↗

Prevence praní peněz v daňových rájích tkví v systémových změnách. Pro ty však u nás není politická vůle. Foto Loic Venance, AFP

Na skandálu okolo offshore firem Andreje Babiše nás mohlo překvapit snad jen to, že se neobjevil už dřív. Pandora Papers nejsou prvním únikem dokumentů o schránkových (offshore) firmách v daňových rájích. Už před lety jsme mohli slyšet o Panama Papers, Swiss Leaks a dalších. Konkrétně Panama Papers zveřejněné v roce 2016 obsahovaly zmínky o téměř třech stovkách vlivných Čechů včetně Petra Kellnera, Daniela Křetínského, Radovana Krejčíře a dalších.

Tito lidé využívali služeb právní kanceláře Monssack Fonseca z Panamy, specializující se na zakládání a správu schránkových firem, vedení anonymních bankovních účtů a skrývání majetku. Jestliže je nyní v Pandora Papers dalších 300 Čechů, znamená to, že využívání schránkových firem v daňových rájích je v českém velkém byznysu něco v podstatě normálního.

Samotné zapojení schránkových firem není nelegální. Potíž je v tom, že lidé k tomu, aby takové firmy využívali, musí obvykle mít nějaký důvod. Ten důvod může být někdy prozaicky jednoduchý a spojený s hledáním cesty, jak například koupit nemovitost nebo jiný majetek v místech, kde prodej majetku cizincům omezují zákony a podobně. Jindy však může jít o velmi agresivní formu daňové optimalizace nebo o zcela nelegální činnosti jako je praní špinavých peněz či skrývání majetku pořízeného z ne úplně legálních výnosů.

O tom, proč využívají offshore firmy Češi, nemáme komplexní informace. O Panama Papers u nás byly spíše jen zmínky, na rozdíl od jiných zemí jsme se o našich miliardářích mnoho nedozvěděli. Pavel Petrovič, klíčový člověk v českém sídle Monssack Fonsecy, byl ještě paranoidnější než vedení v centrále a přes řadu urgencí data svých klientů do centrálního systému firmy jednoduše nezadával, a tím zabránil jejich následnému úniku.

Přestože český státní rozpočet kvůli odlivu peněz do daňových rájů podle různých odhadů přichází nejspíše jen o jednotky, maximálně o nízké desítky miliard, jsou informace o dlouhodobém a skutečně širokém využívání daňových rájů českými podnikateli silně znepokojivé. Ukazují totiž, že u nás nefunguje společenská smlouva, na jejímž základě by zde nejen zaměstnanci, ale také ti nejbohatší dobrovolně platili daně a přiznávali svůj majetek.

Společenská dohoda

Zároveň rozsah využívání služeb z daňových rájů docela vysvětluje, proč v minulosti různí politici bránili zavedení přísnějších pravidel pro mezinárodní obchod, které by využívání daňových rájů k nelegálním činnostem omezily. Nebo dokonce ukazuje, proč je minimálně v některých politických stranách tolik zakořeněn skeptický postoj vůči EU a evropské integraci.

Třeba v roce 2016 po zveřejnění Panama Papers čeští politici napříč politickým spektrem mluvili o tom, že offshore společnosti samy o sobě nejsou problém. Sám Andrej Babiš v minulých letech odmítal snahy o harmonizaci základu korporátní daně (CCTB), které by znamenalo snížení prostoru pro agresivní daňovou optimalizaci pro firmy působící v EU. Ve svém názoru si přitom notoval s europoslanci za ODS Janem Zahradilem a Evženem Tošenovským.

Tato stanoviska byla prezentována v době, kdy už jsme s kolegy v libereckém zastupitelstvu i v zastupitelstvu Libereckého kraje opakovaně naráželi na korupční kauzy, ve kterých figurovaly firmy ve vlastnictví schránkových firem z různých zemí světa.

Šlo třeba o firmu Busline, která dosud provozuje autobusovou dopravu ve východní části Libereckého kraje a které krajští politici za ČSSD, ODS, Starosty pro Liberecký kraj i KSČM dlouhé roky přihrávali různé výhody od prodlužování smluv po dodatečné finanční „kompenzace“. Nebo o firmu Iberus spojenou nejspíše s bývalými politiky z ODS, která figuruje v několika korupčních skandálech zneužívání evropských dotací, mimo jiné i v kauze hejtmana Libereckého kraje Martina Půty (Starostové pro Liberecký kraj), který tlačil na proplacení dotace této firmě navzdory už tehdy známým informacím.

Jsou známy také případy manipulací na Pozemkovém fondu ČR z doby ředitelování Radima Ziky z ODS. Za jeho působení byly z Pozemkového fondu protiprávně vyvedeny pozemky do firem v daňových rájích, u kterých však lze vystopovat vazby na podnikatele liberecké skupiny Syner. Tento soubor případů jen z jednoho českého krajského města ukazuje, proč bychom měli být vůči schránkovým firmám ostražití a proč bychom měli klást co největší překážky pro obchodování s nimi.

Nic z výše uvedeného neznamená bagatelizaci provinění Andreje Babiše, o jehož případu řadu podstatných věcí nevíme. Můžeme totiž zkonstatovat, že v době nástupu do funkce nejspíše nepřiznal majetek tak, jak mu ukládal zákon, a navíc existují pochybnosti o tom, zda v době nákupu nemovitostí na ně z přiznaných příjmů vůbec mohl dosáhnout. A to už je skoro dost na to, aby premiér odstoupil.

Hluboce zakořeněný problém

S případným premiérovým odstoupením nebo jeho porážkou ve volbách ale problém sám od sebe nezmizí, na to je u nás až příliš hluboce zakořeněný. Klíčové proto bude postupné prosazení systémových změn. Dost pomohlo faktické zrušení anonymních akcií, dalším důležitým krokem je schválení zákona o evidenci skutečných majitelů. O oba zákony se velmi zasloužila iniciativa Rekonstrukce státu.

Díky Evropské unii se také podařilo prosadit alespoň povinnost reportovat hospodářské výsledky pro každou zemi, kde firma působí, ačkoli tyto registry dosud nejsou veřejně přístupné. Hovoří se o zavedení společného daňového základu korporátní daně, jednání však probíhají už roky. Jistým pokrokem ve vztahu k daňovým rájům je umožnění sankcionovat země a firmy, které neplní mezinárodní standardy na transparentnost.

Seznam zemí na tomto Blacklistu je ale zatím jen omezený a nezahrnuje členské státy EU, přestože minimálně některé z nich svými pravidly kritéria daňového ráje naplňují. Nevládní organizace Oxfam například doporučuje rozšířit pravidla pro zapsání země na tzv. Blacklist umožňující uvalení sankcí. Konkrétně doporučuje zavést jako jedno z rozhodujících kritérií nulové nebo extrémně nízké zdanění.

K takovým krokům ale zatím chybí politická vůle, a to nejen u nás. V České republice prosazování společných evropských pravidel navíc komplikuje to, že veřejnost většinově stále nevnímá Evropskou unii jako instituci, díky které můžeme ovlivňovat pravidla globálního obchodu, na což bychom jako samostatná země mohli zapomenout. Dobrá příležitost nastane už během nastávajícího českého předsednictví EU a bude na naší budoucí vládě, jak tuto šanci využije.