Je nejvhodnější čas, abychom se bez vytáček zamysleli nad společnou evropskou měnou. A to nejen proto, že euro letos slaví dvacet let své existence. Ale také kvůli událostem posledních dvou měsíců, které zásadně otřásly představami o tom, kam by měla česká společnost směřovat.

Evropská unie má nemálo chyb — od pravidel, která dodržují jen někteří, až třeba po politiku ochrany hranic. Hlubší integrace Evropské unie je ale zároveň klíčem k naší prosperitě i národní bezpečnosti. To, co bylo před ruskou invazí na Ukrajinu nemyslitelné, jako například vstup Finska a Švédska do NATO, se ostatně stává skutečností.

To, zda se v naší zemi platí korunou, eurem nebo rublem, dostává v této souvislosti hlubší, geopolitický rozměr. Hospodářská spolupráce jde totiž se zahraničním směřováním ruku v ruce — když se změní okolnosti, musí se změnit i strategie, a to včetně směřování ekonomiky.

Odborníci preferují jednoznačný postoj

V posledních týdnech jsem hovořil s odborníky, politiky i běžnými občany o tom, jaký postoj vůči euru v České republice zaujmout. Součástí programu byla i panelová debata 20 let EURA: Kdy — když ne teď? Co jsme se dozvěděli?

V diskuzi bylo patrné, že shoda nepanuje především na ekonomickém aspektu přijetí eura. V jednom se však skoro všichni panelisté shodli: obrovským problémem je, že v České republice rostou ceny o dost rychleji než v zemích platících eurem.

V časech ekonomické krize ale netratíme jenom proto, že euro ještě nemáme. Újmu nám způsobuje i sám náš nejednoznačný postoj vůči přijetí eura. Nerozhodné přešlapování na místě totiž dlouhodobou stabilitu naší měny rozhodně nepodporuje. Firmy tak kvůli kurzovému riziku musí vynakládat více prostředků, aby na kolísání koruny netratily. Jde přitom o peníze, které by jinak mohly jít do inovací, investic nebo mezd.

Podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské činilo zajištění proti kurzovému riziku už před krizí zhruba 180 miliard korun. To jsou nemalé prostředky — odpovídají přibližně dvěma třetinám deficitu státního rozpočtu v letošním roce. Dokonce i současný člen Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl — který je dlouhodobě vůči euru a evropské integraci obecně skeptický — uznává, že „je možná lepší si zvolit čisté řešení — ať už korunu nebo euro — než dělat kompromisy“.

Nejistota, kterou naše lavírování mezi přijetím a definitivním odmítnutím vyvolává na finančních trzích, totiž něco stojí. A zaplatit za ni bude muset český stát nebo naše firmy. Znepokojovat by nás to mělo už jenom proto, že míra propojení české ekonomiky s ekonomikami eurozóny stejně jako užívání eura coby platidla na našem území — takzvaná eurizace — bude podle Heleny Horské „postupně intenzivnější a intenzivnější“.

V tomto kontextu může být naše váhání nad eurem ještě bolestivější. Jinými slovy — čím déle budeme s dalším postupem vůči euru váhat, tím víc nás nepřijetí eura bude stát. Postoj k euru bychom si proto měli vyjasnit co nejdříve.

Ekonomové versus politici

O přijetí eura samozřejmě nerozhodují ekonomové, ale volení poslanci a senátoři. A v tom je možná problém. Ať už totiž byli naši hosté pro, nebo proti, v zásadě všichni se shodli, že současná situace, kdy nikdo neví, co bude s eurem dál, je nejhorší možná. ODS pak přímo předstírá, že euro neexistuje.

Můžeme si myslet, že euro „teď přece není téma“ a že bychom se měli starat o problémy běžných lidí — třeba právě o inflaci a zdražování. Jak ale ukazují data z eurozóny, právě v tomhle nám může euro pomoci. Ostatně například na Slovensku si lidé i podniky uvědomují, že právě euro funguje jako kotva, která udržuje jistou pevnost jejich ekonomiky. A takovou záchrannou kotvu by česká ekonomika nyní potřebovala jako sůl.

Nikdo neříká, že máme přijmout euro ze dne na den. Ekonomiku je potřeba na euro důkladně připravit. Bez toho, aby politici o tématu začali upřímně a otevřeně komunikovat s veřejností, to však nepůjde.