Pirátská strana utrpěla v říjnových volbách fiasko, když jí preferenční hlasy v rámci koalice se STAN připravily o nemalý počet křesel v Poslanecké sněmovně. Pouhé čtyři poslanecké mandáty nedávaly Pirátům mnoho šancí, aby byli v případě odchodu do opozice silným opozičním hlasem.

Navíc se ostatní strany pětikoalice, která nyní vládne, zachovaly k Pirátům velkoryse, když jim nabídly tři ministerstva. A účast Pirátů ve vládě měla i symbolickou hodnotu, protože spolu s ostatními stranami dnešní vládní koalice tvořily po několik let opoziční demokratický blok stran, které společně vystupovaly proti politice a konfliktu zájmů Andreje Babiše.

Dvě ze tří ministerstev, která Piráti získali, přitom mají v české politice zásadní vliv. Předseda strany Ivan Bartoš může v roli ministra pro místní rozvoj nejen dohlížet na čerpání peněz z evropských fondů, ale také má v rukou nástroje k prověření toho, jak s evropskými dotacemi hospodařilo ministerstvo, když ho vedla Klára Dostálová z hnutí ANO.

Jan Lipavský v roli ministra zahraničí získal zásluhou války na Ukrajině a nadcházejícího předsednictví České republiky v Evropské unii značnou viditelnost. A navzdory pokusům prezidenta Zemana ho v zahraniční politice obcházet, a jednat raději přímo s premiérem Petrem Fialou, se stal důležitou postavou na české politické scéně.

Na druhou stranu se Pirátům nepodařilo při rozdělování vládních postů získat ministerstvo práce a sociálních věcí, takže nemohli využít expertízy a zkušeností političky pravděpodobně nejvíce kvalifikované v celé vládní koalici pro tento post — Olgy Richterové. Další velké téma Pirátů — digitalizace — nedostalo vlastní vládní portfolio, ale přidalo se Bartošovi k jeho již beztak náročnému portfoliu na ministerstvu pro místní rozvoj.

Věci se mění

To, zda měli jít Piráti do vlády, bylo v době jejího vzniku předmětem sporů mezi představiteli strany. Proti se stavěl zejména vlivný europoslanec Mikuláš Peksa, ale zastánci účasti ve vládě měli nakonec navrch.

Jaká je tedy bilance necelých prvních šesti měsíců pirátského působení ve vládě? Obecně lze konstatovat, že Piráti ve vládě sice nepropadli, ale nejsou ani příliš viditelní.

Bartoš vede zatím úspěšný boj za odklad a přepracování stavebního zákona, prosazeného Babišovou vládou, který by vytvořil centrální stavební superúřad. Jeho snahy prosadit speciální tarif na energie pro slabé domácnosti a některé provozy ale oprávněně kritizuje opozice jako pomalé. Svaz průmyslu a dopravy ČR si pro změnu stěžuje, že nezná žádné parametry připravovaných programů, protože vláda s nimi o detailech nejednala.

O viditelnost pro Piráty se stará ministr zahraničí Lipavský, který se ukázal být dobrým ministrem, jenže vedení strany mlčí, když prezident Zeman vylučuje Lipavského ze schůzek o zahraniční politice pod jeho patronací. V části veřejnosti to vyvolává otázky, jak silná je pozice Pirátů ve vládě, když se nedokážou ohradit proti ponižujícímu zacházení prezidenta a premiéra se svým ministrem zahraničí.

Podstatnější pro další účinkování Pirátů ve vládě ale bude jednak další ekonomický vývoj a jednak souboj s konzervativní částí vládní koalice o kulturně-politická témata, jako je manželství pro všechny. Strana s liberálně-levicovým profilem bude svým voličům jen těžko vysvětlovat, že toleruje jako člen vlády neoliberální praktiky, které prosazuje zejména ODS.

Ať se to Pirátům líbí nebo ne, svojí účastí ve vládě jsou spoluzodpovědní za politiku nepromyšlených škrtů. A také za odmítání zvyšování daní, zejména ze strany ODS, v situaci, kdy by nové daně mohly pomoct vládě v její marné snaze čelit prudkému nárůstu nákladů od začátku války na Ukrajině jen škrty na výdajové straně rozpočtu.

Piráti byli nejhlasitějším kritikem daňového balíčku prosazeného hnutím ANO, SPD a ODS na začátku roku 2021. Je přitom stále zřejmější, že zrušení superhrubé mzdy a s tím související celkové snížení daní z příjmu, byl neuvážený krok. Výsledkem je roční výpadek na příjmové straně rozpočtu ve výši zhruba 100 miliard korun.

Piráti se také dostávají do stále většího sporu s tou částí vládní koalice, která odmítá manželství pro všechny nebo ratifikaci Istanbulské smlouvy o potírání násilí na ženách. Zejména s lidovci, kteří dokonce hrozí, že na zákon umožňující manželství stejnopohlavních párů, který připravuje a nejviditelněji prosazuje Olga Richterová, odpoví předložením ústavního dodatku, že manželství je svazek muže a ženy. Není třeba dodávat, že v případě přijetí takového dodatku by liberální voliči jen těžko chápali, proč Piráti setrvávají ve vládě.

Zůstat, či odejít?

Pro to, aby Piráti zatím zůstali ve vládě, nicméně mluví několik skutečností. Těmi hlavními jsou válka na Ukrajině a české předsednictví Evropské unie.

Odchod z vlády nyní by byl mnohými voliči nejspíš považován za dezerci v době, kdy vládní koalice čelí stále většímu zpochybňování své podpory pro Ukrajinu i ukrajinské uprchlíky ze strany populistické a extrémně pravicové opozice. A vládní krize vyvolaná případným odchodem Pirátů z vlády během českého předsednictví by zbytečně oslabila českou pozici v čele Evropské unie.

Je ovšem otázka, jak velký smysl bude mít pokračující účast Pirátů ve vládě po skončení českého předsednictví. A zejména pak po prezidentských volbách. Vláda se nepochybně bude topit v problémech způsobených neoliberální politikou ODS, která ovládá ekonomická ministerstva, s níž Piráti dozajista mají problém.

Pirátům neprospěje ani případné odmítnutí zákona o manželstvích stejnopohlavních párů či Istanbulské smlouvy. A pro případné parlamentní schválení některých jejich priorit, jako je zákon zakazující politikům vlastnit média, není jejich účast ve vládě nutná. Stejně jako pro jejich tlak na vyšetření toho, zda Babiš nezískal během svého pobytu v úřadu premiéra pro svoje firmy nezákonně dotace.

Být viditelnou opoziční stranou s pouhými čtyřmi poslanci je samozřejmě problém, ale i takové relativně slabé opoziční postavení by umožnilo Pirátům nabízet voličům kroky, které jasněji odrážejí jejich identitu, než co umožňují kompromisy, které momentálně musejí činit ve vládě. V obecnější rovině by i tak malá opoziční strana reprezentovala demokratickou, konstruktivní alternativu k populistickému hnutí a krajně-pravicové sektě, které jsou v současnosti jedinými opozičními subjekty.

Piráti by měli zejména pečlivě studovat vzestup a pád Strany zelených. Ta měla v pravicové konzervativní vládě Mirka Topolánka podobné postavení, jako mají Piráti dnes v té Fialově. Účast Zelených v konzervativní vládě s postupem času stranu se spíše levicovým členstvem začala rozkládat, zejména když se Topolánkova vláda dostala pod tlak dopadů světové finanční krize v roce 2008.

Fialova vláda je kvůli energetické krizi a vysoké inflaci v podobné situaci. Piráti by přitom jako lék na zhoršující se ekonomickou situaci nejspíš nabízeli coby opoziční subjekt jiná řešení, než jaká mohou nabízet jako vládní strana.