Česká republika se při svém vstupu do Evropské unie zavázala přijmout společnou evropskou měnu. Strategický dokument, který tehdy schválil kabinet Vladimíra Špidly (ČSSD), předpokládal, že naše země přistoupí k eurozóně v roce 2010. Z řady vnějších, ale zejména vnitropolitických důvodů se ovšem ani o jedenáct let později eurem v České republice stále neplatí. A změnu s nejvyšší pravděpodobností nepřinesou ani podzimní volby do Poslanecké sněmovny, respektive nadcházejí volební období.

Jednou z klíčových podmínkou pro vstup jakékoliv členské země Evropské unie do eurozóny je dosažení vysokého stupně ekonomické konvergence, jež se posuzuje podle takzvaných maastrichtských kritérií. Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a v neposlední řadě účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II, v němž musí stát usilující o přijetí společné evropské měny setrvat nejméně dva roky, během nichž fixuje svou dosavadní měnu na euro ve stanoveném fluktuačním pásmu.

Česká republika podmínky v posledních několika letech bez obtíží splňovala; s výjimkou účasti v mechanismu ERM II, což ale bylo čistě politickým rozhodnutím vládnoucí reprezentace. To se ale změnilo. Výdaje spojené s řešením pandemie koronaviru prohloubily nerovnováhu veřejných financí, urychlily tempo zadlužování země a způsobily, že dva ze tří základních ukazatelů naše země nyní již nesplňuje. Na destrukci veřejných financí se zásadně podepsalo i snížení daně z příjmů fyzických osob v podobě zrušení superhrubé mzdy, které s jejím zvládáním krize nijak přímo nesouviselo.

Česká republika už neplní maastrichtská kritéria

Z pravidelné zprávy ministerstva financí a České národní banky, která byla publikována na sklonku minulého roku, vyplývá, že Česká republika z maastrichtských kritérií dodržuje pouze jediné, a to kritérium konvergenci úrokových sazeb. Ukazatele cenové stability a stavu veřejných financí naopak výrazně překračují stanové hodnoty. Česká národní banka sice předpokládá, že inflaci český stát nejpozději během letošního roku zkrotí a podmínku začne po dvou letech znovu naplňovat. V případě veřejného dluhu to ale zdaleka neplatí.

Pro připomenutí: kritérium stability veřejných financí říká, že deficit nesmí překračovat tři a dluh sektoru vládních institucí šedesát procent hrubého domácího produktu. Český státní dluh stále patří mezi členskými státy Evropské unie k těm nejmenším. Letos bude podle odhadu ministerstva financí činit pětačtyřicet procent hrubého domácího produktu. Schodek hospodaření vládního sektoru ale dosáhl šesti a také v následujících třech letech se má držet nad hranicí pěti procent hrubého domácího produktu.

Národní rozpočtová rada i mnozí ekonomové proto opakovaně varovali, že vláda musí přistoupit k urychlené konsolidaci veřejných financí. Nikoliv jen kvůli naplňování maastrichtských kritérií coby nutné podmínky pro přijetí eura, ale zejména kvůli hrozící kolizi s dluhovou brzdou, jež se — jak konstatovala předsedkyně Rady Eva Zamrazilová — během jednoho roku přiblížila o dvě dekády. Původní projekce totiž ukazovaly, že zadlužení ve výši pětapadesáti procent hrubého domácího produktu Česká republika dosáhne až v roce 2043.

Piráti a STAN chtějí vstoupit do ERM II

Jakkoliv všechny politické strany, které mají šanci zasednout v příští Poslanecké sněmovně, deklarují, že chtějí tempo zadlužování státu zmírnit, ke vstupu do eurozóny se vyjadřují, buď odmítavě, nebo jen velmi zdrženlivě. Z doposud zveřejněných volebních programů je zřejmé, že se k přijetí společné evropské měny hlásí pouze sociální demokracie. „Podporujeme zásadu, aby Česká republika směřovala k přijetí eura ve chvíli, kdy to bude pro občany znamenat posílení jejich kupní síly a kdy bude měna stabilní,“ uvedla.

Slabší ze stran vládní koalice ovšem v současné době nemá dostatek politických sil, aby tento programový bod realizovala, a navíc její dnešní spojenci — komunisté a politické hnutí ANO — hlubší integraci České republiky do evropských struktur dlouhodobě odmítají. Podobná situace nicméně panuje i v opozičním táboře. Ačkoli Piráti a Starostové v koaliční smlouvě psali, že „spustí přípravu na přijetí eura“, v nedávno představeném programovém dokumentu již o vstupu do eurozóny nehovoří.

Debatu o přijetí společné evropské měny liberálnější z předvolebních koalic omezuje jen na vstup do mechanismu směnných kurzů ERM II, jež chápe jako nástroj pro konsolidaci veřejných financí, respektive omezení výdajů na obsluhu státního dluhu skrze snížení úroků z dlouhodobých státních dluhopisů, která patří k nejvyšším v Evropě. To ostatně ve vyjádření pro Deníku Referendum potvrdil i jeden z kandidátů na post ministra financí Lukáš Wagenknecht (Piráti), který se odpovědím na otázky týkající se přijetí eura zcela vyhnul.

Koalice SPOLU se o euru vůbec nechce bavit

Přestože účast v mechanismu ERM II žádný stát k bezprostřednímu vstupu do eurozóny nezavazuje a ta nadále zůstává předmětem politického rozhodování na národní úrovni, druhý z opozičních předvolebních bloků se odmítavě staví i k ní. A to navzdory tomu, že se občanští demokraté, lidovci a TOP 09 ve svém programu voličům zavázali „k co nejrychlejšímu splnění fiskálních maastrichtských kritérií“ a poklesu schodku státního rozpočtu na jeden a půl procenta hrubého domácího produktu na konci volebního období.

„Souhlasím s Českou národní bankou, že vstupovat do ERM II máme teprve tehdy, když budeme reálně připraveni vstupovat do eurozóny. V přijetí eura ale dnes vidím více rizik než výhod,“ řekl Deníku Referendum poslanec Jan Skopeček (ODS). A dodal, že si je třeba současně uvědomit, že Evropská unie se od roku 2004 výrazně proměnila. „Architektura eurozóny je jiná, změnila se řada principů jejího fungování. Proto je otázkou, jak o našem tehdejším závazku k přijetí společné evropské měny hovořit,“ argumentoval.

K účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II je zdrženlivá i poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09), jež se — navzdory předvolebním slibům koalice SPOLU — nedomnívá, že se v nadcházejícím volebním období podaří České republice maastrichtská kritéria splnit. „Dnes není realistické debatu o přijetí eura vůbec vést. Bude to věc vlády, která vzejde z přespříštích voleb,“ uvedla v rozhovoru pro Deník Referendum. A vést jakékoliv úvahy o možném termínu vstupu do eurozóny ve vyjádření pro Deník Referendum odmítl i poslanec Marian Jurečka (KDU-ČSL).

Zejména politické, nikoliv ekonomické rozhodnutí

Vedle špatné kondice veřejných financí a malé ochoty představitelů politických stran vést diskusi o zapojení České republiky do jádra Evropské unie, přijetí společné evropské měny komplikuje i většinově odmítavý postoj veřejnosti. Z loňského pravidelného šetření CVVM je totiž zřejmé, že bezmála sedm z deseti českých občanů se zavedením eura nesouhlasí, přičemž „rozhodně proti“ jsou více než dvě pětiny. Pro se vyslovila necelá čtvrtina respondentů, ovšem jen šest procent z nich by vstup do eurozóny „rozhodně“ uvítalo.

„Stav veřejných financí nesmí být alibi pro to, abychom o přijetí eura nediskutovali. Pokud má Česká republika vstoupit do eurozóny musí se proměnit jeho vnímání ve společnosti. Za deset let jsme se nikam neposunuli. Spíše se upevňujeme v nepodložených názorech a odmítání. Výhody členství jsou přitom i politické. Diskuse by proto neměla být tažena jen ekonomickými argumenty. V posledku totiž jde o to, zda chceme patřit do kubu, kde se tvoří zásadní rozhodnutí, nebo stát na periferii,“ řekl Deníku Referendum ekonom Petr Janský z CERGE-EI.

V zásadě totéž konstatuje stále platná Koncepce politiky České republiky v Evropské unii, která definuje plnohodnotné členství v evropském projektu, jehož lze dosáhnout jen vstupem do eurozóny, jako náš strategický zájem. „Kdybychom euro přijali již v roce 2004, je pravděpodobné, že by česká ekonomika získala částku v rozmezí 260 až 560 miliard korun navíc, což by odpovídalo bezmála sedmi až čtrnácti procentům hrubého domácího produktu,“ doplňuje další ze starších vládních materiálů.

Debata nad přínosy a riziky členství v eurozóně ale v České republice takřka neexistuje. O výhodách není slyšet a odmítání eura zpravidla vychází vstříc předsudkům české veřejnosti vůči myšlence evropské integrace. Kritika z levicových pozic, jež by upozorňovala na rizika vynucených politik škrtů zejména v sociální oblasti, jak tomu bylo v případě Řecka, pak chybí docela. Právě ta by přitom byla na místě, má-li se Evropská unie proměnit ve společenství, jež by spravedlivěji redistribuovalo bohatství napříč všemi členskými státy.