Jakmile vypukla koronavirová krize, spustil jste iniciativu Za zelenú obnovu Slovenska, pod kterou sbíráte podpisy. Jaké jsou její hlavní cíle?

Hlavním cílem výzvy je otevřít veřejnou debatu o tom, jakým způsobem budeme po odeznění současné krize stavět ekonomiku na nohy. Dobře si ještě pamatuji ekonomickou krizi z roku 2008, kdy státy nalily velké peníze do bankovního sektoru a průmyslových odvětví, které znečišťují planetu.

Taky si ale pamatuji volání ochranářů, klimatických aktivistů i organizací zabývajících se sociální spravedlností, aby se situace řešila jinak. To, co se tehdy dělo, byla typická socializace ztrát a kapitalizace zisků, kdy náklady tehdejší krize nesli ti nejchudší a planeta.

Současná situace není stejná. Nicméně je to krize, která se podobně jako tehdy řeší státní pomocí a využíváním veřejných prostředků na to, abychom znovu obnovili hospodářství. Zároveň jsme ale v situaci, kdy klimatická krize je mnohem urgentnější a vážnější než tehdy.

Podle mě je nyní naprosto nevyhnutelné, abychom při nastartování ekonomiky na Slovensku, v Evropě ale i na celém světě vzali do úvahy to, že musíme zároveň řešit klimatickou krizi. A spolu s tím i skutečnost, že celá transformace musí být sociálně spravedlivá.

Navíc to celé dává i ekonomický smysl. Dopady klimatické krize budou obrovské, pokud nezačneme konat hned. Jestli nechceme platit obrovské náklady v budoucnu, potřebujeme dekarbonizovat ekonomiku hned. To samozřejmě vyžaduje investice.

Co říkáte na argumenty, které vznesla polská vláda nebo český premiér Andrej Babiš, že si kvůli koronaviru nemůžeme dovolit investice do ekologické transformace a na Zelenou dohodu máme zapomenout?

My si naopak ty investice nemůžeme nedovolit. Nedává vůbec žádný smysl, abychom dávali veřejné prostředky do návratu k znečišťování a ničení planety. A pak budeme dělat co? O rok později budeme dávat další miliardy na dekarbonizaci? Neuděláme-li to nyní, náklady na dopady klimatické krize budou obrovské. Přijde mi, že je to až elementárně jasné.

Kvůli koronaviru nezačne pršet. Už teď máme na Slovensku sucho a v České republice směřujete k sedmému suchému roku v řadě. Z vědeckých analýz vyplývá, že klimatická krize k tomu jednoznačně přispívá. Ty problémy nikam nezmizely a když je nebudeme řešit, následky mohou být drastické.

Chápu obavy některých politiků o lidi pracující v průmyslu a ve fabrikách. My se musíme podívat na to, jak dát lidem solidní práci a důstojné životní podmínky. Ale to je něco jiného než zachraňovat těžaře.

Taková možnost transformace se nám přesně teď nabízí. Ať už se bavíme o zvyšování regionální soběstačnosti v zemědělství a podpoře evropské produkce potravin na úkor pěstování řepky a jiných biopaliv první generace, o zvyšování energetické efektivity budov, rozvoji veřejné dopravy nebo energetické transformaci na obnovitelné zdroje. To jsou projekty, které se dají rychle rozběhnout a zaměstnají mnohem více lidí než fosilní průmysl.

Nicméně i to, o čem se zmiňujete, počítá například s těžkým průmyslem. Budeme potřebovat vyrábět ocel a cement, přičemž jejich výroba je výrazně energeticky náročná.

Ano, to je pravda. Nikdo neříká, že bychom měli nechat zkrachovat například ocelárny. V případě těžkého průmyslu transformace nebude jednoduchá a krátká. Ale planetě nijak nepomůžeme tím, že budeme ocel dovážet z Číny. Práce s evropským těžkým průmyslem by měla vycházet z jasného přijetí faktu, že cílem je transformace na ekonomiku bez uhlíku. Neměli bychom nikomu dávat bianco šeky. Z pozice států i evropských institucí musíme jasně říct: „Ano, my vás zachráníme, ale vy s námi za to musíte spolupracovat na dekarbonizaci.“

Zároveň jste inicioval podobnou výzvu v Evropském parlamentu, která by měla jít ven v příštím týdnu. Jak silnou podporu a odezvu měla vaše výzva v evropských institucích?

Zatím ještě stále sbíráme podpisy. Nicméně naším cílem není jenom mít co nejvíc europoslanců, přičemž zejména cílíme na poslance z největších demokratických frakcí — což jsou Renew Europe, lidovci (EPP), socialisti (SD) či Zelení. Mezi podepsanými máme i ministry či poslance z různých členských států, zástupce občanského sektoru, a nakonec i některé vrcholné představitele byznysu.

Jsem rád, že i stále větší část byznysu si začíná uvědomovat, že musí nastat dost radikální a rozsáhle změny v tom, jak funguje naše ekonomika. Když to vezmu do důsledků, tak jim jde taky o přežití. A řekněme si na rovinu, že jejich zapojení má velký vliv na rozhodování politiků.

Ptám se proto, že pod přesně opačnou výzvu, tedy aby Evropská komise Zelenou dohodu zrušila, začal sbírat podpisy taky český zástupce v Europarlamentu Alexandr Vondra (ODS). Lze to vnímat tak, že v institucích Evropské unie se odehrává střet mezi zastánci a odpůrci Zelené dohody?

Výzva, kterou inicioval Saša Vondra spolu s frakcí Evropských konzervativců a reformistů (ECR) moc velkou podporu nezískala. Mezi podpisy nejsou třeba ani slovenští poslanci z jejich vlastní frakce ECR, celý ten seznam podpisů je hodně krátký.

Nejzajímavější mi ale přišlo, že jejich výzva byla formulovaná obecně a apel na zrušení Zelené dohody v ní byl hodně nenápadně schovaný. Přišlo mi to vtipné, protože pokud chtějí zrušit Zelenou dohodu, ať to řeknou naplno. Na ten názor mají právo, i když s ním hluboce nesouhlasím.

I z té jejich výzvy je tedy patrné, že v rámci evropských institucí nemají odvahu to říct nahlas. Protože i z vyjádření předsedkyně Evropské komise Von der Leyenové či z prohlášení premiérů a prezidentů členských států je jasné, že zelená transformace je priorita a bude pokračovat.

Dokonce jsem zachytil rozhovor s Januszem Wojciechowskim, polským eurokomisařem pro zemědělství a nominantem Práva a spravedlnost, který mě velmi příjemně překvapil. Měl jsem obavu, jestli nebude brzdit zemědělskou politiku, ale jeho názory byly velmi progresivní. Takže shoda na základním směřování v evropských institucích stále je silná a pevná.

Nicméně plán Zelené dohody vznikal v době, kdy ekonomika rostla a investice s dalším růstem počítaly. Jak promění současná krize celou debatu o aplikaci jednotlivých politik?

Debata o tom, jak nakonec bude celá Zelená dohoda vypadat a jaké budou konkrétní nástroje samozřejmě probíhá. Už teď vidíme tlaky některých velkých firem na odložení a zpomalení některých politických opatření. Co se týče peněz, v tom nevidím zas takový problém. My máme často tendenci hádat se o milionech na zelená opatření a ignorovat například to, že se chystáme dávat miliardy eur aerolinkám.

Co říkáte na kritiku ekologických organizací, jako jsou Přátelé Země nebo Greenpeace, podle kterých dohoda není dostatečná, je závislá na ekonomickém růstu, má nízké ambice v cílech na snižování emisí a na ni navázaná politická opaření vznikají pomalu?

Do určité míry s tím souhlasím, sám jsem od začátku některé věci kritizoval. Podle mě třeba právě ambice na snižování emisí musí být mnohem větší. Stejně tak musíme víc tlačit na sociální spravedlnost, která v současných plánech není dostatečně zastoupená.

Potřebujeme větší důraz na inovace. Zkrátka potřebujeme být radikálnější. I z toho důvodu hodně vítám tlak z občanského sektoru, protože politikům jako jsem já, to pomáhá čelit lobbingu velkých firem, které chtějí udržet status quo.