Nově jmenovaný ministr pro evropské záležitosti za STAN Martin Dvořák se sympaticky přihlásil k aktivní evropské politice. Aby se odlišil, řekl v nedávném rozhovoru, že „Brusel“ je pro české vlády univerzální viník nepopulárních věcí a že je to strašně pohodlné, moci cokoli svést na někoho druhého, ba vzdáleného.

V Deníku N pak uvedl: „Ani naše, ani Špidlova, ani Paroubkova či jiná vláda neměla odvahu říct: my to takto chceme, je to správný krok.“ Cítím povinnost toto tvrzení zasadit do kontextu, a uvést je tak na pravou míru.

Martin Dvořák se jistě nemohl odvolávat na euroskeptické dědictví vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase (oba ODS). Dnešní koaliční uspořádání je podobné a STAN se ostatně na Nečasově vládě podílel. Ilustrovat však euroskepticismus na příkladu vlády, již jsem vedl, a na příkladu vlády Jiřího Paroubka, je opravdu falešným argumentem.

Měl jsem tu čest přivést ČR do EU a vyjednat pro ČR mimořádné výhodné přístupové podmínky, včetně tehdy největšího objemu evropských peněz na jednoho obyvatele v celé EU.

Prizmatem eura

Pojďme si ale evropskou politiku ukázat na konkrétním příkladu — přijetí společné evropské měny v ČR. Při vstupu do EU, schváleném v historicky zatím jediném referendu v ČR v roce 2004, jsme se zavázali také přejít na euro. Tento závazek ČR je platný stále, jen není v přístupové smlouvě stanoven žádný termín.

Moje vláda pro přijetí eura vytvořila celou organizační infrastrukturu. Experti vypracovali příslušné metodiky a úpravy zákonů. Počítali jsme s termínem přijetí eura kolem roku 2010 a vlády vedené sociální demokracií na tom i pracovaly.

Bohužel, volby 2006 dopadly patem 100 na 100. První Topolánkova vláda jmenovaná Klausem, ta bez důvěry, na podzim 2006 na návrh ministra financí Vlastimila Tlustého (ODS) schválila zrušení termínu pro přijetí eura. Jako byste v autu jedoucím řekněme na čtyřku zařadili neutrál. Toto rozhodnutí potvrdila na jaře 2007 druhá Topolánkova vláda ODS, lidovců a zelených — na návrh lidoveckého ministra financí Miroslava Kalouska (později zakladatele „proevropské“ TOP09).

Od té doby jsou práce na přijetí eura v ČR prakticky zamraženy a na metodiky připravené za mojí a Paroubkovy vlády sedá prach. Kdyby v roce 2006 ČSSD dostala o pár hlasů více, přijali bychom euro zhruba ve stejné době jako Slovensko a dneska s ním platíme už nějakých třináct let. Jsem si přitom jistý, že díky euru bychom nyní měli nižší inflaci, než máme s korunou, a stát, firmy i občané by za ta léta ušetřili nemalé peníze na neustálých směnách korun za eura a obráceně.

Evropská federace

Rád bych naopak ocenil, že pan Dvořák se v rozhovoru přihlásil k eurofederalismu. V běžných federacích (jako je USA, Indie atd.) federální vláda operuje zhruba s polovinou veřejných peněz a vlády členských státu s druhou polovinou. V EU je společný „federální“ rozpočet vlastně velmi chudý — běžný evropský rozpočet nakládá jen cca v 1 % HDP EU, zatímco členské státy s 32 % HDP (v případě ČR), nebo třeba s 42 % HDP (v případě Rakouska).

V reakci na pandemii koronaviru se evropské prostředky podařilo zdvojnásobit. A to prostřednictvím fondu NextGenerationEU. Evropská komise si půjčuje na finančních trzích a za tyto dluhopisy společně ručí všechny státy EU. Díky tomu jsou podmínky luxusní. První dlouhodobé dluhopisy EU měly úrok prakticky 0 %. A i dnes si EU půjčuje mnohem levněji než třeba ČR.

Dluhopisy se budou splácet z nových příjmů, jako je např. uhlíkové clo na hranicích EU nebo daň z nerecyklovaných plastů. Tyto prostředky jsou investovány v členských státech, především dle národních plánů obnovy.

Fond NextGenerationEU však končí v roce 2026. Už nyní se bude vyjednávat, zda skončí definitivně, nebo se prodlouží. A právě to je úkol pro vládu, jejíž hlavní formace se svým euroskepticismem netají. Cesta ke „Spojeným státům evropským“, k nimž se Martin Dvořák rétoricky hlásí, by přitom velmi dobře mohla vést právě cestou prodloužení zmíněného fondu, a tedy cestou posílení společného unijního rozpočtu. Téma je aktuální a vydat se po ní bude muset stávající vládní kabinet.