S koronakrizí do České republiky přišlo zdražování a s ním i debata, zdali je nutné a zda jsme se mu nemohli vyhnout. Otevírá starou otázku přijetí společné evropské měny eura a s ní spojené strachy i naděje. Po dvanácti letech od finanční krize je na čase ohlédnout se a zamyslet, kam opravdu směřujeme.

Debatu odstartoval propad kurzu koruny k euru. Z únorových 24,8 korun za euro se zhoupla na 27,8 korun za euro v půlce března, a de facto tak odepsala deset procent platů českých zaměstnanců i jejich úspor. Veškeré zboží v eurech se pro nás totiž rázem stalo o deset procent dražší, podobně jako tomu bylo při měnových intervencích v listopadu 2013.

Vývoj byl završen březnovou prognózou České národní banky, která kurz uznala jako novou rovnováhu pro následující období. Propad s sebou přinesl zdražování, v dubnu vystoupila meziroční inflace na 3,3 procenta, a Česká republika se tak dostala na první příčku v rámci Evropské unie. V těsném sledu následují Maďarsko a Polsko, další montovny bez vazby na euro.

Nepředvídatelnost koruny se promítá i do úroků, za které si náš stát půjčuje na finančních trzích. Zatímco třeba Slováci si dnes půjčují za 0,33 % p.a., česká vláda má úrok více než dvojnásobný. To v době, kdy očekáváme deficit nad 300 miliard, rozhodně nepomůže.