Uzavření hranic vyvolalo mnoho komentářů a zvýšení zájmu o Schengenskou problematiku. Je příjemné vědět, že v české společnosti stále existuje velké množství těch, kteří chtějí svobodu pohybu zachovat.

Méně příjemné je už však potvrzení toho, nakolik je rozšířen až příliš zjednodušený pohled na Schengen, který mnoho Čechů spojuje jen s absencí hraničních kontrol. Je to s ohledem na historii našeho regionu logická redukce, užíváme si „prostor bez kontrol“, je to ovšem ale také redukce, která by se v budoucnosti nemusela vyplatit. Pokusme se vysvětlit proč.

Schengen zvyšuje bezpečnost v Evropě

Ačkoli víme, že česká ekonomika je životně závislá na volném proudění zboží, Česká republika dosud nenaplnila svůj potenciál a nestala se hlavním obhájcem fungujícího Schengenu v Evropě, i když k tomu má, nejen s ohledem na svou historii, ale především vzhledem ke své poloze, všechny předpoklady.

Energii ušetřenou tím, že nemáme — kromě mezinárodních letišť — vnější hranici Schengenu, kterou by bylo třeba střežit, bychom mohli věnovat důsledné obhajobě zachování prostoru bez kontrol. Proč se tak doposud nestalo, je otázka. Domníváme se, že jedním z hlavních důvodů je to, že jsme tu dosud ne zcela pochopili skutečnou podstatu Schengenu a toho, jak funguje. A tyká se to jak většiny veřejnosti, tak většiny politické reprezentace. 

Zaprvé sice platí, že Schengen je oblíben, ale zároveň je často vnímán jen jako prostor, v kterém se státy rozhodly realizovat idealistickou myšlenku zrušení hranic, kterou čas od času prověří neúprosná realita a odhalí její naivní, snad i přímo nebezpečnou povahu. Schengen ovšem přesně toto není.

Schengen nespočívá jen ve zrušení kontrol na vnitřní hranici, ale především v existenci opatření, která zrušené kontroly kompenzují. Jde především o policejní spolupráci, která se realizuje například prostřednictvím sdílení databází, jako je Schengenský informační systém (SIS). Ten umožňuje, aby policejní složky různých členských států sdílely informace — třeba o hledaných osobách.

Například ve chvíli teroristického útoku tak nejsou státy odkázány jen na uzavření hranic, ale všechny mají zároveň informaci, koho případně mají na hranicích zadržet. Existují také databáze falešných cestovních dokladů a podobně. Tedy Schengen je základní kámen policejní spolupráce a bezpečnosti v Evropě. Bezpečnost v Evropě zvyšuje. 

Křehkost Schengenu je do velké míry dána poměry uvnitř

Zadruhé často nerozumíme tomu, že pro Schengen je zásadní to, co se děje uvnitř prostoru vymezeného vnější hranicí. Křehkost Schengenu nespočívá jen v tom, jak se často uvádí, že je vydán na milost fungující či nefungující vnější hranici, ale především v tom, že je vydán na milost vůli či nevůli ke spolupráci a dodržování společných pravidel uvnitř prostoru samého. Taková důvěra je křehká a může se rozplynout i bez vnějších zásahů.

Jako příklad uveďme krok Polska, které se v roce 2018 prostřednictvím záznamu v SIS pokusilo zabránit ve vstupu do Schengenu ukrajinské aktivistce Ljudmile Kozlovské. Německé ministerstvo vnitra ovšem polský záznam ignorovalo a udělilo Kozlovské vízum pro vstup do Německa, jelikož zřejmě uznalo, že neexistuje žádný důvod, pro který by jí neměl být umožněn vstup. Implicitně tak uznalo, že krok Polska byl jen odvetou za aktivity manžela Kozlovské, který jako polský občan kritizuje vládu PiS.

Popsaný případ, ač ojedinělý, ukazuje, že Schengen je funkční pouze panuje-li vzájemná důvěra mezi jeho členy. Schengen je závislý na „situaci uvnitř“. Jakákoli nedůvěra v to, že všechny státy postupují podle dohodnutých standardů může být začátkem konce Schengenu.

Kauza Kozlovská ilustruje také to, nakolik může být pro Schengen zničující smíříme-li se se snižováním standardů vlády práva politiky typu Viktora Orbána. Nevěříme-li v dodržování standardů vlády práva, ztrácíme důvěru v záznamy v Schengenském informačním systém nebo v schengenská víza udělená jiným členským státem, avšak platná i pro vstup na naše území.  

Babišova metafora Asterixovy vesnice je mimo ve všech ohledech

Nedokonalé porozumění Schengenu přispělo také k populistické povaze české debaty o takzvané migrační krizi. Vztah Schengenu a azylových a migračních pravidel by si zasloužil zvláštní text, zde jen ilustrujme českou redukci Schengenu na konceptu Asterixovy vesnice.

Andrej Babiš přirovnal Evropskou unii či Schengen k Asterixově vesnici, jejíž bezpečí — a volnost pohybu uvnitř — závisí jen na dokonalé ochraně před vnějším světem. Babiš tímto přirovnáním chtěl samozřejmě primárně podpořit české a visegrádské vnímání problému migrace jen jako problému ochrany vnějších hranic. Nevědomky tím ale odhalil i hrubý nedostatek pochopení okolnosti, jak důležitá je pro fungování Schengenu situace panující uvnitř „Asterixovy vesnice“.

Prakticky jediná kritika jeho konceptu Asterixovy vesnice spočívala v zesměšňování použitého označení. Nikdo neupozornil na pochybnost úvahy samé — pravděpodobně nejen proto, že vyhovovala redukci takzvané migrační krize na problém ochrany vnější hranice, ale zřejmě bohužel také proto, že většina politiků ani komentátorů nechápala souvislost mezi zachováním volného pohybu a tím, co se uvnitř Schengenu děje. 

Je potřeba tedy dodat, že koncept Asterixovy vesnice byl vadný nejen v obecné rovině, ale byl i ve vztahu ke konkrétní realitě. Jestliže státy zaváděly kontroly na vnitřních hranicích, nereagovaly pouze na situaci na hranicích vnějších, ale také na „situaci uvnitř“. Chránily se jeden před druhým, přesněji řečeno před zahlcením svých národních azylových systémů, z nichž některé mohou být pro migranty atraktivnější.

Tedy zavedení kontrol na vnitřních hranicích bylo i tehdy způsobeno nejen situací vně, ale také „situací uvnitř“. A „situace uvnitř“ byla důsledkem absence jednotných unijních pravidel v oblasti azylu a migrace — a na tom se dosud nic nezměnilo. 

Hrozí obnovení okleštěného Schengenu — s kontrolami

Důležitost „situace uvnitř“ pro udržení Schengenu je třeba si uvědomit zejména nyní, kdy situace na vnější hranici nehrála při zavedení kontrol prakticky žádnou roli. O uzavření vnějších hranic Schengenu pro občany třetích zemí rozhodly členské státy rychle a naprosto konsensuálně.

Důvodem pro zavedení kontrol na vnitřních hranicích byly rozdíly v přístupu k řešení nastupující pandemie mezi jednotlivými členskými státy, tedy podobně jako v migrační krizi, absence jednotných unijních pravidel. Schengen před pár týdny skončil kvůli „situaci uvnitř“. A právě její změna je podmínkou jeho plného obnovení.

Mohlo by se tak zdát, že obnovení Schengenu bude poměrně jednoduché. Opak však může být pravdou. A to z toho důvodu, že nyní budeme muset „situaci uvnitř“ skutečně vyřešit.

Obnovení Schengenu dnes předpokládá dohodu na společném řešení nekonečné řady různých „technických“ problémů typu harmonizace statistických metod, kterými popisujeme úspěšnost boje s pandemií. Bude potřeba odbourat všechny odstranitelné rozdíly v přístupu jednotlivých států, aby již nadále necítily potřebu chránit se před důsledky svých rozdílných postupů. To je předpokladem pro následné — snad — koordinované rušení kontrol.

Dohoda na „technických“ opatřeních ovšem sama o sobě nebude stačit. Zásadní bude vůle skutečně Schengen obnovit v plném rozsahu a nespokojit se jen s něčím, co bychom mohli nazvat „Schengenem s kontrolami“. Pouze pokud pochopíme, co Schengen skutečně znamená a jak funguje, budeme schopni rozlišit ty, kteří budou chtít obnovit Schengen v plném rozsahu, a ty, kteří budou jen naplňovat neoficiální schengenské pravidlo číslo 1, že důvody pro zavedení kontrol lze najít vždy.

Budoucnost Schengenu má v rukou i česká vláda

Právě zde se naskýtá prostor členským státům, jako je Česká republika, aby Evropskou komisi podpořily a požadovaly úplné obnovení Schengenu. Bohužel zkušenost z posledních let napovídá, že potenciál českých politiků je zde velmi malý. Obecně inklinují více k hledání důvodů pro zavádění či ponechání kontrol než k vytváření podmínek pro co možná nejlépe fungující Schengen. 

Je třeba již teď jasně říct, že to, jak to se Schengenem nakonec dopadne, bude záležet jen a jen na členských státech. V žádném případě se nelze spoléhat na Evropskou komisi. A to ne proto, že by nebyla na straně úplného obnovení Schengenu. Naopak Komise jediná vždy udržuje ducha Schengenu. Dobře ví, že ačkoli se „důvod k zavedení kontrol najde vždy,“ právě členské státy je mohou do zavedení kontrol přetavit.

Když Evropská komise v době takzvané migrační krize přišla s materiálem „Back to Schengen“, jednalo se v tehdejší atmosféře o maximum možného. Víc mohly udělat jen členské státy samy. Ale neudělaly.

V příštích měsících, možná i letech, bude tak především záležet na tom, zda veřejnost bude požadovat obnovení, i když třeba postupné, skutečného Schengenu, nebo zda se nechá přesvědčit, že postačí jen nějaká forma „Schengenu s kontrolami“. Takový model by zajistil volnou výměnu zboží, ale mohl by také znamenat, že při další krizi by již Schengen padl definitivně.

Proevropští občané státu ve středu Evropy, kde existence hranic nedává smysl, by tak měli po svých politicích požadovat, aby se nespokojili s pouhou obhajobou vnitřního trhu, ale aby Schengen hájili jako jeho základní předpoklad. A to Schengen skutečný, nikoli „Schengen s kontrolami“. 

Chceme-li vnitřní trh, musíme vytvářet takovou „situaci uvnitř“ schengenského prostoru, která jej umožní udržet. A je třeba si konečně přiznat, že takové situace docílíme jedině skrze posílení pravomocí Evropské unie.