky, který jistě v tom nejlepším úmyslu podepsala řada významných osobností a který je k nalezení na stránce ridime.eu. Dopis je ovšem bohužel promeškanou příležitostí začít se bavit o Evropské unii jinak než jen v kontextu českých zájmů.

Jeho autoři nezarámovali předsednictví jako období šesti měsíců, během kterých bychom měli zejména projevit schopnost převzít odpovědnost za celou Evropskou unii, ale sepsali hlavně výčet výhod, o které se Češi pokaženým předsednictvím mohou připravit. Předsednictví navíc neznamená, že Česká republika bude „řídit Evropskou Unii“.

Anthony Teasdale, generální ředitel výzkumné služby Evropského parlamentu, píše ve čtvrtém vydání „The Penguin Companion to European Union“, že v období po přijetí Lisabonské smlouvy je předsedající země více vyjednavačem než samostatným hráčem. Cituje také výrok belgického premiéra z prosince 2010, který řekl, že premiér předsedajícího státu je více manažerem týmu než jeho kapitánem.

Piráti a STAN: takřka koperníkovský obrat ve vnímání Evropy

Jedním z příkladů, kterým se dnes v České republice ilustruje důležitost předsednictví je role Portugalska v rozdělování vakcín na jaře letošního roku. Portugalsko ale vystupovalo právě ve zmíněné roli manažera, který je odpovědný za fungující celek evropského týmu, nikoli v roli kapitána, který určuje ostatním jejich podíly. A ve chvíli, kdy rakouský kancléř Kurz požadoval jiný klíč k přerozdělování, portugalské předsednictví věc konzultovalo s právní službou Rady a až poté rozhodlo podle jejího doporučení.

Podobně často se mluví o vládních prioritách, které budeme moci v rámci „řízení Evropské unie“ jednodušeji prosazovat. Vládní priority ovšem mají význam zejména ve vztahu k legislativě, která se v Evropské unii právě projednává. A většinou se projednává dlouho. Zpravodaj Českého rozhlasu Viktor Daněk píše u příležitosti právě zahájeného slovinského předsednictví, že Slovinsko bude řešit reformu azylu nebo „takzvaného zákona o digitálních službách“.

Stejně Kateřina Šafaříková, píšící o tom, jaká zásadní témata čekají na české předsednictví přesně za rok, se zmiňuje o „směrnici o digitálních službách a migrační kvóty“. Reporty obou bruselských zpravodajů dobře ilustrují, že — jak uvádí přímo stránky Rady — úkolem předsednictví je „zajistit kontinuitu agendy Evropské unie v Radě“. Tolik tedy k onomu řízení EU.

Výše uvedené může znít jako slovíčkaření, ale je důležité si uvědomit, že k naplnění role vyjednavače a manažera celého evropského týmu jsou potřeba zkušenosti a respekt ostatních více než buldočí vůle „hájit národní zájmy“. Předsednictví nelze redukovat na summity lídrů. Zásadní roli hraje také kvalita státní správy předsedajícího státu.

Jedním z důvodů, proč působí volební program Pirátů a Starostů v bodech týkajících se Evropské unie velice svěže a poučeně, je také věta, která říká, že „Česká republika nemá napříč resorty silný, vzdělaný a jazykově vybavený aparát, který by prosazoval zájmy České republiky již v počátcích vyjednávání“.

To je skoro až koperníkovský obrat ve vnímání evropských záležitostí, protože dosud se obvykle tvrdívalo, že Česká republika má v Bruselu velice schopné diplomaty. Snad jen David Klimeš ve své loňské knize píše: „V Bruselu prakticky neexistujeme a informace dostáváme od Slováků.“

Obě hodnocení však nejsou v rozporu. Česká republika má kvalitní experty, ale je jich málo a státní správa jako celek není systémově na úrovni, která by automaticky zajišťovala efektivní zapojení České republiky do vyjednávání, které skutečně často fakticky začíná ještě před tím, než Komise zveřejní své návrhy.

Ve vztahu ke Stálému zastoupení České republiky při Evropské unii je kondice státní správy zásadní, protože Stálé zastoupení netvoří jen diplomaté, jak se často zjednodušeně říká. Stálé zastoupení tvoří z velké části úředníci, kteří před přesunem do Bruselu, kde se z nich stali „diplomaté“, pracovali jako úředníci na jednotlivých ministertvech. Tito lidé doplnění o další experty z ministerstev budou v době předsednictví „zajišťovat kontinuitu agendy EU v Radě“ nebo minimálně koordinovat vyjednávání o kompromisu mezi jednotlivými státy nebo mezi Radou a Evropským parlamentem.

Hlavní český zájem je fungující Evropa

Český problém zde spočívá v tom, že se budování s Evropou kompatibilní státní správy dlouhodobě dostatečně nevěnujeme, takže se dnes musíme upínat k předsednictví jako k novému začátku, „díky kterému může získat celá generace úředníků zkušenosti na nejvyšší úrovni“, jak se uvádí v otevřeném dopise. Předsednictví je zcela jistě výborná zkušenost, ale ideálně by mělo být více vrcholem pro celou jednu generaci státní správy než začátkem pro generaci nastupující.

Přístup současné vlády bezpochyby celou věc ještě výrazněl zhoršil, ale situaci je potřeba vidět také v dlouhodobém kontextu nakládání s evropskou agendou ze strany mnoha českých politiků ale i jiných účastníků veřejné diskuse. Motto „Máme na to řídit EU“ reprezentuje dobře hlavní proud českého přístupu k Unii — který bychom již ale měli nahradit přístupem novým a lepším.

Po více než patnácti letech členství v Evropské unii bychom měli být schopni přesvědčit veřejnost o důležitosti předsednictví i jinak, než jen výčtem benefitů ovázaným mašličkou „Máme na to řídit EU“. Hlavní český zájem je fungující Evropa a předsednictví je především šance dokázat, že umíme přispět k realizaci tohoto hlavního cíle evropské integrace.

Otevřený dopis je příkladem transakčního přístupu k Evropské unii, který je třeba opustit stejně jako z něj vyplývající neustálé prezentování prakticky čehokoli souvisejícího s Evropskou unií jen jako vítané výhody nebo výsledku „hájení — nebo naopak nehájení - národních zájmů“.

Na stránkách iniciátora otevřeného dopisu, konsorcia České zájmy v EU, čteme, že jedním z hlavních impulsů k vzniku samotného konsorcia byly průzkumy veřejného mínění ze kterých vyplývá, že se občané domnívají, „že se nám nedaří prosazovat v EU naše zájmy“. Snaha tyto občany uklidnit příklady úspěšného prosazování aktuálních vládních priorit nebo tvrzením, že budeme celou EU dokonce řídit, tak může vypadat logicky a chvályhodně.

Bylo by ale také užitečné se ptát, na základě čeho si občané myslí, že se nám nedaří hájit naše zájmy. Pokud bychom si položili také tuto otázku, dospěli bychom možná k závěru, že jejich názor je jen přirozeným vyústěním české debaty o Evropské unii, která se točí právě jen kolem hájení národních zájmů a schopnosti českých politiků se prosadit vůči politikům ostatních států.

Ultimátním výsledkem tokového přístupu byl letošní pokus premiéra Babiše „prosadit se“ tím, že si vynutí vyšší příděl vakcín, než na který měla ČR podle dříve dojednaných pravidel nárok, aby na konci celého nového kola vyjednávání skončil naopak s ještě menším podílem. Podobně bizarní byla svého času snaha prezentovat daňovou reverse charge jako příklad toho, že se Češi umí prosadit takříkajíc proti všem. Skutečnost ale byla spíše taková, jak ji popsal Tomáš Prouza: „Výsledkem byl nepoužitelný návrh a pár zničených vztahů s jinými zeměmi.“

Winston Churchill ve svém slavném projevu v Curychu řekl, že v rámci „United States of Europe“ budou mít velké i malé národy (nations) stejný vliv a malé národy získají svou čest (honour) tím, že přispějí ke společnému dílu. Možná je načase se touto úvahou inspirovat a přestat se cítit docenění a úspěšní jen ve chvíli, kdy můžeme tvrdit, že něco řídíme.

Zásadní problém tak v českém kontextu není to, že si občané myslí, že se neprosazujeme. Zásadní problém je, že Evropskou unii stále popisujeme více jako kolbiště jednotlivých vlád a méně jako „United States of Europe“, a tím jen zvětšujeme u řady občanů pocit, že nejdůležitější je „se prosazovat“, když ovšem nejdůležitější je umět nacházet společnou komunikační bázi napříč Evropou.

Nadcházející české předsednictví je tak příležitostí k zamyšlení, zda se vůbec s dosavadním přístupem k Evropské unii můžeme stát aktivním a respektovaným členem podobně jako například státy Beneluxu nebo Švédsko. Jistě to stojí za pokus už jen proto, že není těžké domyslet, jakému typu politiků nejvíce vyhovuje prezentovat se jako ochránci národních zájmů nebo jako lídři řídící celou Evropskou unii.

Diskuse