Ve čtvrtek v Bruselu na jednání premiérů EU zaznělo, co tam za existenci Unie snad dosud nikdo neslyšel: „Buď ten zákon stáhnou, nebo ať opustí EU.“ A v jiné podobě: „Pokud ti, Viktore, nesedí naše hodnoty, proč neodejdeš?“

Adresátem toho tvrdého vyjádření byl maďarský premiér Orbán, a tím, kdo je pronesl, nahlas a před ostatními evropskými premiéry, byl premiér Nizozemí Mark Rutte. Klidně to ale mohl říct i jiný šéf vlády, většina s Ruttem evidentně souzněla.

Padlo jedno tabu. Co si už delší dobu mnoho evropských politiků myslí a co bylo do pátku vnímáno jako nekorektní ventilovat nahlas, zaznělo naplno.

Džbán už přetekl?

Zdá se, že mnoho zemí západní a severní části Evropské unie má dojem, že džbán už přetekl. Džbán trpělivosti s pár středoevropskými členy, kteří stále víc vypadají, že do Unie vstoupili jen proto, aby díky politice solidarity, jakou si dali zakladatelé EU do vínku, brali od nich miliardové dotace. Ale že principy, o nichž se při vstupování zaklínali, že jsou i jejich a že právě kvůli nim se chtějí připojit k Unii, byly jen taková hra na „jako“.

Jenže se ukazuje, že ty „hodnoty“, o nichž jsou zakladatelé Unie přesvědčení, že jsou důležité a s nimiž dnešní vládci střední Evropy ve své většině ovšem zacházejí jako s ozdobnými fangličkami, pro ně skutečně jsou hodnotami. Že rovnost a toleranci myslí skutečně vážně. Že to není něco, o čem se může vyjednávat. A že teď už je třeba věci pojmenovat pravým jménem.

Ty černé ovce jsou dnes dvě, Polsko Jaroslawa Kaczyńského a Maďarsko Viktora Orbána. Myšlenkově se jim velmi blíží i osobní trajektorie Václava Klause nebo Miloše Zemana na konci jejich životů, nemají ovšem exekutivní moc jako ti první dva.

Česká republika lavíruje někde uprostřed. Nežijeme naštěstí v tak autokratickém režimu jako Poláci a Maďaři, český premiér neútočí na Evropskou unii tak často a razantně jako ti dva politici, v zemích Evropské unie má své ekonomické interesy. Stojíme na rozhraní a bude velkým úkolem budoucí vlády, aby zemi vrátila do západní rodiny.

Orbánova dvojí hra

Viktor Orbán, který se stále ohání tím, že se kdysi v 80.letech jako mladík účastnil protikomunistických demonstrací a potom se léta prohlašoval za liberála, hraje s Unií už deset let podivnou dvojí hru.

Ze země, která měla nakročeno k jasně liberálnímu, prosperujícímu systému, udělal autokratický režim, jenž se stále víc odvolává na nejkonzervativnější postuláty. Je prý obráncem „tradičních evropských hodnot“, dokonce stále víc mluví o tom, že je i ochráncem křesťanství — což říká v zemi, jejíž katolická církev nese neblahé dědictví časů fašistického režimu.

Za tu dobu stihl okleštit všechny možné svobody v zemi, opozicí počínaje a tiskem konče, vypudit ze země Středoevropskou univerzitu, spojenou se jménem jeho bývalého mecenáše George Sorose, který mu kdysi zaplatil studia v Británii, hrát na strunu Velkého Maďarska a použít ohromné sumy z evropských dotací pro své příbuzné, známé a politické blížence.

Prakticky veškerou moc tam drží v rukou on, jeden jediný člověk. Tohle není model, jaký vzývají zakladatelské státy Unie.

Za své počínání byl nesčetněkrát kritizován všemi možnými evropskými institucemi až po Evropskou lidovou stranu, jejímž byl jeho FIDESZ léta členem. Má ovšem velkou inteligenci politika a vybujelou sebedůvěru, díky Sorosově stipendiu mluví dobře anglicky.

Dlouho se mu dařilo mluvit dvojí řeči, jednou v cizině, druhou doma. V Bruselu a vůbec v zahraničí vystupovat jako západní člověk, který ví, jaké obraty volit ve styku s evropskými politiky.

A doma hrát na úplně jinou, nacionalistickou, autokratickou strunu, založenou na promyšleném a systematickém vytváření vnějšího (uprchlíci) i vnitřního (opozice, gayové, Soros, Brusel) nepřítele. Začal koketovat s tím, že zavádí „neliberální demokracii“ a jako dnes všechny populistické, antiliberální síly v Evropě, přiklánět se k Putinovi.

Zájmy nezletilých pouhou rouškou vytváření nepřítele

Pár dní před summitem přišel s novelami několika zákonů, jež měly teoreticky „bránit zdravý vývoj nezletilých“ před pornografií a pedofilií. Orbánovým pravým důvodem ale bylo zase přifouknout pod ohníček vytváření nepřítele. Tentokrát jím mají být homosexuálové.

Zcela identicky jako v Polsku Kaczyński, i Orbán instrumentalizuje homosexuální menšinu národa tak, aby to vypadalo, že ta je největším problémem v zemi, že od ní přichází nebezpečí pro rodinu, pro děti, pro manželství, pro společnost. Cynicky předpokládá, že mu vytváření takového nepřítele přinese u části společnosti, která o homosexualitě nemá moc seriózních informací, body.

Pod zdánlivou ochranou dítěte položil rovnítko mezi homosexualitu a pedofilii, tedy trestnost a zvrácenost. Zákony měly prosadit, že nezletilí se ve škole ani ve filmech a reklamách cílených na osoby mladší osmnácti let nesmějí setkat s informacemi o homosexualitě či problémech s vlastním pohlavím.

Teoreticky by sedmnáctiletý Maďar nesměl slyšet nic o tom, že existuje stejnopohlavní přitažlivost. Bude se smět teď na gymnáziu mluvit o básníku Rimbaudovi? Televize RTL Klub si klade otázku, zda bude smět před dvaadvacátou hodinou promítat Harryho Pottera.

Evropskou odpovědí politická smršť

Tentokrát ale k Orbánovu překvapení přišla na evropské politické úrovni velmi tvrdá odpověď. Evropští politici, veškerý evropský summit, vzali jeho útok na minoritní homosexuální skupinu jako útok na vůbec základní práva občana a hrubou diskriminaci jednotlivce. Což je v rozporu s principy EU, ukotvenými v článku 2 Smlouvy o EU.

A reakcí byla doslova politická smršť. Těsně před summitem, ve středu, zveřejnilo šestnáct premiérů dopis, v němž se sice nemluví o Maďarsku, ale každému bylo jasné, oč jde. Říkají v něm: „Musíme pokračovat v boji proti diskriminaci lidí z komunity LGBTI a potvrdit obranu jejich základních práv. U základů evropského projektu jsou úcta a tolerance. Jsme odhodláni v tomto úsilí pokračovat, tak aby příští evropské generace vyrůstaly v rovnosti a úctě“.

Podepsáni premiéři a prezident všech nejdůležitějších zemí západu, jihu a severu, Merkelová, Macron. Kromě Lotyšska a Estonska chybí podpisy Středoevropanů.

Vzápětí se ozval předseda Evropského parlamentu a dva eurokomisaři napsali maďarské ministryni spravedlnosti: „Co se jeví jako oprávněný veřejný zájem je použito k diskriminaci…Homosexualita, změna pohlaví a rozpor s vlastní identitou spojenou s pohlavím při narození, jsou /v novelách zákonů/ dávány na stejnou rovinu jako pornografie, a představeny jako něco, co může negativně ovlivnit tělesný a mentální rozvoj nezletilých.“ Což Evropská komise považuje za nepřijatelné.

A předsedkyně Evropské komise Ursula von de Leyenová prohlásila: „Maďarský zákon je ostudný. Využiji veškeré pravomoce Komise, abych zajistila, že práva všech občanů EU jsou zaručena, ať jste kdokoli a žijete kdekoli.“

Vzápětí to Orbán schytal přímo na jednání premiérů, z očí do očí, natvrdo. Nejenom od Holanďana. Podle obvykle velmi dobře informovaného serveru Politico, pokrývajícího unijní záležitosti, řekl Orbánovi portugalský premiér António Costa: „Vy jste se o vlastní vůli rozhodli připojit ke klubu, z toho jsme měli radost. Ale když už jste vstoupili, musíte hrát podle jeho pravidel a hodnot.“ A švédský premiér Stefan Löfven hodnoty dokonce prý spojil s dotacemi: „Švédští daňoví poplatníci nemají zájem posílat peníze těm, kdo neuznávají naše hodnoty.“

Novinářům řekl zase belgický premiér Alexander De Croo: „Řekli jsme Orbánovi jasně: tady jsi zašel už moc daleko, tohle je pro nás /červená/ linie.“

Homosexuálem se narodíš, homofobie je tvoje rozhodnutí

Na summitu se Orbán snažil jako vždy situaci zlehčit, tvrdil, že kolegové zákony nečetli, že jde o špatnou interpretaci. Na summitu mu ale ukázali, že Evropa žije úplně jinde než stále on. Že Evropa dnes považuje homosexualitu za něco normálního, za něco, s čím se prostě narodí nějakých pět až osm procent lidí a není třeba z toho dělat žádnou vědu. Jen je nechat žít.

Že co on používá doma jako politického strašáka na nepoučeného občana, jakousi ideologii tzv. „homosexualismu“, jsou ve skutečnosti příběhy a životy konkrétních lidí. A že útoky na ně považuje slušná společnost za urážku a diskriminaci všech obyvatel.

Řekl mu to jasně lucemburský premiér, sám gay: „Známe se osm let, ale tohle se mě přímo dotýká. Nestal jsem se gayem. Jednoduše jím jsem, to si člověk nevybírá… A ty tohle teď dáváš do zákona… to už je přes červenou čáru. Týká se to základního práva, práva na odlišnost.“

„Být homosexuálem není otázkou výběru, ale být homofobem ano,“ řekl Orbánovi belgický premiér De Croo.

Rozumíme, že všechno má své meze?

Mainstreamem evropské politiky dnes není někoho z EU vylučovat. Je to civilizační projekt, nikoli záležitost pár politiků, kteří z populistických důvodů okopávají principy Unie, ale všech obyvatel.

Řekl to po summitu francouzský prezident Macron, napsala to předsedkyně Evropské komise Ursula von den Leyenová: „Maďarsko má deset milionů obyvatel. To je deset miliónů důvodů být a zůstat v EU. Naše Unie spočívá na demokratických hodnotách, které obnášejí zvláště ochranu menšin před diskriminací. Každý den musíme pracovat na tom, aby demokracie žila.“

Na pořadu dne Unie není vylučování. Ale v české kotlině bychom měli vážně brát hlasy zakladatelů EU a těch, z jejich rozpočtů k nám proudí dotace, že všechno má své meze.