Pět pravidel, aby evropské peníze na obnovu po krizi netekly, kam nemají

Mikuláš Peksa

Europoslanec vysvětluje podstatu požadavků europarlamentní frakce, jíž je členem, na zavedení pravidel, garantujících, že prostředky na obnovu neskončí v kapsách korporací, které se vyhýbají placení daní, případně mají jiné škraloupy.

Pravidla je potřeba nastavit tak, aby prostředky na ekonomickou obnovu náhodou nekončily na účtech jisté agrokorporace. Foto Jakub Patočka, DR

Evropa se rozhodla z krize proinvestovat a obecně se shodneme na tom, že investice musí být udržitelné. To je rozhodně chvályhodné, chybí nám ale dostatečná kontrola toho, kam peníze jdou.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

V ekonomickém týmu frakce Greens/ EFA Evropského parlamentu jsme připravili sadu pravidel, kterými chceme podmínit poskytování státní pomoci do jednotlivých firem. Jednotné nastavení pravidel státní pomoci je v kompetencích Komise a věřím, že následující podmínky jsou jak nutná pojistka, tak impulz k transparentnějšímu a zodpovědnějšímu chování velkých firem. Vyzvali jsme tedy Komisi, aby dále zmíněné body zařadila do podmínek pro rozdělování státních koronapeněz.

Překlad původního dokumentu najdete zde. Jednotlivé body zasluhují komentář. Předně je třeba říct, že uvedené požadavky nemají nahrazovat původně nastavené procesy, naopak je cílem doplnit pravidla hry tak, aby se nemohlo stát, že peníze skončí utopené zcela náhodou v nějaké agrokorporaci. Samozřejmě důraz se kladl i na snahu minimalizovat administrativní zátěž.

1. Všechny velké podniky, které mají místo podnikání v několika zemích, by se měly zavázat ke zveřejnění klíčových finančních informací dle modelu zpráv podle jednotlivých zemí — tak, jak je podávají daňovým správám v souladu s opatřením číslo 13 akčního plánu v oblasti eroze základu daně a přesouvání zisku. Mezi uvedené veřejné informace by měly patřit údaje týkající se globálního rozdělování příjmů, zisků, zaplacených daní a hospodářské činnosti mezi daňovými jurisdikcemi, ve kterých je daný podnik činný.

První bod je zásadní. Veřejné reportování stát po státu může zásadně zjednodušit spravedlivý výběr daní a ztížit umělé převádění profitů do země s „nejvýhodnějšími“ podmínkami. Pokud někde firma vydělává, musí tam také danit. Právě daňové úniky a převody, kterých mohou nadnárodní korporace snadno zneužívat, jim dávají klíčovou výhodu v obcházení daňových systémů. Tratí na tom nejvíce menší a lokální firmy, které nemohou tak snadno přesunovat svoje zisky do jiných zemí.

2. Veřejnou podporu by neměly dostávat žádné podniky, které mají dceřiné společnosti či sídla bez skutečné hospodářské činnosti v jurisdikcích uvedených na tzv. „černé listině“ a „šedé listině“ nespolupracujících jurisdikcí.

Bod řeší následující situaci: Máte pobočku nebo hlavní kancelář na místě, které je na seznamech daňových rájů. Daná pobočka shodou okolností nevykonává žádnou reálnou aktivitu, ale vykazuje zisky, které by znamenaly, že každý obyvatel třeba Kajmanských ostrovů si koupí deset firemních kosmetických balíčků denně, a velká část zisku firmy je tak daněna sazbou někde kolem nula procent, zatímco reálně prodáváte v Unii a vyhýbáte se místním daním — tím víc se pak evropské státy musí vybrat na malých firmách.

Řešení je opravdu jednoduché — firma, která se takhle vyhýbá placení daní, by neměla mít žádný nárok na veřejné peníze.

3. Podniky, a to především podniky mezinárodní, by neměly mít možnost vyplácet dividendy a bonusy či zpětně odkupovat akcie, a to přinejmenším po dobu následujících dvou let, ale ideálně tak dlouho, dokud se ekonomika výrazně nezotaví ze škod vzniklých následkem koronavirové krize.

Pokud je firma v takové krizi, že chce veřejné peníze, nemůže si vedení firmy vyplácet tučné bonusy a dividendy. Státní podpora má být poslední možností záchrany, ne způsob, jak o trochu vylepšit výsledky firmy a pak si za to poslat bohatou výplatu.

4. Všechny podniky by měly přijmout závazek řídit se obecnými zásadami OSN v oblasti podnikání a lidských práv a evropskou směrnicí o neúčetním výkaznictví, a tím zajistit ochranu a dodržování lidských práv v kontextu podnikatelské činnosti. Podniky by také měly ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků zveřejnit, jak plánují dostát své povinnosti náležité péče v kontextu environmentálních, sociálních a lidských práv ve všech fázích dodavatelského řetězce, a následně vydávat pravidelné zprávy o pokroku. Podniky, které nejpozději ve svých zprávách pro rok 2020 nedokáží docílit plné transparentnosti v nefinančních záležitostech, by neměly mít nárok na státní podporu.

Zjednodušeně, OSN i EU po firmách chtějí vykazovat nejen finanční ukazatele, ale i další věci: třeba jak ovlivňují lidská práva nebo co dělají ohledně udržitelnosti a jak se chová firma k životnímu prostředí. Jenže firmy jsou v tomto informování velmi, velmi špatné — Alliance for Corporate Transparency sama připravila následující databázi, kde se můžete snadno podívat, co kdo kdy vykázal. Ve zkratce — často své povinnosti splnila méně než pětina firem (https://www.allianceforcorporatetransparency.org/database/).

Považuji za zcela logické, aby velké firmy s velkým dopadem musely jasně říct, jak jejich aktivita dopadá na životní prostředí a lidská práva. A pokud tento minimální požadavek nesplní v dalším výkazu, neměly by dostat státní peníze.

5. Veškerá státní podpora by navíc měla být doplněna pravidly proti zneužívání. Ta zajistí, že pokud bude u podniků, které veřejné prostředky obdrží, později zjištěno, že výše zmíněné požadavky neplní, bude od nich vymáhána náhrada poskytnutých prostředků.

Jednoduché pravidlo, které jasně nastavuje, že kdo poruší pravidla, tak i když se na to pozdějším zjištění okamžitě peníze vrací. Jednoduché a symbolické potvrzení, že podmínky bereme vážně.

    Diskuse
    JK
    May 16, 2020 v 9.26

    Výborně. Tak víme, kde jsme, víme, kam se chceme dostat. Teď ještě zbývá zodpovědět jednu jednoduchou, téměř zanedbatelnou a jistě snadno řešitelnou otázku: Jak se tam dostat?

    Dobrá, snaha tady je, i když je to pořád jenom o penězích. Jakmile dojde na něco víc, sám pan Peksa přiznává, že na to firmy kašlou a není způsob donutit je, aby ne.

    Navíc mi není jasné, jak to má postihnout zrovna "jistou" agrokorporaci --- ta daní v ČR, biopaliva a další jsou v souladu s politikou EU, žádná omezení pro velikost obdělávaných polí nejsou, taktéž není dotační podpora pro udržitelnou krajinotvorbu, což jsou ty remízky a mokřady...

    Babišův střet zájmů je v řešení a vypadá to na soud někdy v budoucnosti, Agrofert, což je samozřejmě ta "jistá" agrokorporace, dostane o co si řekne, bych si tipl.

    PK
    May 16, 2020 v 17.36

    Samozřejmě, pane Morbicere, ta “jistá” agrokorporace dostane o co si řekne. Z českého rozpočtu. Češi to vždycky rádi zaplatí, neboť na svého trestně stíhaného estébáckého oligarchu nedají dopustit.

    Z evropských peněz už ovšem ani floka.

    Až na nějaké drobnosti zatím EU vždy dala, tak proč by to mělo být tentokrát jiné, pane Kolaříku?