Na podzim letošního roku uplyne sedmdesát let od založení Organizace spojených národů. V Bratislavě a Praze bychom si při té příležitosti měli připomenout, že to zároveň znamená sedmdesáté výročí našeho členství v této mírové organizaci. 1. srpna 1975, před rovnými čtyřiceti lety, byl podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, o jehož významu pro dění na tehdejší československé scéně není třeba dlouze hovořit. 1. ledna 1995 formálně vznikla OBSE, ve které jsme svůj členský závazek stvrdili už jako samostatná Česká republika.

Nadnárodní aliance vždycky představovaly záruky vyšší autonomie pro ty státy, které se jich zúčastní, na rozdíl od těch, které stojí mimo. Příklad OSN je příznačný. OSN vyrostla z válečného konfliktu, který je vždy na všech úrovních skutečným porušením autonomie suverénních států. Zároveň se zformovala cíleně jako otevřená unie, do které není nikomu přístup navždy zapovězen. Jednoduché poválečné pakty vyhovující obvykle jen nejsilnějším vítězným stranám nahradila vize globální aliance, ve které budou suverénní státy ve vzájemně udržovaném a posilovaném bezpečí.

Na principu udržování a prosazování míru vznikla také Evropská unie, jejíž instituce datují svůj počátek zhruba ve stejné době. Navzdory různým obtížím a problémům tvoří EU dnes nejsilnější mezinárodní organizaci na světě a zároveň největší světovou ekonomiku. Jedním ze základních pilířů české politiky po roce 1989 se proto logicky stalo úsilí, abychom byli její aktivní součástí.

Celých osm let od roku 2004 ovšem zejména pravicoví politici jednali tak, jako bychom byli součástí Evropské unie pouze tehdy, pokud se nám to bezprostředně vyplácí. V ostatních případech jako bychom stáli někde vedle a evropská politika se nás vlastně netýkala. Jistým způsobem se chovali, jako by EU byla pouze další mocností na našich hranicích.

Prakticky celé naše dějiny jsou přitom sledem integrací. Otázka nikdy nebyla, zda integrace ano či ne, nýbrž jaká bude integrace, jíž jsme právě součástí. Historickou realitou nejen naší země je fakt, že jsme vždycky někam patřili, a vždycky to znamenalo nějaké závazky. Tvrdošíjná staropanenská autarkie, která se v naší zahraniční politice rozšířila v době působení pravicové reprezentace, tak byla v lepším případě zbožným přáním libertariánských snílků, v horším případě těžko omluvitelným zamlčováním reality.

↗

Celých osm let od roku 2004 zejména pravicoví politici jednali tak, jako bychom byli součástí Evropské unie pouze tehdy, pokud se nám to bezprostředně vyplácí. Foto jisc.ac.uk

Symptomatické je, že součástí české i československé kulturní tradice je kladení si otázky po tom, kam vlastně patříme. Nebo alespoň vymezování se proti tomu, kam rozhodně nepatříme. K hledání kulturní identity samozřejmě patří jakési automatizované intelektuální a zvyklostní přilnutí. Oproti tomu většinou stává ekonomický pragmatismus.

Je evidentní, že i v této diskusi přemýšlíme o mezinárodní alianci jako o prostoru pro naši autonomní existenci. Na jedné straně stojí naše kulturní hodnoty, na základě kterých má být naše identita v mezinárodním pohledu rozeznána, na straně druhé kondice naší vlastní ekonomiky, pro kterou hledáme mezinárodně výhodnou konstelaci.

Ve skutečnosti nejsou otázky mezinárodních a nadnárodních aliancí nikdy jenom věcí čistě kulturní afiliace ani hospodářského kalkulu. Je to vždy otázka politického rozhodnutí. Právě proto, že teprve politika, jako metoda rozhodování se, umožňuje zachovat onu vytouženou autonomii. Když Řecko v roce 2001 přistoupilo k eurozóně, byl to důsledek politického rozhodnutí, politický závazek autonomního státu. I hledání odpovědi na současnou situaci se proto musí pohybovat v politických mantinelech.

Mezinárodní tlak na to, aby Řecko plnilo své závazky, je ve skutečnosti tlakem na zachování jeho autonomie uvnitř širšího společenství. Kdyby Řecko bylo osobou, a ne státem, může se ve své situaci třeba pokusit vykrást banku nebo spáchat sebevraždu, aby uniklo věřitelům. Jelikož je členským státem Evropské unie, nemůže ani jedno, ani druhé, musí vyjednávat. Vystoupení z eurozóny by pak jeho vyjednávací pozici nejspíš nijak neposílilo.

Co to tedy pro nás znamená? Předchozí pravicové vlády a jejich vlažný vztah k Evropské unii byly vlastně spíše výrazem neochoty a neschopnosti činit politická rozhodnutí, než snahou o zachování „autonomie státu“. Nerozhodné přešlapování kolem strategických otázek — jako je přijetí eura nebo přístup ke společné energetické politice — naše postavení nijak nezlepšilo. Nejsme dnes vnímáni jako ti, kteří vědí, co chtějí. A co hůř, sami pořád s obtížemi přijímáme perspektivu, že bychom vědět měli.

V současné době již státy platící eurem mají tzv. dvojí většinu. Znamená to, že k zásadním rozhodnutím již nepotřebují nikoho mimo eurozónu. Nepřijmout euro oslabuje náš vliv. Postupně tak sklouzáváme mimo evropské jádro, se všemi důsledky, které z toho plynou.

V Evropě jsou ovšem věci v pohybu. Ve světle dění na Ukrajině a lednového útoku v Paříži získává otázka bezpečnosti pozornost, jaké se jí nedostávalo od konce studené války. Německo, náš hospodářsky i kulturně nejvlivnější soused, realizuje Energiewende, která znamená průlom jak v energetice, tak v ekologii, a dává tak pojmu „bezpečnost“ rozměr udržitelnosti. Země Evropské unie hledají další způsoby, jak se dále propojovat v oblasti ekonomické, sociální i bezpečnostní tak, aby Evropa byla společenstvím silným, soudržným a sebevědomým.

Naše koketování s pobřežními vlnkami sotva dohlédnou ti, kteří už úspěšně chytili transatlantický proud. Měli bychom se chtít vyhnout tomu, abychom na evropském půdorysu pozbyli autonomní postavení. Aby na našem politickém postoji přestalo světu kolem nás záležet. Nebudeme-li mít vůči Evropě závazky, v těžkých chvílích nám nebude nikdo připomínat, k čemu že jsme se to odhodlali. Někdy je lepší se nadechnout a plavat, než bude celá flotila moc daleko.

Text vychází ve spolupráci s Pražskými dialogy.