V cestě přijetí eura stojí vedle předsudků už i rostoucí zadlužení státu
Jan GruberČeská republika se před sedmnácti lety zavázala přijmout společnou evropskou měnu. Po bezmála dvou dekádách ale vstup do eurozóny zůstává v nedohlednu. Nic na tom nezmění ani blížící se volby do Poslanecké sněmovny.
Česká republika se při svém vstupu do Evropské unie zavázala přijmout společnou evropskou měnu. Strategický dokument, který tehdy schválil kabinet Vladimíra Špidly (ČSSD), předpokládal, že naše země přistoupí k eurozóně v roce 2010. Z řady vnějších, ale zejména vnitropolitických důvodů se ovšem ani o jedenáct let později eurem v České republice stále neplatí. A změnu s nejvyšší pravděpodobností nepřinesou ani podzimní volby do Poslanecké sněmovny, respektive nadcházejí volební období.
Jednou z klíčových podmínkou pro vstup jakékoliv členské země Evropské unie do eurozóny je dosažení vysokého stupně ekonomické konvergence, jež se posuzuje podle takzvaných maastrichtských kritérií. Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a v neposlední řadě účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II, v němž musí stát usilující o přijetí společné evropské měny setrvat nejméně dva roky, během nichž fixuje svou dosavadní měnu na euro ve stanoveném fluktuačním pásmu.
Česká republika podmínky v posledních několika letech bez obtíží splňovala; s výjimkou účasti v mechanismu ERM II, což ale bylo čistě politickým rozhodnutím vládnoucí reprezentace. To se ale změnilo. Výdaje spojené s řešením pandemie koronaviru prohloubily nerovnováhu veřejných financí, urychlily tempo zadlužování země a způsobily, že dva ze tří základních ukazatelů naše země nyní již nesplňuje. Na destrukci veřejných financí se zásadně podepsalo i snížení daně z příjmů fyzických osob v podobě zrušení superhrubé mzdy, které s jejím zvládáním krize nijak přímo nesouviselo.
Česká republika už neplní maastrichtská kritéria
Z pravidelné zprávy ministerstva financí a České národní banky, která byla publikována na sklonku minulého roku, vyplývá, že Česká republika z maastrichtských kritérií dodržuje pouze jediné, a to kritérium konvergenci úrokových sazeb. Ukazatele cenové stability a stavu veřejných financí naopak výrazně překračují stanové hodnoty. Česká národní banka sice předpokládá, že inflaci český stát nejpozději během letošního roku zkrotí a podmínku začne po dvou letech znovu naplňovat. V případě veřejného dluhu to ale zdaleka neplatí.
Pro připomenutí: kritérium stability veřejných financí říká, že deficit nesmí překračovat tři a dluh sektoru vládních institucí šedesát procent hrubého domácího produktu. Český státní dluh stále patří mezi členskými státy Evropské unie k těm nejmenším. Letos bude podle odhadu ministerstva financí činit pětačtyřicet procent hrubého domácího produktu. Schodek hospodaření vládního sektoru ale dosáhl šesti a také v následujících třech letech se má držet nad hranicí pěti procent hrubého domácího produktu.
Národní rozpočtová rada i mnozí ekonomové proto opakovaně varovali, že vláda musí přistoupit k urychlené konsolidaci veřejných financí. Nikoliv jen kvůli naplňování maastrichtských kritérií coby nutné podmínky pro přijetí eura, ale zejména kvůli hrozící kolizi s dluhovou brzdou, jež se — jak konstatovala předsedkyně Rady Eva Zamrazilová — během jednoho roku přiblížila o dvě dekády. Původní projekce totiž ukazovaly, že zadlužení ve výši pětapadesáti procent hrubého domácího produktu Česká republika dosáhne až v roce 2043.
Piráti a STAN chtějí vstoupit do ERM II
Jakkoliv všechny politické strany, které mají šanci zasednout v příští Poslanecké sněmovně, deklarují, že chtějí tempo zadlužování státu zmírnit, ke vstupu do eurozóny se vyjadřují, buď odmítavě, nebo jen velmi zdrženlivě. Z doposud zveřejněných volebních programů je zřejmé, že se k přijetí společné evropské měny hlásí pouze sociální demokracie. „Podporujeme zásadu, aby Česká republika směřovala k přijetí eura ve chvíli, kdy to bude pro občany znamenat posílení jejich kupní síly a kdy bude měna stabilní,“ uvedla.
Slabší ze stran vládní koalice ovšem v současné době nemá dostatek politických sil, aby tento programový bod realizovala, a navíc její dnešní spojenci — komunisté a politické hnutí ANO — hlubší integraci České republiky do evropských struktur dlouhodobě odmítají. Podobná situace nicméně panuje i v opozičním táboře. Ačkoli Piráti a Starostové v koaliční smlouvě psali, že „spustí přípravu na přijetí eura“, v nedávno představeném programovém dokumentu již o vstupu do eurozóny nehovoří.
Debatu o přijetí společné evropské měny liberálnější z předvolebních koalic omezuje jen na vstup do mechanismu směnných kurzů ERM II, jež chápe jako nástroj pro konsolidaci veřejných financí, respektive omezení výdajů na obsluhu státního dluhu skrze snížení úroků z dlouhodobých státních dluhopisů, která patří k nejvyšším v Evropě. To ostatně ve vyjádření pro Deníku Referendum potvrdil i jeden z kandidátů na post ministra financí Lukáš Wagenknecht (Piráti), který se odpovědím na otázky týkající se přijetí eura zcela vyhnul.
Koalice SPOLU se o euru vůbec nechce bavit
Přestože účast v mechanismu ERM II žádný stát k bezprostřednímu vstupu do eurozóny nezavazuje a ta nadále zůstává předmětem politického rozhodování na národní úrovni, druhý z opozičních předvolebních bloků se odmítavě staví i k ní. A to navzdory tomu, že se občanští demokraté, lidovci a TOP 09 ve svém programu voličům zavázali „k co nejrychlejšímu splnění fiskálních maastrichtských kritérií“ a poklesu schodku státního rozpočtu na jeden a půl procenta hrubého domácího produktu na konci volebního období.
„Souhlasím s Českou národní bankou, že vstupovat do ERM II máme teprve tehdy, když budeme reálně připraveni vstupovat do eurozóny. V přijetí eura ale dnes vidím více rizik než výhod,“ řekl Deníku Referendum poslanec Jan Skopeček (ODS). A dodal, že si je třeba současně uvědomit, že Evropská unie se od roku 2004 výrazně proměnila. „Architektura eurozóny je jiná, změnila se řada principů jejího fungování. Proto je otázkou, jak o našem tehdejším závazku k přijetí společné evropské měny hovořit,“ argumentoval.
K účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II je zdrženlivá i poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09), jež se — navzdory předvolebním slibům koalice SPOLU — nedomnívá, že se v nadcházejícím volebním období podaří České republice maastrichtská kritéria splnit. „Dnes není realistické debatu o přijetí eura vůbec vést. Bude to věc vlády, která vzejde z přespříštích voleb,“ uvedla v rozhovoru pro Deník Referendum. A vést jakékoliv úvahy o možném termínu vstupu do eurozóny ve vyjádření pro Deník Referendum odmítl i poslanec Marian Jurečka (KDU-ČSL).
Zejména politické, nikoliv ekonomické rozhodnutí
Vedle špatné kondice veřejných financí a malé ochoty představitelů politických stran vést diskusi o zapojení České republiky do jádra Evropské unie, přijetí společné evropské měny komplikuje i většinově odmítavý postoj veřejnosti. Z loňského pravidelného šetření CVVM je totiž zřejmé, že bezmála sedm z deseti českých občanů se zavedením eura nesouhlasí, přičemž „rozhodně proti“ jsou více než dvě pětiny. Pro se vyslovila necelá čtvrtina respondentů, ovšem jen šest procent z nich by vstup do eurozóny „rozhodně“ uvítalo.
„Stav veřejných financí nesmí být alibi pro to, abychom o přijetí eura nediskutovali. Pokud má Česká republika vstoupit do eurozóny musí se proměnit jeho vnímání ve společnosti. Za deset let jsme se nikam neposunuli. Spíše se upevňujeme v nepodložených názorech a odmítání. Výhody členství jsou přitom i politické. Diskuse by proto neměla být tažena jen ekonomickými argumenty. V posledku totiž jde o to, zda chceme patřit do kubu, kde se tvoří zásadní rozhodnutí, nebo stát na periferii,“ řekl Deníku Referendum ekonom Petr Janský z CERGE-EI.
V zásadě totéž konstatuje stále platná Koncepce politiky České republiky v Evropské unii, která definuje plnohodnotné členství v evropském projektu, jehož lze dosáhnout jen vstupem do eurozóny, jako náš strategický zájem. „Kdybychom euro přijali již v roce 2004, je pravděpodobné, že by česká ekonomika získala částku v rozmezí 260 až 560 miliard korun navíc, což by odpovídalo bezmála sedmi až čtrnácti procentům hrubého domácího produktu,“ doplňuje další ze starších vládních materiálů.
Debata nad přínosy a riziky členství v eurozóně ale v České republice takřka neexistuje. O výhodách není slyšet a odmítání eura zpravidla vychází vstříc předsudkům české veřejnosti vůči myšlence evropské integrace. Kritika z levicových pozic, jež by upozorňovala na rizika vynucených politik škrtů zejména v sociální oblasti, jak tomu bylo v případě Řecka, pak chybí docela. Právě ta by přitom byla na místě, má-li se Evropská unie proměnit ve společenství, jež by spravedlivěji redistribuovalo bohatství napříč všemi členskými státy.