Snahy Andreje Babiše prezentovat se jako přítel a spojenec maďarského premiéra Viktora Orbána jsou tancem na tenkém politickém ledě, a to jak v České republice, tak v Evropské unii. Babiš a jeho tým vsadili na to, že česká veřejnost bude vnímat Babišovo bratříčkování s maďarským autokratem tak říkajíc jen v prvním plánu, což by Babišovi mohlo pomoct ve volbách.

Tímto plánem je ukázat se české veřejnosti jako silný vůdce, který chrání svoji zemi nekompromisně proti migrantům a neváhá si to rozdat s Evropskou unií, kdykoliv jde o národní zájmy. Babiš a jeho tým přitom spoléhají na to, že té části české veřejnosti, o jejíž hlasy Babiš usiluje, nebude vadit, že Orbán porušuje principy právního státu a ohýbá demokratická pravidla hry ve svůj prospěch.

Jinými slovy, tato část veřejnosti dle nich přijímá takovou interpretaci situace v Maďarsku, v níž Orbánův režim praktikuje politiku, která se sice odklání od liberálně-demokratické praxe v západních zemích, zůstává však nadále demokratickou zemí. EU se v této interpretaci jen zbytečně vměšuje do záležitostí jedné členské země, přičemž její politika částečně vyrůstá z pocitu nadřazenosti západoevropských zemí vůči evropskému Východu. Babišovi v přijetí této interpretace pomáhají i některé opoziční strany nebo vládní sociální demokraté, jejíž lídr Jan Hamáček tvrdí, že Maďarsko nijak nevybočuje z demokratických mantinelů.

S výše zmíněnou interpretací v zádech může Babiš vykreslovat Orbána jako důležitého politického spojence v boji proti některým nesmyslným požadavkům EU. Téměř v žádné debatě neopomene zmínit, jak Orbán a on údajně na jednom summitu EU ve čtyři ráno zablokovali pokus oživit migrační kvóty.

Během právě skončené cesty Orbána do České republiky otevřeli oba politici další válečnou frontu, na níž se hodlají profilovat v roli nekompromisních obránců národních zájmů: budou prý bojovat za to, aby EU zastropovala ceny emisních povolenek a obecně ustoupila z toho, co nejen Babiš a Orbán, ale dokonce i politici opozice v jejich zemích, nonšalantně označují jako „zelené šílenství“.

Maďarský nacionalismus

Těsné spojenectví s Orbánem, které se Babiš při návštěvě maďarského premiéra u nás snažil ještě podtrhnout projevy osobního přátelství, s sebou ale nese i nemalá rizika. A to i pokud jde o snahy oslovit voliče, kteří jinak přijímají výše zmíněnou interpretaci situace v Maďarsku.

Orbán praktikuje agresivní nacionalismus, který je dosti odlišný od toho českého, jenž je svou povahou spíše defenzivní a občas i komický. Ten maďarský je spojen s přežívající neschopností většiny Maďarů smířit se s teritoriálním okleštěním země po 1. světové válce. Tento specifický maďarský nacionalismus byl součástí šířeji založené ideologie maďarského populismu už mezi světovými válkami, která podpírala i fašizující autoritářství režimu admirála Hortyho.

Babiš coby původem Slovák si je těchto konotací dozajista vědom, a nejspíš též ví, že bratříčkování s Orbánem coby politikem využívajícím toto politicko-kulturní dědictví, by mu rozhodně neprošlo, kdyby byl premiérem Slovenska. Už proto, že součástí toho, na co Orbán politicky navazuje, je i obnova „velkého Maďarska“ v hranicích z dob před 1. světovou válkou.

V České republice tyto historické souvislosti zajímají spíše jen experty, širší veřejnosti se rozhodně nedotýkají tak jako Slováků a Babiš toho v českém kontextu cynicky využívá. Součástí je i důsledné mlčení o tom, že součástí Orbánova nacionalismu, který je vyztužován nostalgií po „velkém Maďarsku“, je i jeho kritika Benešových dekretů.

Benešovy dekrety si samozřejmě kritickou debatu zasluhují. Jenže když je kritizují čeští a němečtí demokraté kvůli uplatnění principu kolektivní viny a porušení dalších principů, na nichž stojí demokracie, za níž se Československo po válce považovalo, je něco jiného, než když je kritizuje maďarský premiér z nacionalistických pozic. Je pikantní, že i čeští komunisté, kteří v souvislosti s odsunem sudetských Němců po 2. světové válce stvořili celou ideologii „německého revanšismu“, Orbánovy postoje ignorují.

Orbán jako toxický kulturně-politický fenomén

Podobně jako polská vláda vede Orbán také kulturní válku. Jejím hlavním terčem jsou, jak se pomalu stává zvykem v řadě východoevropských zemí, sexuální menšiny.

Babiš hnutí ANO založil jako liberální subjekt, který je dodnes součástí frakce evropských liberálů v Evropském parlamentu. Když se v české Poslanecké sněmovně debatovalo o manželství lidí stejného pohlaví, vystupovala řada členů poslaneckého klubu ANO z liberálních pozic.

Babiš se sice pokouší v probíhající volební kampani okolo těchto postojů části ANO mlžit a tvrdí, že on sám je tak nanejvýš pro registrované partnerství lidí stejného pohlaví. Jenže dokonce i tento postoj ho dost odlišuje od Orbána, který v Maďarsku na příslušníky komunity LGTB spustil frontální útok.

Orbán se přitom zaštiťuje „křesťanskými hodnotami“, bojuje prý za zachování křesťanského ducha Evropy. Není sice žádný důvod mu jeho křesťanské zanícení věřit, spíše je to jen instrument v boji proti migraci z jiných civilizačních okruhů, je to ale pevná součást jeho politického vybavení.

Babiš se na nic podobného odvolávat nemůže. Nejen proto, že role křesťanství i církve je u nás slabá, ale i proto, že on sám vzešel ze zcela jiných kořenů než Orbán. Ten byl sice jako mladý politik liberálem, ale na rozdíl od Babiše nebyl členem komunistické nomenklatury.

Babišův elektorát dnes sestává převážně ze starších postkomunistických voličů, kteří jsou svým založením konzervativní, pokud jde o životní jistoty a bezpečí. Většině z nich nejspíš imponuje i vláda silné ruky, kterou Babiš v podobě sloganů „řídit stát jako firmu“ a ochrany před (fakticky neexistující) imigrací nabízí, ale v otázkách kulturně-politických nejsou stejní jako Orbánova voličská základna. Její nemalá část pochází z maďarského venkova, kde funguje stále silná role katolické církve a přežívají různé formy „velkomaďarské“ nostalgie.

Průzkumy veřejného mínění u nás ukazují, že více než šedesát procent populace není proti sňatkům lidí stejného pohlaví, většina dokonce schvaluje i adopce stejnopohlavními páry. Tolerance komunity LGBT je ještě vyšší.

Babiš tedy musí našlapovat opatrně, aby si čeští voliči nevykládali jeho vzývání nadstandardních vztahů s Orbánem i jako podporu pro neliberální postoje. Důležité také je, jak je v tomto kontextu vnímán na evropské scéně.

Oligarcha a politický gangster

Rozdílů mezi Babišem a Orbánem je ovšem víc. Babiš se sice snaží svým spojenectvím s Orbánem ukázat, že i on je silný politický vůdce, ale ve skutečnosti se politická praxe i možnosti obou lídrů dost liší.

Orbán vytvořil s pomocí dosti nevybíravých metod, hraničících s politickým gangsterismem, autokratický systém založený na tom, čemu se v politologii říká „crony capitalism“ (kamarádský kapitalismus). Využil vlády jedné strany, která měla v některých obdobích i ústavní většinu, k ústavním změnám i změnám volebního zákonodárství. Svoji nikým neohrožovanou moc využil pak k vytvoření oligarchického systému, v němž není sice on sám považován za oligarchu, ale využívá oligarchy, které stvořil s pomocí svého enormního politického vlivu a korupce, ke svým cílům.

Maďarská soukromá média tak byla poté, co Orbán fakticky zestátnil ta veřejnoprávní, postupně převzata spojenci Orbána mezi jemu blízkými velkopodnikateli. Zároveň se odehrál útok na zahraniční financování vysokých škol a neziskového sektoru, takže i neziskové organizace stále více závisejí na penězích Orbánových spojenců, a celá řada z nich tudíž jeho politiku podporuje.

Babiš je na rozdíl od Orbána velkopodnikatel, který se zmocnil kontroly nad politikou. Část svojí podnikatelské konkurence se sice pokusil s pomocí politického vlivu a ekonomických výhod plynoucích z jeho postavení zničit či oslabit, ale zdaleka nekontroluje ani po čtyřech letech vlády české oligarchy tak jako Orbán ty svoje. Spíše se mu s některými jen podařilo vytvořit prostředí jakéhosi klidu zbraní a využívání výhod vzájemné spolupráce.

Rozdíl mezi Babišem a Orbánem je i v tom, jak moc ten který politiku ve své zemi celkově kontroluje. Zatímco Orbán je momentálně téměř absolutním vládcem, Babiš musí navigovat v kontextu menšinové vlády a opozice, která před nadcházejícími volbami pochopila, že ho může porazit, jen když se sjednotí. O to se snaží sice i ta maďarská, ale je otázkou, zda už není příliš pozdě.

Babiš se také musí pohybovat v jiném ústavně-institucionálním prostředí. Česká republika měla obrovské štěstí, že tvůrci její ústavy při rozpadu Československa na podzim roku 1992 vytvořili celou řadu silných pojistek, které teď fakticky znemožňují ústavní změny, jakož i změny volebního zákonodárství, jaké prosadil v Maďarsku s vlastní ústavní většinou v jednokomorovém parlamentu Orbán.

Senát a Sněmovna se u nás volí jiným systémem, a proto mají po většinu času své existence jiné složení. V Senátu proto mají ústavní většinu strany, které jsou ve Sněmovně v opozici, a Senát přitom má právo absolutního veta v otázce ústavních změn i změn volebního zákonodárství.

Relativně silný a nezávislý je i český Ústavní soud, přičemž osekání jeho nezávislosti, které se podařilo Orbánovi v Maďarsku, je též víceméně nemožné, protože by ho musel schválit právě Senát.

Babiš by se samozřejmě mohl lecčemu od Orbána přiučit, zejména pokud jde o mimoústavní snahy omezit nezávislost médií, ale i zde si nemůže ve fragmentovaném politickém spektru a v prostředí relativně silné ekonomické konkurence, kterou nemá pod kontrolou, počínat zcela svévolně. Musí hledat spojence v podobě antidemokratických stran. Jenže spojení s takovými stranami ohrožuje jeho reputaci.

Babiš takovou reputaci do jisté míry potřebuje, protože pokud by se stal autokratem orbánovského typu, ohrožovalo by to jeho podnikání, které zdaleka není omezeno jen na Českou republiku. Jeho firmy operují i v Německu, Nizozemsku a dalších západních zemích. Nemluvě o tom, že jeho podnikání do značné míry závisí na evropských dotacích, které by mohly být v případě autoritářského vládnutí ohroženy ještě více, než už je nyní ohrožuje jeho spor s EU o konflikt zájmů.

Babiš prostě musí doufat, že jeho voliči si vezmou ze symboliky jeho spojenectví s Orbánem výhradně to, co mu může ve volbách pomoct. Což je, jak už bylo řečeno, obraz silného vůdce, který si nenechá v otázkách „národního zájmu“ diktovat Bruselem. Čelí ale přitom riziku, že ti jeho voliči, kteří ho chtějí volit kvůli pocitu osobního ekonomického bezpečí, ale nejsou jinak ve svých postojích zcela neliberální, si uvědomí, že Orbán, kterým se Babiš ostentativně inspiruje, je fakticky novodobý fašista.