↗

Fakt, že jsme dosud nepřijali euro, je jedním z důvodů, proč se tu udržuje politika levné práce. Foto MichaelM, Pixabay

S koronakrizí do České republiky přišlo zdražování a s ním i debata, zdali je nutné a zda jsme se mu nemohli vyhnout. Otevírá starou otázku přijetí společné evropské měny eura a s ní spojené strachy i naděje. Po dvanácti letech od finanční krize je na čase ohlédnout se a zamyslet, kam opravdu směřujeme.

Debatu odstartoval propad kurzu koruny k euru. Z únorových 24,8 korun za euro se zhoupla na 27,8 korun za euro v půlce března, a de facto tak odepsala deset procent platů českých zaměstnanců i jejich úspor. Veškeré zboží v eurech se pro nás totiž rázem stalo o deset procent dražší, podobně jako tomu bylo při měnových intervencích v listopadu 2013.

Vývoj byl završen březnovou prognózou České národní banky, která kurz uznala jako novou rovnováhu pro následující období. Propad s sebou přinesl zdražování, v dubnu vystoupila meziroční inflace na 3,3 procenta, a Česká republika se tak dostala na první příčku v rámci Evropské unie. V těsném sledu následují Maďarsko a Polsko, další montovny bez vazby na euro.

Nepředvídatelnost koruny se promítá i do úroků, za které si náš stát půjčuje na finančních trzích. Zatímco třeba Slováci si dnes půjčují za 0,33 % p.a., česká vláda má úrok více než dvojnásobný. To v době, kdy očekáváme deficit nad 300 miliard, rozhodně nepomůže.

Politika levné práce

Tradiční argumentace pravicově-konzervativních ekonomů propad koruny obhajuje. Vnímají propad ceny práce jako příležitost pro podniky k vyšším ziskům a další expanzi. Lidem, kteří si za své výplaty koupí méně, je to předneseno jako oběť nutná pro záchranu firem před krizí. Co to ale o nás vypovídá?

Tato politika levné práce předpokládá, že jediný způsob, jakým konkurujeme na trhu, je snižování ceny práce. Určitě to dává smysl v případě „montoven“ - velkých továren, které se pravidelně stěhují ze země do země, tam kde dělníkům není třeba platit mnoho.

Politika levné práce je naopak katastrofou pro podniky s vysokou přidanou hodnotou. Tyto často technologické firmy závisí na složitém řetězci různých vstupů (výpočetní elektroniky, měřících zařízení atp.) a nalákání kvalifikovaných zaměstnanců z celého světa. Propadne-li kurz, tyto vstupy zdraží a zaměstnanci začnou rychle přepočítávat, zda by se jim stěhování jinam nevyplatilo.

Je to právě politika levné práce, co z Čechů dělá levnou pracovní sílu pro jiné země. Pochopitelně není ani v zájmu lidí, kteří drží moc v České národní bance, ani majitelů zmíněných montoven — či třeba velkofarem — na tomto systému něco měnit.

Státy a dluhové pasti

Od finanční krize v roce 2008 obchází Evropou strach z řeckého scénáře. Jak taková situace vypadá? Normální stát vybere na daních zhruba čtyřicet procent svého HDP a tuto částku zhruba využije na svůj provoz, fungování sociálního systému atd. Extrémně „spořivý“ stát může každoročně ušetřit třeba 5 % HDP, ovšem za cenu drakonických škrtů v sociálním systému, na platech státních zaměstnanců, zvyšování daní a podobně — důsledkem těchto opatření je masivní úprk lidí ze země — jak ukazuje případ Řecka.

Představme si, že má takový stát dluh na úrovni dvou set procent hrubého domácího produktu. Situace je ještě horko těžko zvladatelná, pokud jsou úroky z toho dluhu procentu ročně, protože v tom případě jsou náklady na obsluhu dluhu dvě procenta hrubého domácího produktu. Smrtící je situace, kdy úroky ze státních dluhopisů narostou třeba na patnáct procent, protože si je investoři z obavy z bankrotu nechtějí koupit — a tím státu půjčit. Náklady na obsluhu takového dluhu jsou pak srovnatelné s celými příjmy státu, které získává z daní, a tím se systém zničí.

Řada ultra-konzervativních teoretiků Řecku doporučovala, aby odešlo od eura zpět k drachmě. Plán byl „tisknout drachmy a platit s nimi“ a tím se vyplatit. Problém je v tom, že stát pro svůj provoz potřebuje platit řadu lidí — policisty, zdravotníky, úředníky, učitele, vojáky a tak dále. Tihle lidé očekávají, že budou zaplaceni něčím, co má hodnotu, ne bezcennými papírky.

Nejpalčivější problém státu v dluhové pasti tedy není „jak splatit svůj dluh“, ale „kde sehnat překlenovací půjčku, aby bylo na provoz státu“. Tady vstoupila do hry Trojka, která při jednáních s Řeckem zastupovala věřitele (Mezinárodního měnového fondu, Evropskou komisi a Evropskou centrální banku). Trojka Řecku půjčky poskytla, ale za podmínek, vedle kterých i Kalouskovy reformy vypadají jako sociálně citlivá politika. Řecku se opět podařilo stlačit úroky ze svých dluhopisů na přijatelnou úroveň — ale vyhráno zdaleka není.

Jsme dál?

Eurozóna se vyvinula. Vznikl Evropský stabilizační mechanismus — fond, do kterého jeho členské státy ukládají peníze, aby se v krizové situaci mohly chránit před tlakem spekulantů s dluhopisy. Jeho využití jsme viděli právě teď, když vypukla koronavirová ekonomická krize.

Česká republika k téhle podpoře přístup nemá, což otevírá znepokojivou otázku — co by se stalo, kdybychom se dostali pod tlak my? Budeme spoléhat na proslule dobrou vůli Mezinárodního měnového fondu, jako to dělají rozvojové země?

Zdá se to být nepravděpodobné, protože relativní zadlužení českého státu je nízké. Zároveň současné bezprecedentní tempo výdajů vyvolává otázku, kdy věřitelé začnou požadovat po České republice ještě vyšší úroky. Kdy se spekulační tlak posune od české měny k českým dluhopisům?

Přitom stát se z montovny mozkovnou bychom mohli, ale znamená to začít dělat konkrétní kroky. České vládě chybí koordinátor, který by se přijetím eura systematicky zabýval. Chybí hodnocení plnění přístupových kritérií. Chybí jasná strategie navázání kurzu koruny na euro, která by platy českých zaměstnanců chránila před zvůlí bankéřů ČNB.